Tono Stano: Žena je ukotvená ve vesmíru daleko pevněji

„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna.

Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu: portréty či malbu kombinovanou s fotografickými postupy. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?

Doprovodný text k různým vašim výstavám napsali třeba spisovatel Jáchym Topol nebo filozofka Tereza Matějčková. Topol psal, že aktérky na vašich fotkách jsou „vyzývavé, zasněné, vytřeštěné obyvatelky světa, kde stín je bílý“. Těší vás to více, než když se vaše dílo pokouší analyzovat teoretici umění?

Já nejsem moc příznivcem toho, že by teoretik nebo nějaký kurátor měl přibližovat umění divákovi, nějak mu otvírat dveře. To si spíš myslím, že je matoucí. Třeba texty, co píší Tereza nebo Jáchym, mohou být pro lidi nějakou inspirací. Umění ale vlastně není až tak racionální, nejde ani tak o to, že by se muselo pochopit. Když posloucháte zpěv ptáka, taky nerozumíte tomu, o čem zpívá. Nechme to do sebe vplout svobodně. Nemyslím, že by se člověk měnil něčím zvenku, ale že zevnitř on sám se sebou může dělat velké věci. Učitelé na školách, které jsem v zásadě nikdy neposlouchal, z nás chtěli udělat takové poloroboty, kteří by splňovali všechny normy. Ale člověk je stavěný jinak. Každý v sobě má rozvíjet unikátnost, ne se unifikovat.

Vy jste říkal, že tady bude tři sta až čtyři sta fotek. Já se tedy k něčemu přiznám, což bych možná neměl dělat, protože asi budu působit jako kulturní barbar, ale na výstavách žádné doprovodné texty, včetně těch, co jsou u konkrétních fotek nebo obrazů, většinou vůbec nečtu. Mám totiž dojem, že mě prostý text vytrhává z toho vizuálního zážitku.

Já to dělám úplně stejně. Když si přepnete knoflík na vizuální vnímání, tak do toho ten text už neleze. Je najednou jako nějaký cizí jazyk. Když si čtete texty, tak nejste plně schopen vnímat samotný obraz. Je to jiný druh vnímání. Dost často proběhnu celou výstavu jenom čistě vizuálně. A když mě něco zaujme, tak se k tomu pak vrátím a studuji to detailněji.

Jak jde dohromady příprava takhle velké retrospektivní výstavy s tím, co jste několikrát v rozhovorech už zmínil, a sice že se díváte jen dopředu? Jaké to pro vás je, dívat se na fotografie, které jste vyfotil už dávno? Přijde vám občas nějaká fotografie, jako kdybyste ji ani nedělal vy?

Je to přesně tak, já jsem za ta léta vždycky udělal nějaké věci, na které jsem tak nějak pozapomněl. Celou tuhle výstavu jsem si takhle vysnil sám. Až potom si kurátorky na něco vzpomněly, co kde bylo, a řekly: Nemohlo by tam být ještě tohle a tohle? Včera večer jsem se byl podívat na otevření nějaké restaurace a potkal jsem tam člověka, který má ode mě ve sbírce jednu fotku, o které jsem si hned říkal, že bych ji tam měl dát. Tak mu povídám: No to je škoda, já jsem na ni vlastně úplně zapomněl. Mám pocit, že moje fotky vznikaly přesně pro takové prostory. GHMP Knihovnu považuji za úplně nejlepší prostor, co znám. Tahle výstava je pro mě ohromně důležitá.

S dovolením vás cituji: „Pro mé fotky jsou ideální ženy, které ještě nemají děti, rodinu, starosti. Řekněme, že jsou na startovní čáře svého života. Mají v sobě zvláštní energii nezkalenou zklamáním. Chlapi mi připadají mnohem víc roztěkaní. Žena je ukotvená ve vesmíru daleko pevněji. Umí vytvořit nový život a je vlastně nástroj boží. Máte větší vnitřní klid.“ Někdo by vám v dnešní době jistě mohl vyčíst, že fotíte jenom hezké ženy nebo že se zaobíráte pouze krásou.

Tak já jsem asi úplně nepochopil takové ty trendy, nevím, jestli to ještě trvá, že dnes ženy chtějí zastávat nějakou tu mužskou roli, že se vlastně cítí znevýhodněné. Ale já to vidím tak, že ten, kdo od toho našeho pomyslného boha dostal ten největší dar, tak to jsou právě ženy. Rozhodně nejvyšší hodnota, kterou máme, je pokračování života. V tom je vlastně to naše nekonečno, že vy pošlete ten život a ty geny a všechno to, co se děje, dál. A to se bez žen prostě nedá udělat. V ženě vzniká ten zázrak nového stvoření. Muž někdy velmi obtížně hledá svou pozici, musí najít, čím může být užitečný. Ano, silně inklinuji ke kráse, k hodnotě krásy, protože mám pocit, že právě to se nějak opomíjí. Já mám pocit, že když je někde nějaká krása, že je dobré ji zachytit. A krása se vždycky otáčí v ošklivost. Máte jablko, to vám za dva týdny shnije a už není krásné. A právě fotografie je médium, které tomuhle procesu může skvěle posloužit. Mám pocit, že úžasná je na člověku právě ta schopnost, že se můžete povznést, že můžete být lehčí než jenom ta vaše fyzická váha, že prostě můžete téměř létat. Díky tomu, že sice máte nějakou fyzickou existenci, ale pak máte ještě nějakou spirituální možnost takové existence. A to jsou úžasné hodnoty, které díky výtvarnému umění můžeme rozvíjet. Ta možnost tady je a je to práce na celý život. A je to velmi dobrá práce, opravdu se vám vyplatí.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.