3 Týdeník Echo - esej

Z legrace se stala vážná věc

Týdeník Echo

Témata: , ,

V čase kulturní války je legrace vnímaná jako zbraň a debatuje se o ní s odpovídající vážností a zhusta i hysterií. Veřejný život zdaleka ne jenom v Česku přitom nabírá dimenze čím dál většího „bizáru“, který jako kdyby si o zparodování říkal. V nějaké míře se to i děje, z „dělání legrace“ se ale stává v něčem riskantní byznys, obdoba přecházení minového pole. Stačí špatně došlápnout a následky mohou být fatální. V takové situaci může být bezpečnější předjímat očekávání předpokládaného publika a v nejmenším se od nich neodchylovat. To se snadno řekne, ale hůř dosahuje v situaci, kdy to publikum nebo spíš jeho velmi asertivní část je permanentně „nabroušené“, odhodlané najít důvod k pohoršení se. Legrace už není to, co bývalo, nostalgicky vzdychají pamětníci a vypočítávají všelijaké důvody. Třeba není. Diváci už taky nejsou, co bývali. A to je možná ta nejdůležitější příčina.

V newyorském klubu Comedy Cellar koncem minulého roku vystupoval populární stand up komik Louis C. K. Někým z publika pořízený záznam se dostal na YouTube a byl oheň na střeše. Umělec totiž podle zpráv v mnoha médiích zesměšňoval oběti hromadné vraždy ve škole v Parklandu, navážel se do translidí, kteří chtějí, aby jejich okolí v hovoru o nich používalo jimi vybraná zájmena. I na ten holocaust došlo. Louise C. K. odsoudili někteří kolegové (například známý producent filmových komedií Jud Appatow), naštvané až zhnusené reakce se objevily v různých magazínech a serverech. Zesílila tak vlna medializované averze, která se objevila hned po komikových prvních vystoupeních po jeho comebacku. Často se v nich objevuje ani ne tak kritický soud nad úrovní výstupů Louise C. K., ale spíš pobouřený údiv nad tím, že se komik vůbec za mikrofonem objevuje, že si to dovolí. Hvězda stand upu a miláček i pokrokářského publika totiž doplatil na kampaň MeToo. Na Louise C. K. v roce 2017 prasklo, že mezi lety 2003 a 2005 třikrát masturboval v přítomnosti kolegyň (v jednom případě během telefonátu). Komik to nejprve popíral, posléze přiznal a omluvil se (podle některých kritiků ne dost kajícně). Na pár měsíců zmizel publiku z očí, pak se začal objevovat jako neohlášený host klubu pro pár desítek diváků. Pro některé rozhořčené stoupence kampaně MeToo ta pauza nebyla dost dlouhá a komikova omluva ne dost kajícná, Louis C. K. se podle nich vrátil jaksi nenapravený a za svoje provinění nepykal dostatečně. No. Louis C. K. přišel o několik pořadů v televizích a streamovacích službách, jeho čerstvě dokončený film nebyl distribuován – nedá se tedy říci, že by dopady skandálu nepocítil skutečně tvrdě. V té bouři ale nešlo jenom o osobu Louise C. K., jakkoli je z mnohých reakcí znát skutečně silná snaha se na komikovi „povozit“. Odráží způsob, jakým se mění chápání humoru a jak se překreslují hranice toho, co by v něm mělo být tabu.

Těch ilustrativních příkladů je víc, v Británii vzbudil pozornost tamní komik ruského původu Konstantin Kisin, který zrušil svoje vystoupení na londýnské univerzitě (vysoké školy jsou pro stand up komiky v anglosaském světě významný trh), protože po něm studenti chtěli, aby podepsal „dohodu o chování“. Měl se v ní zavázat  k tomu, že jeho vtipy budou uctivé a laskavé, a k souhlasu s „politikou nulové tolerance vůči rasismu, sexismu, třídním předsudkům, ageismu, předsudkům vůči postiženým, homofobii, bifobii, transfobii, xenofobii, islamofobii, averzi vůči náboženství, averzi vůči ateismu“. Ve Státech zas před studentským publikem vystupoval komik Nimesh Patel, který by asi požadavky toho dokumentu splňoval, stačilo ale, že se jen dotkl tématu rasy, a zástupci angažovaného publika mu na místě odebrali mikrofon.

Všechny ty incidenty by se asi daly spláchnout slovy o zešílevší politické korektnosti v západních zemích a doplnit to úlevným konstatováním, že v Česku oproti cizím krajům je faktická moc jejích hlasatelů dost omezená. Jenomže tak jednoduché to není. To válečnické chápání vtipu se neomezuje jenom na jednu stranu dnešních střetů, vychází také z nějakého vnitřního nastavení, které je v Česku rozšířené stejně jako kdekoli jinde a často se taky projevuje. Globální ikonou permanentní dotčenosti je Donald Trump. Tady by mu mohli směle konkurovat Andrej Babiš nebo třeba Jiří Ovčáček, s hystericky pobouřeným zeitgeistem souznějí ale i početní lidé, kteří reagují s přepjatou intenzitou, když se prezident Zeman pokusí o vtip.

Násilí a mikroagrese

Vnímání humoru jako zbraně na té politicky korektní straně vychází z nějakých ideologických premis – podle mne pomýlených. Hraje v něm například roli přesvědčení, že „slova jsou násilí“. Souvisí s vnímáním takzvaných mikroagresí a bojem proti nim především na amerických univerzitách. Především slovních projevů, které příslušníci různých menšin mohou vnímat jako obtěžující, bez ohledu na to, s jakým úmyslem byly vyřčeny. Slovní útok (nebo všechno, co je tak subjektivně vnímáno ze strany „oběti“) je v tomto chápání rovný fyzické agresi, a proto by mu společnost, třeba i mocensky, měla bránit a trestat ho, podobně jako to dělá v případě útoku fyzického. Zabránit, dejme tomu, vystoupení řečníka, jehož slova by mohla posluchače z některých skupin zraňovat, je v téhle logice akt ve veřejném zájmu. Takovým ekvivalentem fyzické agrese může být i ne dost ohleduplný vtip, který – slovy Ulricha Baera z New York University –  „znehodnocuje humanitu jiných lidí“.

Jaký vtip je přípustný a zdravý a jaký představuje formu útoku a také útlaku, se podle progresivistické ideologie pozná podle toho, na koho míří. Měl by mířit nahoru (punching up), na toho mocnějšího, a naopak by se neměl vysmívat slabším, to může znít docela rozumně. Jenomže kdo je mocnější a kdo slabší? Identitářská levice při posuzování toho vychází z představy jakési fixované pyramidy útlaku, na jejímž vrcholu je ta nejprivilegovanější skupina – bílí muži, pod nimi další a další, vespod ti nejutlačovanější (postižené ženy menšinové rasy a sexuální orientace nebo někdo takový). Jenomže tohle rigidní vnímání je nejenom nesmyslně reduktivní (vztahy mezi lidmi i skupinami mají mnoho jiných dimenzí, než je ta mocenská), ale také prakticky nepoužitelné, pokud jím člověk nechce odůvodnit předem daný závěr.

Mířil Louis C. K. svým vtipem o přeživších z Parklandu nahoru, nebo dolů? Může to působit jako velice jednoduchá otázka. Bohatá hvězda showbyznysu (byť poslední dobou ostrakizovaná) si utahuje z traumatizovaných dospívajících dětí. A jistě je pravda, že v téhle jedné věci bylo vystoupení Louise C. K. přinejmenším hraniční. Zároveň ale mocenský výklad situace v tomhle případě nemusí být zdaleka jednoznačný. Ze skupiny studentů střední školy v Parklandu se staly mediální hvězdy, po masakru zorganizovali pochod za větší kontrolu zbraní, vystupovali v tom smyslu v Kongresu, byla jich plná televize. Jejich motivy byly jistě čisté a nezpochybnitelné, jejich mediálně zesílená aktivita měla ale taky dost kýčovitou dimenzi, která šla jen stěží přehlédnout. Louis C. K. si z nich ve vystoupení pro pár lidí utahoval, publikum se mlátilo smíchy. Komik, kterého je zvykem označovat oblíbeným přívlastkem „problematický“, jehož kariéra se pomalu rozjíždí po dost drsném přerušení, si dělá legraci z mediálních hvězd, velmi oblíbených mezi lidmi, kteří mohou mít docela zásadní vliv na jeho další profesní dráhu. To vypadá spíš jako ono „míření“ nahoru než povyšování se nad bezmocnými a slabšími. Interpretovat legraci mocensky je vůbec dost ošidná věc (jasně, příklady nechutného výsměchu slabším se dají najít vždycky). Zvlášť když část těch posuzovatelů sama sebe ráda stylizuje jako obhájce právě těch nejslabších, kteří odvážně říkají pravdu do tváře zlovolné moci a odmítají si přitom připustit, že ta moc jsou v některých sférách spíš oni a vysmívat se jim může být projev onoho „punching up“, po němž jindy tak zaujatě volají.

S tím omezeným, reduktivním pohledem na humor a nejenom na něj souvisí i všeobecně rozšířený úpadek schopnosti vnímat. Jistě na tom taky mají podíl sociální sítě, které od uživatelů vyžadují rychlé a emocionálně vyhrocené reakce. Jako kdyby už publikum nebo jeho hlasitá a vlivná část přestávalo chápat, co je to stylizace, mělo za to, že ústy všech svých postav autor vyjevuje světu svoje vlastní názory a postoje. Louis C. K. na pódiu je pro ně identický s privátní osobou Louis C. K. Dovedeno do krajnosti – „slušný“ by neměl být jenom autor, ale i všechny jeho výtvory.

Schopnost smát se těm svým

Ideologické trendy mohou rychle pominout, jakkoli se mohou zdát momentálně významné a třeba i nezastavitelné. Soudobý „problém s humorem“ ale může mít i hlubší příčiny než ideologické zmatení a politické rozdělení. V Česku patří k dobrému tónu si čas od času postěžovat, že dnes neexistuje žádná televizní satira podobně odvázaná a na tabu nehledící, jako byla v devadesátých letech Česká soda. Ale i tady je problém nakonec v proměně publika. Česká soda se vysílala v době, kdy například stoupenci Václava Havla nebo voliči Václava Klause (nebo aspoň jejich část) byli schopni smát se někdy docela drsným vtipům o Havlovi a Klausovi. Tahle schopnost smát se těm svým, uznat, že jsou taky směšní, se rychle vytrácí. V situaci, kdy se komedie chápe jako forma války, je to asi docela logické – málokdo se chechtá, když po něm střílejí. Navíc a možná především – kdo si dělá legraci z „mého tábora“, dělá si legraci i ze mě. A připustit si vlastní směšnost, tu samozřejmou součást údělu všech, je zjevně pro čím dál víc lidí těžší a těžší. Nutně to vytváří tlak na legraci bezpečnou, vždycky zaměřenou na ty druhé, oceněnou potleskem publika přesvědčeného o tom, že bylo právě svědkem čehosi odvážného.    

 

Echo Komplet

2 999 Kč

Získejte to nejlepší za méně jak 40% ceny! Díky tomuto balíčku si užijete unikátní web bez reklam EchoPrime, denní komentáře Echo24 a Týdeník Echo jak v digitální, tak v tištěné podobě

Více info

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.