Chybí demokracii Bůh? Esej Terezy Matějčkové

„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu – demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce – přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.

Demokracie a církev – téměř protipóly. A přece je cosi spojuje. Ani jedna z nich nemá pro své základy data. Skutečně se Bůh stal člověkem? Nevíme; věříme, tedy někteří. Stejně jako věříme tomu, že jsme si rovni a každému náleží důstojnost. Kde jsou pro taková tvrzení studie? Nemáme data, zato příběh. A právě ten samý příběh, z něhož žije církev, byl po staletí i tichým základem demokracie. Bojíme se populistů, kteří prý ničí demokracii; možná bychom se měli bát víc o to, že z naší kultury i vědomí vyprchává křesťanství, její dvojče.

Nic z řečeného není originální. Jde o rozvinutí klasického paradoxu formulovaného německým právním filozofem Ernstem-Wolfgangem Böckenfördem. „Svobodný, sekulární stát žije z předpokladů, které sám nemůže zaručit,“ zní ta vděčná formule. Říká se zde, že stát může vnějškově koordinovat občany, ale nemá jak vládnout nad jejich nitrem. Postoj nezbytný pro demokracii vyrůstá z kultury, která demokracii předchází, a demokracie tak žije z něčeho jiného než z demokracie.

Tím „něčím jiným“ může být třeba ta instituce, která trvá na pravdě.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.