Jak se staví pro umění. Nová polská kulturní architektura

ARCHITEKTURA PRO KULTURU

Jak se staví pro umění. Nová polská kulturní architektura
Centrum dokumentace díla Tadeusze Kantora Cricoteka v Krakově se klene jako most nad budovou někdejší elektrárny. Foto: Foto: Jakub Certowicz
Panorama

Anna Cymer

Efektní sídla kulturních institucí, která v posledních dvou desetiletích vyrostla v Polsku, přivedla polskou architekturu zpět do okruhu západní stavební kultury a odrazila se i v dalších oblastech života.

Polské budovy spojené s kulturou lze rozdělit do tří skupin. První představují historické objekty postavené v devatenáctém či na počátku dvacátého století nebo v meziválečném období. Jsou elegantní, uměřené, často v klasicistním stylu a obvykle tvoří součást tkáně města, nedominují, ale doplňují zástavbu centra. Příkladem je budova Varšavské filharmonie, Divadlo Wojciecha Bogusławského v Kaliszi nebo Národní muzeum v Poznani. Kromě nepočetných výjimek – jako monumentální a přitom ve své moderní formě strohá Národní muzea v Krakově a ve Varšavě – jsou tyto kulturní objekty vnímány jako integrální součást města, nikoli jako samostatné vyčnívající „ikony“. Po druhé světové válce, a ještě více po roce 1989, se tento přístup radikálně proměnil.

Text je součástí obsáhlé přílohy Architektura pro kulturu - cesta do Polska za inspirativními stavbami, která vyšla v aktuálním čísle Týdeníku Echo. Na stáncích je k dispozici do 25. listopadu.

Do druhé skupiny můžeme zahrnout budovy postavené po druhé světové válce, kdy začaly být investice do sídel kulturních institucí vnímány také v propagandistickém kontextu jako projev péče státu o rozvoj občanů a rovněž jako projev blahobytu. V poválečných letech se paleta forem využívaných při projektování kulturních objektů značně rozšířila a postupně se měnila s tím, jak se vyvíjely politicko-ekonomické podmínky. Pouhých deset let dělí výstavbu masivního socrealistického Zagłębského paláce kultury v městě Dąbrowa Górnicza a moderního, strohého Divadla Wybrzeże odvážně zasazeného do historické zástavby v Gdaňsku; v týchž sedmdesátých letech byl v Hnězdně postaven minimalistický komplex plochých, modernistických budov – Muzeum počátků polského státu, zatímco v Kielcích vznikla bohatě členěná, dynamická, nepravidelná budova Kieleckého kulturního centra. Příčinou této velké rozmanitosti bylo, že kulturní objekty si jako jediné v poválečném půlstoletí uchovaly jistou autonomii forem, zatímco
většina oborů stavebnictví byla podřízena požadavkům prefabrikace a normalizace.

Politický a ekonomický přelom roku 1989 velké investice do kultury na určitou dobu zabrzdil – důraz se tehdy přesunul na dohánění zpoždění v jiných oblastech. Nebyl to ale ztracený čas: polští architekti brzy začali využívat šance, které jim transformace přinesla: zakládat vlastní studia (v dosavadním politickém režimu to nebylo možné), zapojovat se do mezinárodního architektonického dění, účastnit se soutěží. Po desetiletích komunistické nadvlády, kdy museli fungovat ve struktuře velkých státních projekčních kanceláří, jim změna režimu konečně umožnila rozvinout samostatnou autorskou činnost.

Zpravidla se tvrdí, že boom výstavby efektních, originálních a široce komentovaných sídel kulturních institucí nastal po vstupu Polska do Evropské unie. Nové kulturní budovy však začaly vyrůstat již předtím a dnes zaujímají význačné místo v dějinách nejnovější polské architektury – příkladem buďtež postmoderní Lodžská filharmonie a Krakovská opera (obě podle návrhu Romualda Loeglera) nebo z muzejnického hlediska supermoderní Muzeum varšavského povstání, které je umístěno v bývalém průmyslovém objektu (návrh adaptace budovy pro potřeby muzea připravil Wojciech Obtułowicz).

Nelze však popřít, že přístup k evropským fondům vnesl do projektování a budování nových kulturních center neobyčejnou energii. Polsko se stalo největším příjemcem peněz z evropských fondů i systému dotací na projekty spojené s revitalizací měst, renovací památek a výstavbou nových veřejných budov ze všech členských zemí. Jen v rámci samotné Priority 11: Kultura a kulturní dědictví bylo realizováno téměř osmdesát investic. O velkou část evropských peněz se mohly ucházet samosprávy a instituce bez ohledu na jejich velikost – proto mohly významné projekty realizovat vedle velkých měst i menší obce, pokud se jim podařilo podat dobře podloženou žádost a shromáždit částku vlastního příspěvku. To je důležité, protože díky tomu se v posledních patnácti letech novými kulturními centry obohatila nejen největší města. Za peníze z týchž fondů mohly tedy vzniknout jak efektní a oceňované filharmonie či muzea, tak i knihovny nebo regionální koncertní sály v menších městech. Tento investiční boom souvisel také s nutností doplnit kulturní infrastrukturu moderními budovami. Kulturní stavby postavené za minulého režimu, třebaže tehdy moderní, přestaly vyhovovat očekáváním a technickým nárokům nové doby. Po dvaceti letech od změny režimu se ukázalo, že i v oblasti kultury je třeba leccos dohnat. Tyto investice navíc přispěly také ke zlepšení image mnoha měst: například Katovicím pomohly velké kulturní stavby překonat pověst znečištěného průmyslového města, zatímco v Gdaňsku ještě silněji zdůraznily roli tohoto města v klíčových politických proměnách Polska ve 20. století.

Během patnácti let takto vznikly pro potřeby kultury desítky nových budov. Většina návrhů vzešla z mezinárodních architektonických soutěží, což se jednoznačně pozitivně odrazilo na kvalitě nabízených řešení. Rozsah některých realizací, originalita budov i jejich formálních nebo prostorových řešení značně komplikuje vytvoření typologie či jejich systematické roztřídění. Je to soubor neobyčejně individualizovaných budov, z nichž velká část reprezentuje vysoce kvalitní architekturu.

Z pohledu „kariéry“ v zahraničí je jednoznačně nejvýznamnější sídlo Štětínské filharmonie postavené v roce 2014 podle návrhu španělského studia Estudio Barozzi Veiga. V roce 2015 získalo Cenu Miese van der Rohe, nejdůležitější architektonické ocenění v Evropě. Byl to zasloužený úspěch, protože budova nejen nabízí funkční a krásný prostor milovníkům hudby, ale především dokonale zapadá do okolního kontextu. Štětín je město s komplikovanými dějinami, nejdřív německé, později polské, poničené v době druhé světové války i po ní; zástavba jeho centra je rozmanitá, dokonce až chaotická. Filharmonie svou chladnou, abstraktní budovou, která je zároveň parafrází historické zástavby, vnesla do štětínského centra řád.

Z hlediska významu pro město je mimořádně důležitou realizací Kulturní zóna – komplex nových objektů postavených v prostoru uzavřeného dolu v centru Katovic. Moderní kongresové centrum a dva kancelářské věžáky tu stojí vedle nových sídel Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu (Konior Studio) a Slezského muzea (Riegler Riewe Architekten), čímž vznikl blok zcela nového charakteru, který měl i díky výjimečné architektuře proměnit tvář Katovic spojovaných do té doby s průmyslem. V Gdaňsku, který sehrál mimořádně důležitou roli v nejnovějších dějinách Polska, představují doklad této minulosti dvě nové stavby – Evropské centrum Solidarity (PPW Fort, architekt Wojciech Targowski) a Muzeum druhé světové války (Studio architektoniczne KWADRAT). Obě budovy mají výraznou formu: první je pokryta cortenovou ocelí a připomíná trup lodi, druhá, postavená z červeného betonu, je zdaleka viditelná díky dynamicky sešikmené věži.

Vyjmenovat zde všechny důležité a zajímavé umělecké budovy, které v poslední době v Polsku vznikly, není možné. Jsou mezi nimi velmi odvážné realizace – například černá cihlová „krabice“ Shakespearovského divadla v Gdaňsku, kterou italský architekt Renato Rizzi umístil hned vedle historické staroměstské zástavby, nebo Brána poznání – interaktivní centrum dějin Tumského ostrova v Poznani (AD ARTIS Emerla Wojda), minimalistická betonová kostka přeťatá skleněnou štěrbinou, skrz niž je možné z interiéru budovy pozorovat Tumský ostrov, který je pokládán za místo vzniku polské státnosti. Jsou tu i zajímavé dostavby jako subtilní křídlo ze skla a betonu přistavěné k majestátnímu historickému paláci, sídlu Knihovny Raczyńských v Poznani, nebo rezavá stavba, která se jako most klene nad památkově chráněnou budovou někdejší elektrárny – tedy Centrum dokumentace díla Tadeusze Kantora Cricotéka v Krakově (konsorcium IQ2 – nsMoonStudio a Wizja). Národní hudební fórum ve Vratislavi (Kuryłowicz & Associates) připomíná dřevěnou rezonanční skříň, zatímco Kulturní a kongresové centrum Jordanki v Toruni (Menis Arquitectos) je expresivní betonová socha, která zároveň použitými cihlovými prvky odkazuje na zdejší středověké Staré Město. Jen v samotné Varšavě najdeme mezi novými kulturními objekty tak různorodé stavby, jako je moderní, vesnické stavení připomínající Służewský kulturní dům (WWAA a 137kilo) zasazený do kontextu panelového sídliště nebo velká, ale vzdušná budova Muzea dějin polských Židů POLIN (Lahdelma & Mahlamäki Architects), jejíž uměřený skleněný exteriér skrývá spektakulární interiér.

Tento lavinový přírůstek významných kulturních objektů bývá kritizován: velké nové stavby je přece třeba udržovat. Přetrvávají obavy, že v době ekonomického poklesu se velkolepé budovy stanou přítěží pro samosprávy nebo instituce, které je udržují. Kultura navíc stále není považována za „zboží denní potřeby“; někteří lidé stále soudí, že jiné výdaje jsou důležitější a že finance by měly směřovat do jiných oblastí života. Tyto názory jsou však v menšině, protože dnes je jasně vidět, jak cenné se tyto architektonické realizace ukázaly na mnoha úrovních. Přispěly k nárůstu zájmu o kulturu – vstupenky do nových koncertních sálů či divadel se bleskově vyprodávají, multimediální expozice v muzeu Polin je stále v obležení, přestože funguje již sedm let; znát hudební nabídku katovického orchestru patří k dobrému tónu stejně jako mít názor na výstavu v Muzeu druhé světové války. O těchto objektech se mluví a píše. Oceňují je také umělci – moderní budovy nejen usnadňují práci hudebníkům, hercům a dalším tvůrcům, ale také rozšiřují jejich tvůrčí potenciál tím, že jim nabízejí nové, flexibilnější a lépe využitelné prostory.

Výhody těchto investic však sahají i mimo uměleckou scénu. Všechny tyto budovy měly kolosální vliv na architektonickou kulturu v Polsku. Umožnily nám vymanit se z komplexů; na jedné straně daly domácím tvůrcům šanci navrhnout velké, významné projekty, na straně druhé ukázaly světu, že také v Polsku mohou vznikat efektní stavby hodné jedenadvacátého století, které přitahují turisty a píše se o nich v zahraničních médiích. Po letech strávených za železnou oponou díky nim Polsko znovu vstoupilo do mezinárodního architektonického dění. A ještě jednu výhodu má tento jev – je těžší ji vystihnout, protože ji nelze vyjádřit čísly, ale je mimořádné cenná a důležitá. Díky těmto několika desítkám budov se totiž v Polsku začalo o architektuře mluvit. Toto téma přitom po desetiletí zajímalo jen hrstku odborníků; v médiích a veřejném diskurzu neexistovalo. Výstavba velkých muzeí či koncertních sálů tento zájem probudila a povzbudila natolik účinně, že se o architektuře obecně (i o té vzniklé před rokem 2000) začalo mluvit a psát mnohem víc, stala se tématem soukromých rozhovorů, výstav, hojně navštěvovaných přednášek a diskusí. Tím začal také proces zlepšování kvality veřejného prostoru a architektonické kultury v Polsku, protože zájem probuzený spektakulárními stavbami se časem jednoduše přerodil v citlivost vůči kvalitě našeho okolí. V dlouhodobé perspektivě se zdá, že právě toto je největším přínosem architektonických objektů kulturních institucí popsaných v tomto článku.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.