88 let od pohřbu, jaký Praha nezažila

KOMENTÁŘ

88 let od pohřbu, jaký Praha nezažila
Na den přesně osmdesát osm let uplývá dnes od pohřbu prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka. Foto: Masarykův ústav a Archiv AV ČR
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Na den přesně osmdesát osm let uplývá dnes od pohřbu prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka. Asi by mě nenapadlo o něm psát, kdyby nebylo pozoruhodné páteční dopisové slavnosti, k níž se tu již včera vyjadřoval kolega Ondřej Štindl. Nicméně v tomto kontextu si onen slavný pohřeb připomenout dovolím. V pátek se totiž znovu ukázalo, že Masaryk je stále, pro všechny generace, živým národním i státním symbolem – patrně jedním z mála – a že jeho odkaz je po oněch desítkách let bezproblémový, a především vděčně mytický.

Jinými slovy je to mýtus, který si sami rádi udržujeme a rozvíjíme jej, jinak by těžko mohly přímému přenosu z otevírání obálky „s posledními slovy TGM“ naslouchat celé školní třídy. Zjevně se dokonce nebojíme ani patosu, jemuž se přitom obvykle vyhýbáme jako nuzák činži.

 

Patrně proto se tomu kdekdo v pátek šklebil, ale já soudím, že ve zjitřené a v lecčems chmurné mezinárodní situaci, jaká aktuálně v Evropě panuje, můžeme být rádi, že naše společenství má příběhy a hrdiny, ke kterým se může vztahovat a čerpat z jejich pověsti sílu. Proto si připomeňme i prezidentův pohřeb.

Jednadvacátého září 1937 nebyla neděle jako dnes, bylo úterý a patrně bylo hezky. Alespoň se to tak jeví z filmových záběrů: nikdo z přihlížejících neměl deštník, zem se jeví suchá, řada lidí se obešla bez pokrývky hlavy, na skauty i vojáky svítilo slunce.

Prezidentův pohřeb samozřejmě byla – jak se ustáleně říká a píše – „skutečná národní manifestace“. Už ode dne Masarykova skonu o týden dřív se v Lánech u zámku hromadili lidé, aby se s nebožtíkem symbolicky rozloučili. To ovšem nebylo nic proti tomu, co se za týden strhlo v Praze, kam přišlo rakev na její cestě „z Hradčan přes Prahu na lánský hřbitov“ vyprovodit údajně šest set tisíc lidí.

Napomoct představit si, o jakou slávu šlo, mohou také slova televizního a filmového historika Karla Čáslavského, který v roce 1995, kdy ve svém cyklu Hledání ztraceného času vysílal záběry z tohoto pohřbu, podtrhnul, že akci snímal „do té doby nebývalý počet kamer“. Filmová výprava byla skutečně velkorysá a nezadá si s pozdějšími televizními produkcemi, i když tyto záběry ovšem nevysílala televize, nýbrž v kinech Filmový týdeník.

O den později nepsaly noviny o ničem jiném. Objevovaly se (mezi)titulky jako: „Pohřeb, jaký hlavní město státu dosud nevidělo.“ / „Po smrti Žižkově a Masarykově: sirotci.“ / „Jde sám a přece jdeme s ním všichni.“ (Poslední dvě citace jsou ze stejného článku, a jak vidno, co na tom záleželo, že si odporují.) A mnohé, mnohé další. Komentář Filmového týdeníku končil ujištěním, že „na Hradě pražském hoří věčné světlo na paměť prezidenta Osvoboditele – v srdcích Čechoslováků hoří věčný plamen lásky a vděčnosti k TGM, osvoboditeli národa; jeho prostý hrob v Lánech, kde odpočívá vedle své choti, stal se a bude cílem všech poutníků ze všech končin republiky“. A prezident Edvard Beneš ve svém proslovu k národu hovořil o tom, že volá „všecky bez rozdílu v duchu a v památce našeho prvního prezidenta k plnění jeho odkazu a k dobudování jeho díla, k dobudování naší spravedlivé, pevné, nezdolné, vývojové, humanitní demokracie“.

Všechen ten patos nepřekvapí, i když jeho míra je dnes už asi neúnosná. Pomněme ovšem, že odchod prezidenta byl symbolickou tečkou za první republikou – minimálně politická reprezentace to tušila. Ostatně jediná země z našeho blízkého okolí neposlala k Masarykově skonu kondolenci: nacistické Německo.

Přesně o rok později, tedy 21. září 1938, už prezident Beneš dostával britská a francouzská ultimáta, aby československá vláda souhlasila s navrhovaným postoupením Sudet Německu… Uvážíme-li, že v čerstvě zveřejněném dopisu, respektive v jeho doposud známých úryvcích, se zmiňuje Masaryk o tom, že by Češi měli více komunikovat s Němci a dát jim, co si zaslouží (ale ne víc), aby toho nakonec po Češích Němci nechtěli víc, byla Masarykova slova i po jeho první mrtvici a už pouhý rok po nástupu Adolfa Hitlera k moci (předpokládá se, že dopis je z roku 1934) jasnozřivá.

Těch ironických paradoxů je ale více: jestliže dnes je to přesně 88 let od pohřbu TGM, víme rovněž, že číslice 88 spadá do neonacistického slovníku jako nacistický pozdrav. Nacisté v Německu nejsou v posledních letech úplně neslyšní, zato český poměr k Německu je úplně jiný než kdysi: přátelský i lhostejný. Rozhodně ne obezřetný, v čemž se lišíme například od Polska. Je skutečně pozoruhodné, jak se dějiny neustále vrtí v kruzích.

 

×

Podobné články