Liberálové si mysleli, že jejich moc poroste do nebe

KOMENTÁŘ

Liberálové si mysleli, že jejich moc poroste do nebe
"Když z toho, že je vám štěstěna nakloněna, vyvodíte, že vám bude nakloněna věčně a vaše moc poroste do nebe – to je hybris." Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Martin Weiss
Sdílet:

Hlavní zprávy

Buďme na sebe hrdí, máme na co

KOMENTÁŘ

Před dvěma dny tu kolega Daniel Kaiser psal o tom, že současná povodňová situace prodlužuje období, které začalo za covidu a trvá dosud, totiž období, kdy žijem ...

00:01

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Jeden český komentátor na v tu chvíli čerstvou zprávu o rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ohledně potratů napsal: „Tohle je skutečný výsledek práce ,woke‘ aktivistů. Bohužel.“ Myslím, že logiku, která se vyskytuje jinde, uplatnil na situaci, jež je trochu jiná.

Jsou třeba zákony, jako je ten zakazující nemístnou sexualizaci výuky na základních školách, který nyní platí na Floridě, a další podobné, jež do této rubriky spadají. Jedním z tahounů tohoto úsilí je aktivista, bývalý filmař a nyní pracovník newyorského Manhattan Institute Christopher Rufo, který získává od whistleblowerů a rozšiřuje ukázky toho, jaké absurdity prosazují „woke“ aktivisté ve firmách či právě v institucích, jako jsou školy.

Hrdě se hlásí k tomu, že jeho činnost je reakcí, že svým úlovkům dává publicitu, a to strategicky těm, které nejvíc pobouří průměrného voliče. A že to nedělá kvůli klikům nebo proto, aby ho pozval do svého pořadu na Fox News Tucker Carlson, ale spolupracuje s politiky za účelem politických změn. Jeho krédo by se dalo popsat tak, že konzervativci si musí osvojit tu část mentality liberálů, jež jim velí neostýchat se prosazovat změny veřejného prostoru.

Svět soudnictví funguje trochu jinak, ve srovnání s „woke“ aktivismem spíš geologickým tempem, a lidé, kteří zde vykonávají největší vliv, nemívají piercing a vlasy obarvené namodro. Jeden takový milník je zajímavé si připomenout.

 

Mark Tushnet je profesor ústavního práva na Harvard Law School a jako sedmdesátník by si toho ani neměl moc co na hlavě barvit. A když v roce 2016 napsal na svém blogu post, který se stal dost možná nejvlivnějším textem amerického práva posledních let, už blogování nebylo nějakým novým výstřelkem. Jeho post se ovšem stal vlivným způsobem, který nezamýšlel. Starořecké slovo „hybris“ v češtině není moc známé; v anglických intelektuálních textech (v podobě hubris) se vyskytuje běžně. Nesouvisí s hybridní válkou; jeho význam lze dobře pochopit právě na Tushnetově příspěvku.

Jmenoval se „Opusťme přikrčenou obrannou pozici v ústavním právu“. Prezidentem byl Barack Obama, příští prezidentkou měla být Hillary Clintonová a Tushnet vypočítával, kolik federálních soudců je už jmenovaných demokratickými prezidenty. A vyvozoval z toho, že „když tito soudci zaujmou agresivně liberální pozice, už se nemusejí obávat, že Nejvyšší soud jejich rozsudky zruší.“ Když z toho, že je vám štěstěna nakloněna, vyvodíte, že vám bude nakloněna věčně a vaše moc poroste do nebe – to je hybris.

„Kulturní války skončily; oni prohráli, my jsme vyhráli,“ psal dál Tushnet s jistotou hodnou Nikity Chruščova. Z toho mimo jiné vyvozoval: „Před liberály nyní stojí otázka, jak naložit s poraženými v kulturních válkách. Je to převážně otázka taktiky. Můj názor je, že tvrdá linie (,Prohráli jste, smiřte se s tím’) je lepší než vycházet poraženým vstříc, kteří – nezapomeňme – hájili a hájí pozice, jež podle liberálů nemají vůbec žádnou normativní sílu. Být hodný na poražené se neosvědčilo po občanské válce ani po rozhodnutí Brown (a tvrdá linie se docela osvědčila v Německu a Japonsku po roce 1945).“

Poté, co postavil své názorové oponenty na roveň Hitlerovi, doporučoval další kroky, mezi nimiž se skví věta, která Tushnetovi pomohla k proslulosti asi nejvíc: „Srát na Anthonyho Kennedyho“ (Fuck Anthony Kennedy). Kennedy, soudce jmenovaný prezidentem Reaganem v roce 1988, se vyprofiloval jako takzvaný „swing vote“ – mezi konzervativní a liberální frakcí soudců byl často tím, kdo svým příklonem rozhodl o tom, který postoj převáží. Soudci se tedy v kontroverzních případech, u nichž se dalo kalkulovat, že skončí před Nejvyšším soudem, snažili psát rozsudky tak, aby argumentace zaujala Kennedyho. S tím