4 letáky proti Říši

Jan Fukała: havířovský hrdina, říšský nepřítel

PŘÍBĚH HRDINY

Témata: ,

Československo ocenilo v letech 1948 a 1949 Poláka Jana Fukału za protifašistický odboj. Posmrtně. Fukała zahynul v roce 1943 v Osvětimi. Co tomu předcházelo, proč byl zatčen a další okolnosti, se pokusila zjistit jeho pravnučka Darina Ničová. A podařilo se jí sestavit následující příběh.

Oficiální velezrádce Třetí říše Jan Fukała se narodil 28. května 1893 v Dolních Bludovicích, které jsou dnes součástí Havířova. Rodilý Polák byl 12. února 1949 za svou odbojovou činnost oceněn ministerstvem národní obrany jako československý vězeň a účastník národního boje za osvobození. Tehdy už byl bohužel po smrti. Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých mu již v červnu 1948 udělil pamětní odznak in memoriam.

Dalo by se říct, že jeho nejslavnějším počinem byl politický protifašistický postoj. Bylo to ale především vnitřní přesvědčení, neboť nacisté napadli 1. září 1939 polské území (ten den měla navíc jeho starší dcera nastoupit na střední školu). Fakt, že byl oceněn jako československý vězeň, připomíná právě neoddělitelnou spojitost těchto dvou národů.

Jan Fukała pocházel z Těšínska, z oblasti Záolží, která byla nejednou ve 20. století příčinou k boji (vzpomeňme např. sedmidenní válku v roce 1919). V období první světové války se dostal do ruského zajetí, odkud byl propuštěn až rok po vzniku Československa. Pracoval jako topič, pomocná síla v mlýnici, řidič parního pluhu. Byl to ale také nadšený zahradník, truhlář, manžel, otec čtyř dětí. První problémy s politickou mocí přišly hned v počátku války, kdy se aktivně zajímal o příčiny a důsledky napadení Polské republiky říšskou armádou.

Ve dnech 8. až 12. března 1940 probíhala v oblasti Těšínska rozsáhlá čistka Říšské státní bezpečnosti, neboť gestapo si bylo velmi dobře vědomo skutečnosti, že region sporného území obvykle obývají vzpurní občané. V kombinaci s polskou krví to bylo pro Říši o to nebezpečnější.

V poslední den čistky, 12. března 1940, byl zatčen i Jan v rámci odbojové skupiny usvědčené z rozšiřování protifašistických letáků vyzývajících obyvatele Těšínska ke sjednocení a boji proti Třetí říši.

V případu byl zainteresován i Janův starší syn Gustav, kterému bylo tehdy pouhých sedmnáct let. Oba byli zpočátku vězněni společně, a to především v budově těšínského gestapa, kterému se tehdy přezdívalo „předsálí Osvětimi“. Ve sklepení této budovy se nacházela věznice, ze které byli zatčení postupně přiváděni k výslechům. Stejně tomu bylo u Jana i Gustava. Rok 1940 byl ale náročný pro celou rodinu. Gestapo předvolalo k výslechu i Annu Fukałovou, manželku a matku obviněných, a také šestnáctiletou Annu Fukałovou mladší.

Poslední zmiňovaná byla právě tou, která nemohla v první školní den nastoupit na středoškolská studia. Navíc se tou dobou léčila ze zranění kolena, když jednoho dne potkala ve městě pochod Hitlerjugend a s hrůzou raději běžela pryč. Po pádu na zem měla po celý zbytek života zdravotní problémy. Paradoxně ji tyto komplikace nejednou zachránily před deportací, ale to je jiný příběh.

Záznamy z výslechů těšínského gestapa byly zapisovány samozřejmě věcně, ovšem asistenti SS se už nezmiňovali o výhrůžkách koncentračními tábory. Podle vzpomínek tehdy šestnáctileté Anny to bylo úvodní téma rozhovoru hned po příchodu do kanceláře.

Jan si ve vší úctě zachoval i přes kruté zacházení gestapa stejný názor. Na otázku, proč výskyt letáků vyzývajících k boji vůči Říši nehlásil, odpověděl hrdě, že se zkrátka nepočítalo s tím, že se celá akce dostane k uším německé tajné Státní policie. Už tato odpověď by stačila k jeho likvidaci. Dále na otázku politické činnosti odpověděl neméně odvážně. Za nadvlády Poláků vstoupil do Tábora národního sjednocení. Kdekdo by jeho odvahu odsoudil jako hloupou troufalost a nezodpovědnost. Účast ve druhém odboji však od počátku provázela určitá míra naivity. Tento postoj ale pro zúčastněné znamenal pevnou víru ve spravedlnost a dobrý konec.

Celá odbojová skupina čítala pětadvacet mužů. Po půlroční vazbě byli obvinění převezeni do Vratislavi k Vrchnímu zemskému soudu. Podle tehdejšího právního řádu se projednával paragraf 83, tedy přípravy k vlastizradě. Proces trval pouhé tři dny. 6. listopadu 1940 pak zazněl rozsudek ve jménu říšského lidu.

Gustav byl jako nezletilý odsouzen k jednomu roku a devíti měsícům vězení a odvezen byl do bytomské věznice nacházející se stále na území Slezska, zhruba 70 kilometrů od Těšína. Jeho otec, se kterým se tehdy viděl naposledy, dostal trest ve výši dvou a půl let zostřeného režimu. Spolu s ostatními členy odbojové skupiny byl 13. prosince 1940 odvezen do kárné věznice v Raviči ve Velkopolském vojvodství (140 kilometrů od Těšína). Ta byla původně zbudována pro zhruba třináct set trestanců, v době druhé světové války ale svoji kapacitu převyšovala až desetinásobně. Historické prameny i pamětníci uvádějí, že to byl ústav se zvlášť těžkým režimem pro nebezpečné, převážně politické vězně.

Jan se se svým osudem pral statečně, dosud není známo, že by v ravičské věznici utrpěl například těžký pracovní úraz, ač byly ravičské podmínky velmi vyčerpávající. Naopak psal úctyhodně optimistické dopisy domů a nabádal rodinu, ať se o něj nebojí, protože čas rychle utíká a on se brzy vrátí. Situace se výrazně zlepšila v lednu 1942, kdy byl Gustav propuštěn z Bytomi.

Jan měl být propuštěn v říjnu 1942, kdy uplynuly dva roky od rozsudku, ke kterému se přičetlo půl roku stráveného v těšínské vazbě. Právě tehdy přišel na řadu výrazný historický mezník v případech mnoha odsouzených. 22. října 1942 byly na těšínském území zavedeny říšským trestním právem takzvané Prováděcí předpisy, které ukládaly předávat politické vězně po odpykání trestu přímo do rukou gestapa. Poté byli obvykle vydáni k likvidaci.

Už 29. září 1942 těšínské gestapo oficiálně požádalo ravičskou věznici o Janovo vydání. Záznamy z vězeňských listin uvádějí zajímavou skutečnost. Při nástupu do kárného tábora Jan vykazoval ztrátu tří zubů po náročných výsleších těšínského gestapa. Po dvou letech těžkého vězení se do Těšína vracel v nezměněném zdravotním stavu. Cesta zpět nesmyslně vykazovala až čtyři přestupy. Výpis z trestní listiny navíc uvádí černé na bílém jasný důvod společenského zavržení jeho osoby – velezrádce.

Poslední záznam z Těšína pochází ze 6. listopadu 1942, kdy těšínské gestapo vydává Jana ze své věznice. Neuvádí už ovšem, kam byl přemístěn. Rodina tehdy dokonce ani nevěděla, že byl převezen zpět do Slezska a nachází se pouhých osmnáct kilometrů od domova.

Janova manželka Anna se tehdy vypravila spolu s mladší dcerou Helenou do kanceláře gestapa, aby zjistily, co se děje s jejich otcem a manželem. Usoudily, že Heleniny znalosti němčiny z povinné školní docházky budou pro oficiální komunikaci lepší než slezské nářečí. Helena se však dozvěděla krutou pravdu: její otec byl převezen do koncentračního tábora v Osvětimi. Pokud prý neopustí rychle kancelář, odvezou ji za ním.

Až do roku 2013 byl o osudu tohoto slezského hrdiny znám pouze fakt, že dne 19. ledna 1943 v Osvětimi zemřel. Místní úředníci se v oficiálním dopise pozůstalým neobtěžovali uvést přesný čas jeho smrti. Nověji osvětimské archivy evidují právě ke dni 6. listopadu 1942 mimo jiné i příjezd sběrného transportu z okolních věznic. Celkem se jednalo o 171 mužů a 41 žen. (Rozsáhlou evidenci místních událostí mapuje úctyhodná studie Danuty Czech „Kalendarz wydarzeń KL Auschwitz“.)

Poněvadž se nejednalo o transport Židů, neproběhla okamžitá selekce a noví trestanci byli umístěni do baráků v první části tábora. Jejich identitu nově určovalo číslo. Jan se tehdy stal vězněm 73086. Na vězeňském mundúru k těmto číslicím přibyl ještě červený trojúhelník na znamení politického trestance.

Archiv eviduje zároveň informaci o skutečnosti, že dne 12. prosince 1942 Jana přijala jedna ze zdejších táborových nemocnic sídlících v bloku 20. Až na jednu místnost se blok zabýval léčbou skvrnitého tyfu, jehož epidemie v té době v Osvětimi řádila v plném proudu. Shodou okolností ten den slavila jeho mladší dcera Helena sedmnácté narozeniny. Táborové záznamy uvádějí, že zde strávil celkem pětadvacet dní. 5. ledna 1943 pak byl přemístěn do bloku 17a, který měl spadat pod „běžný režim“. Osvětimští historikové se přiklánějí k úvaze, že se pravděpodobně vrátil do bloku, kde byl ubytován před nástupem do nemocnice, jak bývalo v lágru obvyklé.

Poslední dokument o jeho životě se týká bohužel jeho smrti. O tom, jak strávil posledních čtrnáct dní svého života, lze zatím jen spekulovat. Doktor Kitt dne 19. ledna 1943 zapsal do protokolu o úmrtí jako příčinu skonu zánět srdečního svalu. Osvětimské muzeum vyjadřuje pochybnosti o pravdivosti tehdejších záznamů. Už tehdy ale lékaři praktikovali zabíjení nepohodlných trestanců injekcí fenolu, ať už do paže nebo právě do srdečního svalu. Janovo přání ohledně rychle plynoucího času a brzkého návratu domů se bohužel nevyplnilo.

V červnu 1948 a v únoru 1949 byla jeho odvaha oceněna. Obě ocenění převzala in memoriam jeho manželka Anna, která po celou dobu jeho nepřítomnosti dokázala vychovávat čtyři děti a vést domácnost. Možná by sám Jan nechal za statečnost vyznamenat právě ji.

Z nového čísla Koho zasáhne krize. Automobilky i milionáři se připravují na útlum

Echo týdne: Zapomnětlivost, banka a film ● Svět: Irský soudek prachu ● Komentář: Proč se Češi zase propadli ● Recenze: Česká chalupa v časech přelomu ● Příloha FINANCE: Digitální svět bankovnictví

Už jsme v první lize MUDr. Jaroslav Betka nejen o poruchách spánku
Město v plamenech Pražský magistrát zachraňuje situaci pět minut po dvanácté

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.