Výpisky Václava Klause: Drtivá většina nových myšlenek se ukáže být zcela sterilními

Výpisky Václava Klause: Drtivá většina nových myšlenek se ukáže být zcela sterilními
Úhel pohledu

VÝPISKY VÁCLAVA KLAUSE

Václav Klaus

Zvláštní období poloviny osmdesátých let – výpisky č. 18 (rok 1984)

Polovina 80. let byla zvláštním stacionárním obdobím, nic mimořádného se nedělo. Četl jsem (resp. vypisoval si, což určitě není totéž) ekonomické texty ze tří okruhů:
- obecná ekonomie
- ekonometrické modelování
- diskuse centrálně plánované ekonomiky.

Mé první dva zápisky z tohoto roku byly od dvou slavných amerických ekonomů. George Stigler někde řekl, že „drtivá většina nových myšlenek se ukáže být zcela sterilními“, což mému „nepokrokářství“ už tehdy imponovalo. Robert Solow také vyslovil něco, co u mne nacházelo pozitivní odezvu: „pragmatický přístup ano, ale vždy se musí opírat o disciplínu formálního modelu v pozadí“.

V té době bylo pro mne (a několik mých blízkých ekonomických přátel – nikoli kolegů v zaměstnání) mimořádnou událostí jezdit několik let za sebou na velký mezinárodní ekonometrický kongres do polské Lodže (v tomto roce byl ve dnech 8. – 12. října 1984), kde jsme měli unikátní možnost setkávat se s řadou světových ekonomů a ekonometrů, něco u nás doma zcela nepředstavitelného. Člověk mého typu tam ale musel jet „na dovolenou“, nikdo by ho tam nevyslal. Prof. Welfe měl v Polsku takový statut, že si organizaci takové rozsáhlé akce mohl dovolit. (Byla to i šance na vlastní oči vidět tehdy zcela nefunkční polskou ekonomiku a její prázdné obchody. S námi nesrovnatelné.)

Před koncem října jsem uspořádal svůj „bankovní seminář“ (mám zapsáno, že tam bylo 55-60 účastníků a že 20 z nich vystoupilo v diskusi) na téma textů Janose Kornaie. Promluvili tam Vladimír Dlouhý, Josef Zieleniec, Tomáš Ježek, Karel Kouba. Karel Dyba řekl, že „je to něco nového do fádní ekonomie“, Zieleniec uvedl, že „konečně u nás vzniká nějaká deskriptivní teorie“, ale Vlado Rudlovčák ve shodě se mnou říkal, že „Kornai je eklektický, amorfní, naivní“. To byl říjen 1984 – všechna tato jména může dnešní čtenář znát jako polistopadové ministry. To byla naše forma přípravy na budoucí vládní funkce.

Pozorně jsme četli veškerou dostupnou zahraniční literaturu o centrálním plánování. Čtvrtletník Mezinárodního měnového fondu a Světové banky Finance and Development (stačilo si o něj napsat, dostával jsem ho více než dvě desetiletí) v č. 3, 1984 uvedl článek T. Gudace (všichni autoři tohoto časopisu byli – a jsou i dnes – pracovníky těchto dvou institucí) s názvem „Ceny a měnové kursy v plánovaných ekonomikách“. Byl to realistický pohled na ekonomiky tohoto typu, žádná velká teorie o plánu či trhu, žádné optimální plánování či dokonalý trh. „Plánovači se snaží snižovat největší ekonomické nerovnováhy s cílem zmenšit ekonomické a sociální konflikty a politicky škodlivou nespokojenost spotřebitelů“. Tento ekonomický systém tito lidé neutrálně analyzovali a přijímali (na rozdíl od nás) jako objekt svého pozorování.

Autor současně upozorňoval na nepříznivé vedlejší efekty reformních pokusů zavádět rovnovážné ceny. „Zpochybňuje to dosavadní industriální strategii, narušuje to návyky spotřebitelů spojené se starými, nerovnovážnými cenami a útočí to na sociální a politické vazby spojené s dosavadní cenovou politikou“ (str. 42). Musím podotknout, že jsme si těchto nebezpečí byli dobře vědomi. Právě proto vyvolala po listopadu 1989 liberalizace cen největší kritiku nejen tzv. „starých struktur“, ale i spotřebitelů, protože ti měli své, dlouhou dobu zažité návyky.

Všimněme si, že tyto dvě instituce tehdy, v roce 1984, nevolaly po zbourání komunismu a centrálního plánování. T. Gudac naopak na str. 43 říká, že „institucionální uspořádání plánovaných ekonomik, jejich neflexibilní politický systém a jejich rozvojová strategie má v sobě prostor pro evoluci“ (scope for evolution). Po pěti letech se prokázalo, že evoluce občanům těchto zemí nestačila. A že v ní nevěřili.

Náš měsíčník Řízení ekonomiky (č. 10, 1984) uveřejnil článek jugoslávského ekonoma Radovanoviče s názvem „Bude reforma úspěšná?“. Odpovídal, že nikoli. Tehdejší ekonomické reformy byly podle něho „určitým druhem implantace některých prvků tržního hospodářství do společenské soustavy, která je odmítá“. Nezdařily se proto, že „se pokoušely zavést pouze některé prvky trhu, nikoli trh jako integrální systém. Jen trh výrobků, nikoli trh práce a kapitálu“. I to jsme dobře věděli. Proto jsme na počátku 90. let rezolutně odmítali slovo reforma a důsledně mluvili o systémové změně, o transformaci systému jako celku. (Za zmínku stojí, že to byly citáty jugoslávského ekonoma, publikované v roce 1984 ve velmi nerevolučním českém ekonomickém měsíčníku.)

Na závěr něco vznešenějšího. Ve čtvrtletníku Journal of Political Economy byla publikována nobelovská přednáška George Stiglera (i o tom jsem uspořádal „bankovní seminář“). Stigler při udělení Nobelovy ceny mluvil ne o trhu obecně, ale „o trhu nových myšlenek v ekonomické vědě“. Vtipně řekl, že většina ekonomů „nestojí na straně nabídky nových myšlenek, ale na straně poptávky po nových myšlenkách“. Jen pár výjimečných stojí na nabídkové straně. (O sobě zdůrazňuji opakovaně, že jsem jen na straně poptávkové.) Stigler také při této příležitosti připomněl svůj slavný článek z roku 1961, že „člověk, maximalizující užitek, si sám určuje, kolik informací si obstará“, kolik jich bude vyhledávat. Není nic jako informace, je nabídka informací a poptávka po nich. Právě z toho vychází moje kritika nesmyslů o tzv. „informační ekonomice“.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko deníku Echo24.

Související články