Na českých filmových databázích se už léta rok co rok posouvají data premiér obou Krejčího filmů, tedy jak Aporveru, tak Kruana – především se vytváří dojem neustálé práce, o nic jiného nejde, píše Lukáš Novosad.
Foto: Facebook filmu Poslední z Apoveru
1
Bývalý premiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš na svých sociálních sítích oznámil rozvod se svou dlouholetou partnerkou a posledních několik let i manželkou ...
V pátek 7. října potvrdil Nejvyšší soud redaktorům České televize, že se bude zabývat dovoláním jednoho ze tří odsouzených v kauze dotačního podvodu při výrobě filmu Poslední z Aporveru. Dovolání žádá přezkoumat jarní rozhodnutí Městského soudu v Praze, jenž za podvod ve formě fiktivního navyšování nákladů na výrobu jmenovaného snímku odsoudil ke třem rokům s podmíněným odkladem na pět let režiséra, scenáristu a producenty nikdy nedotočeného díla, jehož rozpočet se pohyboval kolem čtvrt miliardy korun.
Je to známá story, v Echu jsme se jí sice naposledy věnovali před sedmi lety, ale od té doby se mnoho nového nestalo: především tedy letos na jaře padl onen rozsudek, o němž ještě média široce informovala. O současném dovolání k Nejvyššímu soudu už ale přinesla zprávu patrně právě jenom Česká televize. Dění kolem tohoto snímku se tedy celkově posunulo od skandálu přes absurditu k události, která za roky svého trvání všechny natolik unavila, že ztratila na veřejné poutavosti. Přitom ne na hanebnosti.
Pro shrnutí: Poslední z Aporveru měl být fantasy film o boji dobra se zlem a záchraně ohroženého smyšleného světa a o velké lásce, vše údajně mělo být v animačním stylu snímků Karla Zemana, na což slyšely grantové komise. Štáb pak dělal zajímavé věci: třeba vyrážel do ciziny, natáčet tam za draho exteriéry, které údajně nemohly vzniknout nikde jinde – legendární a často připomínaný je výlet na Havaj natočit tamní úchvatná mračna, což prý mělo být levnější než pořídit totéž v počítači (třebaže takový výlet části štábu nakonec stál několik milionů).
Ani po čtrnácti letech neustále aktualizovaných zpráv o novém a novém postupu prací však ze snímku neexistuje nic než drobné sekvence, do hotového díla je zřejmě daleko (pokud se o něj ještě někdo pokouší či někdy vůbec pokoušel – a to byl film nabízen i v dražbě). A jak vidno, zjevně nelze sázet už ani na humbuk domnělé události či alespoň velkolepého debaklu, což doposud byla účinná strategie tvůrců plánovaného snímku, jak dění o něm udržet v médiích.
Ať už tresty nakonec dopadnou jakkoli, podstatné je, že po právní stránce snad, snad!, bude hotovo. Kromě podmínky musí ještě nejznámější obličej, který za kauzou stojí, totiž režisér a scenárista Tomáš Krejčí, uhradit škodu třinácti milionů, která filmem vznikla České televizi (ostatně právě ta hnala tvůrce k soudu). Jak může režisér, který mi už před sedmi lety sděloval, že nemá vůbec žádný majetek, protože všechen svůj rozpustil ve výrobě filmu, takovou pohledávku uhradit, nevím – ale soud snad ano, když na takové řešení přistoupil.
Aporver, Kruan & válčící Mloci
Pověst, která se kolem Tomáše Krejčího táhne, valná není: například že neplatí tvůrcům, respektive uzavírá s nimi pro ně nevýhodné smlouvy – to byl třeba osud legendy českého komiksu a dlouholetého šéfredaktora časopisu ABC Vlastislava Tomana (zemřel letos na jaře v požehnaném věku 92 let), za jehož slavná Kruanova dobrodružství mu Tomáš Krejčí vyplatil prý pouhých dvakrát deset tisíc korun. A tak teď drží práva na zfilmování, na YouTube je k vidění naprosto směšná několikavteřinová sekvence z rovněž plánovaného filmu, zatímco Česka televize dávno odstoupila z produkce zvažovaného seriálu, který měla v plánu.
Na českých filmových databázích se už léta rok co rok posouvají data premiér obou Krejčího filmů, tedy jak Aporveru, tak Kruana – a spolu s nimi datum uvedení třetí plánované novinky: pokračování slavné prvorepublikové komedie Eva tropí hlouposti. Opakovaně Krejčí hovořil také o tom, že velkolepě natočí Čapkovu Válku s Mloky. Ke všemu se prý píšou scénáře, vznikají podklady, akorát se to sune pomalu – ostatně jak jsem psal už před těmi sedmi roky: především se vytváří dojem neustálé práce, o nic jiného nejde.
Nejznámějšími díly Tomáše Krejčího přitom pořád zůstávají seriály Redakce, Horákovi a Trapasy – což jsou tituly jiné ligy a jiných nároků, než jaké plynou z výše jmenovaných snímků (ostatně kdo si dneska ještě na kteroukoli ze tří vzpomenutých sérií vzpomene: však se vysílaly v letech 2004 a 2007 a 2008 a šlo o spotřební zboží). Na YouTube lze zhlédnout také film o filmu Nekonečný příběh Posledního z Aporvera – což je osmdesát minut dlouhé povídání o tom, jak natáčení, které skutečně proběhlo, bylo pro všechny super a všichni se mají rádi. Přičemž film je udělán tak, že kdosi s kamerou obešel halu, kde se natáčelo, vyzpovídal tam několik lidí a bylo hotovo.
Citovat sám sebe jistě není optimální, ale v tomto případě udělám výjimku a připomenu, jak diletantsky probíhala „slavnostní premiéra“ tohoto dokumentárního dílka v pražském kině Lucerna: „Dlouho se nedělo nic, pouze se čekalo na začátek, načež bylo s úsměvem oznámeno, že film z Bulharska málem nedorazil a hrozilo, že nebude co promítat. Nejistotu, o jaké představení na večírku vlastně jde, posílilo uvedení jména zlotřilého slovenského koproducenta Veselického v titulcích ‚dokumentu‘ a následné přiznání Tomáše Krejčího v odpověď na dotaz z publika, že si této chyby nikdo nevšiml a že vše bude před dalším promítáním opraveno.
Nakonec byla vymyšlena tombola o filmová trika a soundtrack na přepálených CD, přičemž Krejčí a druhý producent filmu Jiří Košťál se při losovačce nejprv strachovali, zda jim při pohledu na přibližně sedmdesát diváků, z nichž většinu tvořili kamarádi a známí, vystačí odměny. Tyhle strachy ale naštěstí byly zahnány Krejčího pohrůžkou majitelům nově nabytých soundtracků, které upozornil, že pokud hudbu z filmu na druhý den najde na torrentech připravenou ke stáhnutí, každého výherce soundtracku si najde a vyřídí si to s ním…“
Nabarvené ptáče & Jan Žižka
Tenhle neustále projevovaný amatérismus kombinovaný s nekonečnou bohorovností je typický pro kterýkoliv projev vycházející z dílny Tomáše Krejčího. Ostatně Aporver vyšel knižně ve dvou svazcích pod autorským jménem David Šenk, přičemž uvedení prvního dílu dětské fantasy proběhlo na místě, kde to v knižní branži bývá běžné: v hudebním klubu kina v Brandýse nad Labem za doprovodu kapely zvučného jména Vombat Kruton – aspoň tak to avizoval graficky příšerný letáček, jenž byl k akci vystaven. Dodnes přitom ani na jednu z obou Šenkových knih nevyšla jediná recenze a sehnat kterýkoli svazek v knihkupectvích nebylo nikdy snadné.
Než Tomáš Krejčí zmizel (patrně dočasně) z Facebooku, měl veřejně přístupný profil s veřejnými příspěvky, kterých přibývalo zpravidla několik denně, a třebaže profil měl přes čtyři tisíce přátel, lajků pod příspěvky bývalo v jednotkách – takový nepoměr není obvyklý, leč v tomto případě vypovídá znovu cosi o tom, s kým máme tu čest. Profil Posledního z Aporveru je na sociální síti stále aktivní, leč příspěvky od dubna nepřibývají, a i do té doby se tak dělo v nepravidelných intervalech. Posty v posledku lákaly, bez zájmu obecenstva, ke koupi zmíněné knižní verze plánovaného filmu.
Pravda, Krejčí sem tam někomu udělá klip, jinak se našel coby producent komiksů – najmě adaptací slavných literárních děl. Z jeho dílny jsou třeba komiksy 1984 George Orwella či Bílá nemoc Karla Čapka. Prodávají se, i když komiksové terno (ve smyslu kvalitativního rozvoje žánru a média) nepředstavují, spíš prostředek, jak zpřístupnit známá díla současným čtenářům.
Jistěže přeji Tomáši Krejčímu úspěch, přál bych mu aspoň některý z jeho velkolepých záměrů dokončit, uvést, zažít satisfakci po letech výsměchů. Ale taky je potřeba uvědomit si, co to sledujeme: jestliže jsme s úžasem a uznáním (a aťsi posměchem nad výsledkem) hleděli na to, co produkčně dokázali Václav Marhoul s Nabarveným ptáčetem, plným zahraničních hvězd, nebo Petr Jákl s Janem Žižkou, pojatým v podobném duchu, měli bychom pamatovat, že existuje taky druhý pól těchže producentských ambicí, kde se nedaří, je smutno, tragično a směšno, kde zůstávají dluhy, pošramocená pověst a kde se čeká na dovolání Nejvyššího soudu.
10:06
