Brexit – když lid promluví. Nesrozumitelně

Brexit – když lid promluví. Nesrozumitelněkomentář
Komentáře

komentář

Ondřej Štindl

Znavená Británie se vleče k brexitu, přičemž není jasné, jak vůbec bude vypadat a kdy proběhne. Někdejší impérium kvůli tomu na mezinárodní scéně působí (tragi)komicky. Neznamená to nutně, že odchod z Unie, až k němu jednou za nějakých podmínek dojde, přinese Británii katastrofu; bude znamenat ztrátu především pro Unii. Spojené království se ale z brexitu bude vzpamatovávat dlouho – samo sobě způsobilo velký otřes, třeba ani ne tolik ekonomický, jako spíš společenský a v širším slova smyslu kulturní. Vítězství stoupenců odchodu bylo po vyhlášení výsledků britského referenda považováno za další signál nástupu nového evropského populismu, vítězství „lidí dole“ nad samozvanými elitami a tak dále a tak podobně.

Nekončící chaos po hlasování může zas napovědět, že takový jednorázový triumf  toho v dlouhodobějším měřítku moc přinést nemusí a snadno se taky může zvrhnout v grotesku (jako ostatně skoro všechno). Možná to souvisí i se způsobem, jakým se o věci rozhodovalo – referendem. Brexit totiž výstižně ilustruje principiální spornost lidového hlasování. Jistě v něčem je chaos po referendu výsledkem nějakých unikátních okolností – vítězná strana (stejně jako ta poražená) neměla žádnou jasnou politickou reprezentaci. Konzervativci i labouristé byli v otázce odchodu z Unie rozpolceni (labouristé o tom možná jen méně hlasitě mluvili). Vyjednávání o podmínkách odchodu tak nějak spadlo na nešťastnou premiérku Mayovou. To je možné brát jako ojedinělé okolnosti, podobně jako samo vyhlášení referenda – politický gambit někdejšího předsedy vlády Davida Camerona, stoupence setrvání v Unii.

Referendum se bere jako „hlas lidu“, projev jeho suverenity, ten, v jehož jménu se vládne, přijme rozhodnutí sám. Jenomže tím svým rozhodnutím není nijak vázán a ani za něj nemůže nést odpovědnost. A hlas lidu sice mluví pořád, ale nemusí mu být moc dobře rozumět, často si protiřečí, může si to taky dovolit. Výsledek referenda není žádné definitivní vyjádření vůle lidu, může to být spíš obraz jeho momentálního rozpoložení, které se za chvíli zase promění. Referendum o brexitu skončilo celkem těsně – 52 : 48. Podle některých průzkumů by o nějakou dobu později dopadlo třeba jinak a v budoucnosti možná zase jinak. To jistě nic nemění na závaznosti výsledku referenda, těžko v něm ale vidět nějaké neměnné stanovisko. Lidé v referendu rozhodli o nějakém zásadním společenském sporu, jedním z důsledků toho je, že se ten spor přenesl dolů mezi ně, stal se v nějaké míře osobním.

S mírnou hyperbolou řečeno, už nemusejí nadávat „těm nahoře“, můžou se pustit do „těch odvedle“, rozkladné tendence ve společnosti to jenom posiluje. Výsledek referenda o brexitu byl chápán jako políček britským a evropským elitám, drsný vzkaz od lidí, které velkoměstské vyšší vrstvy ignorovaly nebo rovnou odepsaly. Brexit se ale stal katalyzátorem dalšího nárůstu averze ve společnosti. Ty často kritizované elity si lekci asi zasloužily, selhaly a selhávají v mnoha ohledech. Odpovědí na ta selhání ale jen těžko může být odmítnutí samotného konceptu, líbivý antiintelektualismus a šermování selským rozumem a velmi „tekutou“ vůlí lidu.

Související články