Lucy Connollyová je britská chůva, kterou rozrušilo ubodání tří malých holčiček v Southportu. Pod vlivem fám, že za vraždami stojí nelegální imigrant, rozzlobeně tweetovala následující: „Hromadné deportace ihned, zapálit všechny hotely plné těch parchantů, a když už budete v tom, vezměte s sebou i zrádnou vládu a politiky. Je mi fyzicky špatně, když vím, co teď ty rodiny budou muset snášet. Jestli jsem kvůli tomu rasistka, tak ať.“ Tweet vydržel on-line ani ne čtyři hodiny, než ho smazala. Nicméně mezitím se stihl rozšířit, Connollyovou zatkla policie a následně byla odsouzena k 31 měsícům vězení, s tím, že 40 %, tedy rok a pár dnů, si musí odsedět natvrdo.
Její případ je poslední z dlouhé řady kauz, které nutí Brity se ptát, zda mají vůbec svobodu slova. Málokdo obhajuje obsah tweetu, ale rok za mřížemi a další rok a půl v podmínce přijde mnohým příliš. Zvláště pokud přihlédneme k tomu, že Connollyová do té doby nikdy neměla žádné problémy s policií a následně odsoudila bouře, které masakr v Southportu vyvolal.
Dalších příkladů stíhání za projev je celá řada. A jdou napříč politickým spektrem. V lednu byl odsouzen muž za spálení koránu. Gary Lineker, bývalý fotbalový reprezentant a následně sportovní komentátor, je prověřován policií kvůli údajně antisemitskému postu. Lineker se v posledních měsících angažuje ohledně Gazy. Za podporu terorismu je stíhané protivné hiphopové trio Kneecap. Mělo totiž předtím vyjádřit podporu Hizballáhu. Pikantní je, že Kneecap nedávno obdrželo od britského státu grant. Ani v jednom případě nejde o zrovna sympatické způsoby projevu, ale není jasné, že jde o tolik závadné případy, aby musela být zapojena policie, natož soudy.
Celkově je podle magazínu The Economist v Británii každý den zatčeno 30 lidí za nevhodný on-line projev. The Economist, založený v roce 1843 s cílem bránit klasický liberalismus, ke kterému se počítá i svoboda projevu, se ve svém nedávném úvodníku rozpomněl na své dávné začátky a postavil se za amerického viceprezidenta J. D. Vance. The Economist rozhodně není protrumpovský, ale musel přiznat, že na Vanceově kritice omezování svobody slova v Evropě je leccos pravdivého.
Podle Economistu je situace nejhorší v Maďarsku, „kde vláda zničila nebo kooptovala většinu nezávislých zpravodajských médií“. Ale pak následují Británie a Německo. A i když o stavu svobody médií v Maďarsku se jistě dá vést diskuse, nedochází tam k hromadnému potlačování vyjadřování na sociálních sítích jako právě v Německu a Británii. Německý zákon zakazující urážení politiků je podle Economistu „travestie“. V Británii je nezákonné se chovat on-line „urážlivě hrubě“, což lze všemožně zneužít. Nejde ale jen o tyto země. „Zákony proti rouhání stále platí ve více než tuctu evropských zemí. Na celém kontinentu jsou trestné ‚nenávistné projevy‘, které je těžké definovat, ale stále se rozšiřují a zahrnují nové skupiny. Ve Finsku je nezákonné urážet náboženství, ale citace Písma může být také riskantní: jedna poslankyně byla stíhána za zveřejnění biblického verše o homosexualitě,“ shrnuje magazín situaci.
Tyto zákony jsou vedeny s dobrým úmyslem, ve víře, že omezení některých projevů zklidní situaci ve společnosti. Snad žádná demokratická vláda nezavedla tyto zákony s cílem zásadně omezit občanské svobody, to se ale v mnoha případech děje. Policie si takto nabytých pravomocí cení a ráda je využívá, i protože hledat urážlivý obsah na twitteru je mnohem jednodušší než stíhat opravdu nebezpečné zločince v ulicích.
I když ale člověk není principiálním zastáncem svobody vyjadřování, tyto zákony by ho měly hluboce znepokojovat, protože se zjevně míjí zmiňovaným cílem uklidnit nálady ve společnosti. Ve chvíli, kdy se zdá, že populisté jsou jediní obránci svobody projevu, nejrůznější cenzurní zákony je přiživují, místo aby pomáhaly zmenšit jejich vliv.
„Zdá se, že potlačování projevů hrozbou trestního stíhání podporuje rozkol. Populisté prosperují díky představě, že lidé nemohou říkat, co si skutečně myslí — tento názor nyní sdílí více než 40 % Britů a Němců,“ píše The Economist. „Pokud zákon zakazuje urážet, vytváří také pobídku k tomu, aby lidé tvrdili, že jsou uraženi, a využívali tak policii k umlčení kritiků nebo k vyřizování účtů se sousedy. Když jsou některé skupiny chráněny zákony o projevech nenávisti, ale jiné ne, mají ostatní pobídku požadovat ochranu také. Snaha o potlačení urážlivých slov tak může vytvořit ‚spirálu tabuizace‘, kdy se stále více oblastí považuje za nepřípustné. Zanedlouho to ztíží veřejnou diskusi. Je těžké vést otevřenou a upřímnou diskusi například o imigraci, pokud se jedna strana obává, že vyjádření jejího názoru vyvolá návštěvu policie,“ pokračuje dál. Upozorňuje také, že tyto zákony diskreditují západní demokracie ve světě, kdy na ně nejrůznější autokracie jako Čína nebo Rusko mohou poukazovat jako na důkaz jejich údajného pokrytectví.
Bylo by dobré, kdyby Česko, kde tyto zákony zatím nezacházejí tak daleko jako jinde, vyslyšelo radu Economistu, že „země, kde takové zneužívání ještě není běžné, by se měly poučit z britského příkladu“, a nesnažilo se je zavést také. A kdyby zbytek Evropy vyslyšel ostatní rady. Liberálové, myšleno v klasickém smyslu slova, by se měli přestat bát svobody projevu a přenechávat tento prostor nejrůznějším populistům. Evropa by měla přijmout zákon na ochranu vyjadřování ve stylu amerického prvního dodatku ústavy, který umožňuje téměř neomezenou svobodu vyjadřování s pár jasnými výjimkami, jako je dětská pornografie a vyzrazení utajovaných informací. Pomluva by měla být pouze občanskoprávní otázkou, ne kriminální. Posledních několik let ukazuje, že omezování svobody slova je kontraproduktivní – nastal čas na změnu kurzu.
00:01
