Nůžky se rozevírají: 31 procent lidí nic neušetří

ÚHEL POHLEDU: Neodpustím si poznámku: přístup k penězům je v mnoha případech klíčem k pochopení lidského charakteru.

Lidé, kteří vydělali své peníze v potu tváře, poctivým podnikáním a dlouhodobou dřinou, si jich mnohem častěji víc váží než ti, kteří k nim přišli nečestně či nezaslouženě – třeba dostali od státu dotace. Tací lidé peníze mnohem častěji lehkovážně rozhází, protože nevnímají jejich hodnotu na rozdíl od těch, kdo se na peníze nadřeli. Proto mě nepřekvapuje, že značná část peněz, které vláda rozdala v roce 2020 rámci „covidové podpory“, skončila projedena a rozházena, a to i těmi, kdo neměli tak hluboko do kapsy.

Když říkám „projedena a rozházena“, myslím to jednak doslovně, a jednak to i mohu doložit; nejde o žádnou dojmologii.

Pozitivním zjištěním je ale alespoň toto: Většina domácností u nás hospodařit umí, protože generují úspory. To je jen dobře. Nicméně podle průzkumů to zdaleka nejsou všichni.

31 procent domácností sice s příjmy vyjde, ale nic neušetří. Třem procentům dokonce peníze, které vydělají, nestačí ani na běžný provoz a musí sahat do rezerv nebo si půjčovat.

Ale pozor, podobně jako u předvolebních průzkumů, co průzkum – to jiný výsledek. Podle průzkumu Raiffeisenbank koronavirus v roce 2020 naše spořicí návyky nezměnil. To lze vysvětlit tím, že kvůli různým záchranným balíčkům v tomto roce nevyskočila v Česku v roce 2020 nezaměstnanost tak razantně jako třeba v USA. Nicméně data ČSÚ za celou ekonomiku ukazují, že průzkum Raiffeisenbank tak docela s jinými daty statistiků nesedí. Míra úspor totiž podle jiných zdrojů roste.

Tím vůbec neříkám, že je průzkum Raiffeisenbank špatně. Banka se na to asi dívá v tom smyslu, kolik peněz si lidé odkládají na její spořicí účty, stavební spoření, důchodové spoření a podobně. V tomhle průzkumu se tedy už nemůže objevit, kolik bankovek mají nastrkáno v matraci.

Češi podle průzkumu spoří nejčastěji 1 000 až 3 000 korun měsíčně. To vypadá na první pohled velmi reálně. Podle průzkumu se taky ukazuje, že lidé s vyšším vzděláním spoří víc. To je dáno nejspíš tím, že vzdělanější lidé chápou nutnost úspor. Navíc vzdělanější lidé mají obvykle i vyšší příjmy, a mají tedy z čeho spořit. Nicméně i oni často spoří příliš málo na to, aby se o sebe v důchodu dokázali postarat.

To potvrzuje i další průzkum. Podle České bankovní asociace koronakrize v roce 2020 ukázala, že nedostačující úspory má 24 % Čechů. A ti, kteří je mají, je mají obvykle malé. Čtvrtina Čechů má rezervu pouze ve výši jednoho platu. Velkorysou rezervu větší než 200 tisíc korun má podle jiného průzkumu jen pouhá desetina Čechů. Podle průzkumu společnosti BNP Paribas Cardif mělo při výpadku příjmů potíže se splácením hypoték, půjček, či s pokrytím běžných výdajů až 63 procent Čechů.

To už je celkem průšvih. Co když se něco stane? Co když se někomu během jednoho měsíce rozbije pračka i auto? Co když dotyčný jednou zestárne? Představa, že státní důchody budou vysoké, je naivní. Budou jen k přežití. Je třeba mít rezervu.

A pak tu máme ještě další průzkum jedné z komerčních bank, který tak úplně nesedí s daty ČSÚ. Podle průzkumu ING ČR utrácelo 52 % lidí během koronakrize v roce 2020 stejně jako před ní. 30 % lidí utrácelo míň a překvapivě 18 % utrácelo víc.

Proč víc?! Za co se dalo utrácet, když restaurace, kina a podobné zábavy byly zavřené? Nu – prý utráceli víc za zásoby potravin a desinfekci. Ale tolik?

A teď další klíčová otázka tohoto naposledy zmiňovaného průzkumu: „Co uděláte s naspořenými penězi?“ 40 % lidí je prý chce nechat ležet na běžném účtu a postupně utratit. Jen 20 % lidí hodlá peníze uložit na spořicí účet. Zbytek je hodlá utratit nějak jinak.

To tedy znamená, že většina lidí má problémy s finanční gramotností a chce úspory jednoduše a bezmyšlenkovitě projíst. Jen 20 % lidí se chová prozíravě.

A teď si vezměme, že pokud se dvacet procent lidí chová prozíravě, pak zbývajících osmdesát procent… nu, nechť si každý doplní sám. Bohužel tohle není problémem jen oněch 80 % lidí – to je problémem i oněch zodpovědných 20 %. Těchto 80 % černých pasažérů totiž spoléhá více či méně na stát. Na sociální dávky, na státní důchod, na veřejné a povinné zdravotní pojištění a to a ono.

A odkud se berou peníze na tyhle veřejné kolektivistické vymoženosti sanující naše černé pasažéry? Krom jiného i nedobrovolně z kapes zbývajících 20 procent lidí, kteří na stát nespoléhají. A to už se vyplatí být raději mezi nezodpovědnými, než být zodpovědným, který platí sebe a ještě ty ostatní.

Tak kdybyste náhodou nevěděli, kdo volí ve volbách krajní levici – strašlivým a deprimujícím zjištěním je, že je to vlastně z určitého úhlu pohledu velice „racionální“ volba.