Zapomenutá inflace znovu hrozí

ÚHEL POHLEDU

Zapomenutá inflace znovu hrozí
Ilustrační graf Foto: Shutterstock
Úhel pohledu

Markéta Šichtařová

Od roku 2008, tedy od chvíle, kde vybublala na povrch (dlouho se připravující) finanční a následně hospodářská krize, mezi ekonomy panuje jeden zásadní spor. Ať už teoretici, nebo praktici sedící v komerčních bankách, všichni tu a tam skloňují slovo inflace. Možná spíš než o sporu bychom ale měli mluvit o nedorozumění a vzájemném nepochopení se.

Podstatou problému je totiž spor o to, zda mega-extra-rozvolněná monetární politika centrálních bank, nesoucí název kvantitativní uvolňování, přinese či nepřinese inflaci.

Část ekonomů od samého počátku cituje velmi klasické monetaristické poučky, podle kterých zvýšení takzvané peněžní zásoby musí – a nyní to říkám s vědomím značného zjednodušení celé problematiky – dříve či později přinést inflaci.

Druhá část ekonomů, nebojme se je označit za „modernistické“ či „progresívní“, se naopak klasickému přístupu víceméně vysmívá. „Kde je ta inflace?“, ptají se, a jejich otázka se zdá vypadat logicky. Zejména vezmeme-li v úvahu, že víc než desetiletí se Evropská centrální banka (ECB) usilovně snažila inflaci vyvolat, a nedařilo se jí. Ano, vyvolat. Protože eurozóna opakovaně zápolila s rizikem sklouznutí do deflace, tedy do stavu poklesu spotřebitelských cen, kterého se většina centrálních bankéřů bojí jak čert kříže. A vlastně, proč chodit tak daleko? Vždyť Česká národní banka (ČNB) dlouho intervenovala proti české koruně také právě proto, že se obávala sklouznutí české ekonomiky do deflace, tedy do pravého opaku inflace.

Tato druhá část modernistických ekonomů argumentuje tím, že kvantitativní uvolňování, ke kterému přistoupily dnes už prakticky všechny centrální banky vyspělých zemí, je příliš sofistikované na to, aby bylo možno tak jednoduše, až „vulgárně“, položit rovnítko mezi tímto druhem expanzívní měnové politiky a inflací. A zdánlivě mají i množství sofistikovaných argumentů.

Problém je v tom, že tito ekonomové, kteří se za každou cenu snaží vyvolat inflaci, tlačí kvantitativní uvolňování a pokouší se skrze tisk peněz zachraňovat hospodářský růst, pro stromy nevidí les.

Inflace tu už dávno existuje – inflace se objevila ve většině zemí záhy po odeznění krize let 2008-2009. A v některých zemích přišla dokonce ještě během této krize, jenom to není inflace spotřebitelská – taková, kterou měří statistický úřad. Taková, kterou spotřebitelé pozorují na pultech obchodů nebo v provozovnách služeb. Taková, kterou firmy vidí v cenách svých výrobků. Taková, s jakou jsou rádoby progresívní a moderní centrální banky zvyklé počítat. Najednou tyhle moderní centrální banky nezvládají držet krok se skutečným vývojem.

Ta inflace, která se velmi brzy objevila, je totiž inflací cen nemovitostí a cenných papírů. A je to navýsost logické:

K tomu, aby mohla vzrůst spotřebitelská inflace, se totiž lidé nesmí bát utrácet. Nesmí docházet k tomu, že nějaký naprosto zásadní výrobce typu Čína chrlí na trh kvanta levných výrobků. Potom obezřetnost lidí při utrácení v kombinaci s levným asijským zbožím nedává moc velkou motivaci zvyšovat ceny klasických služeb a zboží.

Naproti tomu rostoucí objem peněz v oběhu a stále do absurdna klesající úrokové sazby likvidují investiční příležitosti. Prostě není kam uložit peníze tak, aniž by ji s mizerným či dokonce záporným úročením požrala inflace, a abychom k tomu navrch ještě jako pochybný bonus nepodstupovali enormní riziko, že investice nedopadne, protože kupříkladu emitent dluhopisu zbankrotuje. Penzijní fondy v Česku tak kompletně v poslední době dosahovaly reálně ztrát. Peníze na bankovních účtech nedokázaly úročením ani překonat inflaci, takže také se reálně smrskávaly. A tak bychom mohli pokračovat. Pouze dvě klasické a každému snadno dostupné možnosti, jak peníze ochránit, tu zbyly: nákup nemovitosti a nákup cenných papírů. (Když zanedbám poměrně okrajové a svým způsobem „exotické“ investice typu zlato nebo bitcoiny, které nikdy nebudou masovou záležitostí.)

A tak ohromná část úspor směřuje právě do nemovitostí a do cenných papírů. A nejlépe jsou to ještě peníze získané na kuriózně levný úvěr. To proto se bydlení stává čím dál víc nedostupné. To proto dochází k jevu, který zdánlivě staví ekonomii na hlavu: Totiž k tomu, že jsme v nejhlubší recesi od existence České republiky, a akcie se neřítí z kopce.

Jenomže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Leckdo začíná chápat, že generování dluhů a tisk peněz nabraly takové tempo, že je už dál neudržitelné. Institut pro mezinárodní finance (IIF) ve své poslední prognóze uvedl, že globální dluh napříč všemi sektory za prvních devět měsíců letošního roku již vzrostl o 15 bilionů USD na 272 bilionů USD. A do konce letošního roku by měl ještě dál vzrůst na rekordních 277 bilionů amerických dolarů, tedy v přepočtu zhruba 6,1 biliardy korun. Pseudodůvodem, či možná lépe řečeno záminkou, je samozřejmě covid. Toto šílené číslo odpovídá 432 procentům HDP, ačkoliv ještě na konci roku 2019 činil dluh „jen“ (už tehdy šílených) 380 procent HDP. To je tak závratné tempo pumpování peněz do oběhu, že mnozí své již zapomenuté obavy z globální inflace opět oprašují.

Zdaleka nejde jen o to, že množství peněz v oběhu vyvolává inflaci – ať už jakoukoliv, jedno, zda spotřebitelskou, anebo inflaci cen realit a cenných papírů. (Obojí je průšvih, jen onen druhý typ inflace není tak moc vidět, a je tedy politicky mnohem přijatelnější, protože se snadno řekne, že kvůli rostoucím cenám drahých papírů bohatnou „zlí kapitalisté“. Co na tom, že je to „bohatnutí“ inflační a že ho státy samy vyvolaly?)

Kauzalita je totiž v realitě také opačná, a snad ještě nebezpečnější. Inflace je totiž řešení, jak se gigantického globálního dluhu zbavit. Kdyby došlo ke globální inflaci, sama by časem dluh požrala. A aktuálně je dluh už tak velký, že existují jen dvě cesty, jak ho vyřešit: Buď ho škrtnout, což je ovšem synonymem pro vyhlášení bankrotu, anebo nechat jej požrat právě inflací.