Camusův boj proti čistému svědomí: Když se násilí cítí nevinné

„Ne láska, ale pomsta je slepá,“ čteme v románu De man zonder ziekte nizozemského spisovatele Arnona Grunberga. Knihu lze číst mimo jiné jako nenápadný hold vzdaný Cizinci Alberta Camuse. Nejde jen o existencialistické ladění, ale i o hluboké souznění s Camusovým myšlením o politice a etice. Český čtenář se s ním může podrobněji seznámit díky výboru Úvahy o terorismu, který koncem roku vydalo nakladatelství Triáda. Touto knihou prostupuje zásadní teze: násilí může být nevyhnutelné, nikdy však není ospravedlnitelné. I když k němu člověk sáhne, nesmí ztratit vědomí jeho skandální povahy. Jakmile se násilí začne vykonávat s čistým svědomím, přestává být reakcí na nespravedlnost a stává se jejím pokračováním.

Ačkoli titul knihy odkazuje k terorismu, mnohé eseje se dotýkají širšího problému: je nevyhnutelné, že s druhými budeme v konfliktu, není však nevyhnutelné, aby konflikt přerostl v nepřátelství. Schopnost stát si za svým, aniž bychom s druhým museli bojovat, může být jednou z definic revolty, klíčového pojmu díla Alberta Camuse. Revolta přitom není jen etickým pojmem. Pro Camuse se z ní rodí samo vědomí. Proč? Rodíme se jako součást něčeho – rodiny, společenství, státu. Zároveň jsme však nevyléčitelně individuálními, nepřeveditelnými na jakékoli „my“. Vědomí v pravém smyslu vzniká právě tehdy, kdy člověku docvakne, že není plně zajedno s druhými, jakkoli by třeba chtěl. Konflikt je součástí procesu, v něm se vědomí ustavuje. Jeho vyšší podoba nerevoltuje nikdy jen proti druhému; vždy i proti sobě. Chce-li člověk zůstat bdělý, nesmí si nikdy plně uvěřit; ale chce-li zůstat lidský, nesmí dopustit, aby mu pochybnosti bránily v jednání.

Teror není jen aktem fyzického násilí, ale také stavem přílišné přesvědčenosti. „Žijeme v teroru, protože nikoho už nelze přesvědčit.“ V takovém světě, v teroru bez bomb, jsou všichni hotovi – a zároveň všichni nespravedliví, protože nemyslící. Jakmile utichne dialog s druhým, utichá i ten vnitřní. Nastává to, co Albert Camus nazývá konspirací mlčení. Nejde přitom o abstraktní úvahy. Camus byl za Druhé světové války součástí odboje, na čas obdivoval komunismus, důsledně však odmítl násilí ospravedlňované ideologií; psal reportáže ze svého rodného, kolonizovaného Alžíru. Neodmítal násilí jako takové, ale odmítal vykonávat je s čistým svědomím – a především trval na tom, že násilí může být nanejvýš začátkem revolty. To podstatné přichází až poté: schopnost se v revoltě zastavit, neproměnit někdejšího pána v nového otroka a horlivě vytvářet přechody mezi těmi, kdo byli raby, a těmi, kdo byli pány.

Kapitoly

I. Člověk bez nemoci [úvod až 28:20]

II. Člověk bez míry [28:20 až 51:00]

III. Člověk revoltující [51:00 až 01:06:40]

IV. Útlocitní teroristé [01:06:40 až konec]

Celý podcast najdete zde

Zkrácenou verzi si můžete poslechnout zde