Masaryk a Beneš upláceli lidi ze státních peněz

Jiný než oslavný pohled na Edvarda Beneše nabízí iniciativa složená z novinářů, historiků a bývalých politiků. Podle nich by u jeho sochy měla být umístěna nová pamětní deska.

Na ní by mělo být uvedeno, že Edvard Beneš jako prezident v exilu a prezident republiky v letech v letech 1943–1948 těžce selhal. Stal se spoluviníkem poválečného násilí, při kterém zahynuly desetitisíce obyvatel Československa. Mnoho československých občanů také bylo odvlečeno do Sovětského svazu a on tomu jen přihlížel. Nijak nebránil sovětizaci země a k masovému bezpráví mlčel.

Jenomže to nejsou jeho jediná selhání. Je třeba si připomenout i ta další, která se nedatují až od válečných dob, ale už předtím, a na kterých se podílel jako ministr zahraničních věcí spolu s prezidentem republiky Tomášem Garrigue Masarykem. Oba pánové totiž nebyli takovými čistými neposkvrněnými demokraty, jak se o nich traduje.

V třicátých letech za hospodářské krize upláceli politiky, vojáky a další veřejně činné osoby za příslib loajality. Nejednalo se o malé sumy, ve hře byly statisíce i miliony korun, to vše v době, kdy průměrný plat činil kolem 900 korun měsíčně a nezaměstnaní dostávali tzv. žebračenky (poukázky na potraviny) v hodnotě 10 – 20 korun týdně.

Jak uvádí historik Antonín Klimek v druhém díle své knihy Boj o Hrad, kolovaly peníze i mezi Pražským hradem a ministerstvem zahraničí. Tak v lednu 1933 dorazily z Benešova resortu dva miliony korun do prezidentské kanceláře. Beneš pak z částek, které takto putovaly na Hrad, dostával čtvrtletně zpátky 120 000 korun.

V mnoha takových případech se jednalo o podporu lidí žijících nezřízeným životem, kteří si k oběma pánům chodili pro peníze jako do banky. Například na ministra Beneše a jeho ženu se v třicátých letech obrátila manželka generála Syrového s tím, že její muž nevychází s penězi a jestli by mu tedy nepomohli. Pan generál si žil zkrátka nad poměry, manželčino věno utratil a k tomu, aby mohl splácet dluhy a platit činži, potřeboval v roce 1933 prý 13 000 korun měsíčně. Vydělával ovšem „jen“ 6600 korun měsíčně. Přitom Beneš jej už dva roky předtím nemalou sumou založil.

Dalším takovým „potřebným“ byl spisovatel Jaroslav Kvapil, který nadělal dluhy za 170 000 korun a pak prosil prezidenta, aby mu je pomohl zaplatit. Masaryk svolil a nechal uvolnit potřebné peníze z Legionářského fondu. I otrlejší jedince tehdy zarazilo, že si Kvapil takto nechal proplatit i členské příspěvky Národní jednoty severočeské či prestižního Společenského klubu.

Korunu všemu tomu nasadil slovenský prohradní politik Vavro Šrobár, který na Hradě žadonil rovnou o miliony korun, mimochodem také kvůli tomu, že nakoupil spoustu obrazů, domnívaje se, že jsou to cenné originály, aby se pak zjistilo, že v mnoha případech se jedná o bezcenné padělky. Dále si vyškemral zbytkový statek z pozemkové reformy, který brzy prohospodařil.

Masaryk s Benešem si tedy pomocí úplatků, jinak se to nazvat nedá, kupovali přízeň lidí, kteří se vlastní vinou a nezodpovědným chováním dostali do svízelné životní situace, a takto si je zavazovali. Smutné je, že k tomu de facto zneužívali státní peníze. Pravdu je však třeba znát celou a proto i o takových skutečnostech se musí mluvit,

JUDr. Zdeněk Prázdný,

ředitel Českého královského institutu