Karel IV. si myslel, že Češi přišli z Chorvatska

Patrně každý našinec pozná podle ikonických věží kostela Panny Marie pražský Emauzský klášter. Říká se mu ovšem také klášter Na Slovanech, což je patrně známo méně. Stejně jako to, že klášter nechal zřídit císař a král Karel IV., který skrze něj usiloval propojit kořeny přemyslovských Čech s tradicí cyrilometodějské Moravy. Ale nejen to. Ve 14. století se věřilo, že Češi na své území přišli nikoli ze západní Ukrajiny, jak víme dnes, nýbrž z Chorvatska.

A tak když na své cestě ke svatému stolci do Vatikánu Karel zjistil, že v Chorvatsku existují místa se slovanskou liturgií, rozhodl se do svého projektu budování českého státu na základě jeho starobylých kořenů včlenit také tuto tradici. Právě o fascinujícím příběhu Emauzského kláštera coby jediného českého kláštera, kde byla pěstována slovanská liturgie, hovoří v nové epizodě svého sourozeneckého podcastu Hej, Slované! bratři Jakub & Lukáš Novosadovi s paleoslavistou a ředitelem Slovanského ústavu AV ČR Václavem Čermákem.

„Vše začalo, když se Karel na cestě do Vatikánu zastavil v městečku Senj a zjistil, že tam sídlí biskup, který má od roku 1248 od papeže právo sloužit slovanskou liturgii,“ vysvětluje Václav Čermák. Povolení mělo sice ještě biskupství krčské, jenže na Krku byl biskup vždy latiník, kdežto v Senji byl skutečně „slavjanizující“. Předpokládá se, že měl za úkol urovnat vztahy mezi Vatikánem a Bosnou, do níž svatý stolec kvůli vzájemným roztržkám zvažoval poslat křížovou výpravu. Každopádně povolení slovanské liturgie ve dvou biskupstvích v Chorvatsku v druhé půli 13. století vedlo k rozvoji církevněslovanského hlaholského písemnictví. Zvolené písmo byla pointa působení obou klášterů: liturgické texty musely být psány hlaholicí, jelikož cyrilice byla vnímána jako písmo východní, tedy heretické.

Právě v Senji se Karel IV. seznámil se slovanskou liturgií a zjistil, že funguje v rámci římskokatolické církve. Cyrilometodějskou tradici císař patrně znal ze svého působení na Moravě. Podstatné však je, že již od Dalimila panovala v Čechách představa, že Češi do své kotliny přišli od jihu z Chorvatska a že z tohoto směru se rozvíjela rovněž čeština. Tato představa vycházela z biblického zmatení jazyků: myslelo se, že Slovani postupovali do centrální Evropy nikoli z východu, nýbrž po Balkánském poloostrově. Podle dobového pojetí se v Chorvatsku mluvilo praslovanštinou, z níž se následně vyvinula dobová čeština. Tomuto přesvědčení se říká „chorvatská teorie o původu Čechů“ a držel se ho i Karel IV.

Snažil se proto propojit všechny tehdy známé tradice a vrátil do Čech jazyk, jejž na Moravě používali Cyril a Metoděj. Věděl, že přemyslovské kořeny sahají ke křtu Bořivoje a Ludmily, který proběhl z Metodějových rukou: přes starý slovanský liturgický jazyky tak propojil cyrilometodějskou Moravu s přemyslovskými Čechami. Vědomě takto budoval český stát na starobylých kořenech. Měl dokonce plány roznést slovanskou liturgii po celých Čechách, leč papež mu povolil pouze jediný takový klášter, a to v souvislosti se zřízením pražského arcibiskupství. Karel měl jako císař také právo, že v jeho přítomnosti směla být sloužena slovanská liturgie. Kolikrát ale této své výsady využil, nevíme.

Klášter byl založen v roce 1346, jako mniši přišli chorvatští benediktini. Stavěl se do konce šedesátých let, vysvěcen byl na Velikonoční pondělí v roce 1372, a pokud jde o jeho působení, měl velkou autonomii. Na rozdíl od běžných českých klášterů té doby kupříkladu nemusel spravovat žádnou farnost – což bylo dáno specifikem slovanské liturgie, která nebyla laikům všeobecně srozumitelná. Přesto v Emauzích přežila Karla IV. i Václava IV.; v roce 1419 při husitském řádění klášter kupodivu nebyl vyplněn. Příčina je možná prostá: tvrdí se, že tehdejší opat umožnil podávat podobojí. Tehdy se také začalo přecházet na liturgii v češtině, takže církevní slovanština jako obecně srozumitelný jazyk přestala být potřebná.

Na druhou stranu, přítomnost chorvatských mnichů samozřejmě znamenala také to, že v klášteře byly překládány české texty do chorvatské čakavštiny – například úryvky z díla Jana Husa. Čeština byla nejen proto ve 14. století po italštině druhým jazykem, ze kterého se do chorvatštiny překládalo. Aneb konečně podcast, který objevuje Čechům jejich původ.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.