Češi jezdí na Jadran, protože je to už sto let jejich území. Za 1. republiky jsme tam byli páni

Nedávno proběhla tiskem zpráva, že bude konečně dostavěn dálniční tah směrem na Rakousko a že Češi se tak o několik hodin dřív dostanou na Jadran. Je v ní mnoho typického: potřeba vykoupat se v Jaderském moři je totiž našincům vlastní už více než sto let. Jak se tento návyk rodil? Jak souvisí s Rakousko-Uherskem? Jak nás učila turismu a rozvíjela ho v nás první republika? Jak naši touhu po moři ovlivnily rychle budovaná železniční síť c. k. říše a jak kdysi nové masmédium, jímž byla barevná pohlednice s obrázky moře? A jak se vlastně vyvíjela podoba české dovolené? O tom hovoří v novém díle podcastu Hej, Slované Lukáš Novosad s komparativním slavistou ze Slovanského ústavu AV ČR Miroslavem Koubou.

Češi masivně jezdí na Jadran, milují to, potřebují to. Dnes sice jezdíme rádi i na jih Dalmácie, ale dříve byl naším cílem zejména jadranský sever kolem města Opatija, jež přináleželo k císařského Rakousku a bylo tedy součástí našeho státu. Jezdilo se tehdy především do lázní, ne se válet u moře. S dynamickým rozvojem železničních cest v Rakousku jsme navíc měli k dispozici hned dvě cesty do Rijeky, které značně zkrátily dobu cestování a které vlastně používáme dodnes: z Prahy buď rovnou na jih přes Rakousko, Slovinsko a Itálii, anebo východněji přes Moravu a Maďarsko. „Ta potřeba jezdit na Jadran je zřetelným vyjádřením českého kolonialismu, který k tomu území chováme,“ říká Miroslav Kouba. A dodává: „Tohle nastavení v nás přetrvává dodnes.“

Kompletní audio i vide verzi najdete ZDE.

Po vzniku Československa přispělo k rozvoji českého a československého turismu několik vzájemně propojených aspektů. Nový stát především potřeboval ospravedlnit svou existenci, a tak intenzivně rozvíjel vztahy s touto částí Evropy. A to nejen vztahy diplomatické nebo obchodní, taky vojenské. Zásadním impulsem k rozvoji turismu do těchto končin byl vznik Malé dohody. „Český a československý turismus v meziválečné době byl koncipován v duchu slovanské vzájemnosti (shora rozvíjené a propagované) a měl ambice navádět a vést k tomu, aby návštěvníci poznávali spřátelené slovanské země a seznamovali se s nimi a rozvíjeli jejich a své interní poznání,“ vysvětluje Kouba.

Navíc se turismus čím dál více projevoval jako nové průmyslové odvětví: vycházely cestopisy a průvodci po jednotlivých zemích, vznikla cestovní kancelář Čedok, rozvíjel se systém cestovního pojištění a nových služeb (například v gastronomii, která turistům samozřejmě slibovala zajistit na místě český jídelní lístek a pohodlně se tak vyhnout „nebezpečí“ místní kuchyně). Češi navíc přijížděli na Jadran jako páni, o které se místní zaostalí venkované rádi postarají. Tuto představu v našinci intenzivně podporoval také dobový reklamní materiál. Zlatou éru prvorepublikového českého jadranského turismu samozřejmě přeťal nástup nacismu a blížící se hrozba velké války.

Po ní jsme se k Jadranu intenzivně vrátili až v šedesátých letech a od té doby je to naše trvalá láska a potřeba: v šedesátých letech Jugoslávie zažívala zlatý věk svého rozkvětu, byl to nedostižný vzor, za normalizace to byl pořád vzor osobní svobody a prostor, kudy se utíkalo dál na Západ. Potom v devadesátých letech po válečné vřavě na Balkáně jsme jako Češi obnovovali turismus v Chorvatsku a stavěli na nohy jeho ekonomiku. Ale to by nebylo možné bez předešlého století, které nás naučilo zjevnému vzorci chování. Aneb konečně podcast, který dokazuje, že všechno souvisí se vším.

Verzi pro YouTube najdete ZDE.