1 komentář

Může se v Americe stát socialista prezidentem?

Témata: , , , ,

Může se v Americe stát socialista prezidentem? Co je to za otázku, divili bychom se ještě před deseti lety, to dřív peklo zamrzne. A ještě dnes průzkumy nasvědčují tomu, že je to nepravděpodobné. Podle jednoho čerstvého průzkumu se staví jen 28 procent dospělých k socialismu pozitivně a 58 procent negativně. Podle jiného průzkumu by jen 45 procent bylo ochotno uvažovat o volbě socialisty za prezidenta, a 53 procent ne.

Ale takovéto obecné průzkumy se v posledních letech ukázaly jako nesměrodatné. Lze si snadno představit nějakou charakteristiku Donalda Trumpa, která by ho rovněž teoreticky vyloučila z boje o Bílý dům. A přece tam je. Takže v zásadě nelze a priori vyloučit, že se socialista Bernie Sanders, který je na nejlepší cestě získat nominaci Demokratické strany, stane americkým prezidentem.

Slovo socialismus je, jak vyplývá z uvedených průzkumů, stále ještě toxické. Ale s výhradami.

Při úterní televizní debatě kandidátů Bernie Sanders předvedl svou standardní rétorickou strategii, jak se s touto toxicitou vyrovnat. Jsem proti všem autoritářským režimům, řekl, ale co je špatného na prosazování gramotnosti a zdravotní péče pro všechny? Když jakákoli vláda udělá něco dobře, je to třeba uznat.

Dalším oblíbenou rétorickou figurou je Dánsko. Tato malá skandinávská země se nějakým souběhem okolností stala nejčastějším referenčním bodem amerických socialistů. Chceme mít zdravotnický systém jako v Dánsku, je to snad nepřijatelný socialismus?

A tím to obvykle končí, protože od většiny mainstreamových novinářů Sanders narazí na minimální odpor. Samotné téma Sandersova socialismu a jeho historické příchylnosti ke krvavým levicovým diktaturám se považuje za cosi ne úplně vhodného a důstojného, asi jako připomínání nějakých nevhodných intimit. Hezky je to vidět z titulku ojedinělého článku, který se na toto téma v mainstreamových médiích objevil: „Poškodí Sandersova dávná chvála socialistických režimů demokraty v listopadu?“ ptá se, a pokračuje podtitulkem: „Někteří demokraté se obávají, že pokud bude Sanders jejich kandidátem, bude do něj Trump bušit kvůli jeho dlouho zasutým slovům na obhajobu vlád v Nikaragui, na Kubě a v SSSR.“

Chápejte, Sandersova slova chvály pro socialistické diktatury nejsou sama o sobě tématem – proto taky byla dlouho pohřbená, a kdyby to bylo na nás, novinářích, pohřbená by zůstala. Tématem je, že je Trump může využít k politickým útokům.

Při předchozí debatě zaútočil na Sanderse Michael Bloomberg: „Nebudeme zkoušet skoncovat s kapitalismem. Zkusili jsme to, jiné země to zkusily. Říká se tomu komunismus a prostě to nefungovalo.“ Na to Sanders zareagoval: „Mluvme o demokratickém socialismu, ne komunismu. Pane Bloombergu, to je laciné (that’s a cheap shot).“ A pokračoval k Dánsku.

O tom, zda to bylo laciné, nebo ne, by se dalo diskutovat. Ne každá země s prvky socialismu je komunistická, ale každá komunistická vláda deklarovala, že buduje socialismus. A Sanders se ze své svatební cesty v SSSR v roce 1988 vrátil celkem okouzlen.

Ale Sandersova odpověď měla ještě další, specificky americkou rezonanci. A to, že obviňovat někoho z komunistických sympatií se v jistých amerických kruzích prostě nedělá. Ne že by byli komunisté, ale jsou antiantikomunisté. Být komunista je neaktuální, je to projev pomýleného idealismu. Ale být antikomunista, to může být toxické.

Souvisí to se specifickou americkou a západní historickou zkušeností. Běžný člověk si nevytváří postoje k různým režimům a ideologiím primárně prostřednictvím hlubokého studia a ani cílená indoktrinace nezmůže mnoho. Primární je osobní zkušenost – ne nutně osobně jeho, ale zkušenost jeho společenství.

Není pochyb o tom, že kdyby byl po válce nastolen ve Francii komunistický režim, dospěl by ke stejně strašným koncům jako kdekoli jinde a Francouzi by na něj měli stejně odmítavou reakci jako většina Čechů. Nebyl by nějaký jiný, humánnější než stalinismus jen proto, že Francie je jiná a má demokratické tradice. To si přece po válce myslela i většina levicové inteligence u nás. Jak se záhy po únoru 1948 přesvědčili, byl to omyl u nás a prokázalo by se to jako omyl i ve Francii. Jenže komunisté se k moci ve Francii ani jinde v západní Evropě nedostali – díky obratnější a odhodlanější politické elitě, díky tomu, že Sovětský svaz byl daleko, a díky podpoře CIA.

A už vůbec se komunisté nedostali k moci v USA. Tam ovšem vytěžili neocenitelný kulturní kapitál z toho, že se stali předmětem „honu na čarodějnice“ senátora McCarthyho. Byl to člověk pochybného charakteru, který své tažení přeháněl, a tak to byl on, kdo se zapsal do dějin s ostudou, a komunisté, kteří se tamtéž těší postavení čestných lidí – obětí. Tak aspoň vypadá situace na kulturní frontě. Antikomunistický hollywoodský odborář Ronald Reagan sice zvítězil politicky, ale kulturně zvítězili spíš jeho hollywoodští protivníci.

Připomínání zrůdnosti komunismu, o něž se v Americe pokoušejí někteří aktivisté a think-tanky, je dnes bez šancí na politický vliv. Nemůže mít ani zlomek dopadu, jaký měly ruské dezinformační operace, a ty měly dopad v zásadě nulový či neměřitelný.

Vždyť Američané mají přímo mezi sebou žijící svědky „reálně existujícího socialismu“, a nejen z vymírající generace: kubánské imigranty. Ale americká levice je a jejich zkušenost úspěšně vytěsnila ze svého zorného pole. Když se konstruuje politická koalice „latinos“, jsou z ní Kubánci vydělováni. Jejich antikomunismus se bere přinejlepším jako jakési svérázné kulturní specifikum, asi tak jako je hodně jiných Hispánců katolíky. Ale ne že by z toho vyplývaly nějaké univerzální lekce.

Pro nás, kteří jsme zažili socialismu, ten jediný reálně existující, je to trochu smutné. Znamená to, že naše historická zkušenost nic neplatí. Že celá ta historická slepá ulička čtyřiceti let komunismu neměla žádnou univerzální platnost. Nepřispěla do zásobárny lidského poznání ničím. Lidé v zemích, kde měli větší štěstí, o něj nestáli, a my jsme ho neuměli nabídnout. Budou si to muset odžít sami.

EchoPrime

od 249 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo v digitální podobě.

Více info

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více