Když český politik varuje před slovenskou cestou. Rozhovor s biskupem Eľkem

Pojem „slovenská cesta“ se v ústech českých vládních politiků stává varováním, kudy se prý Česká republika za žádných okolností nesmí vydat. Od rozdělení společného státu je to poprvé, co byla apriorní náklonnost k východnímu sousedovi vystřídána apriorní nechutí. Generální biskup Evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku Ivan Eľko je hlavou slovenského protestantismu, který byl po staletí jakýmsi mostem mezi slovenským a českým prostředím. Rozhovor pro Echo se neomezuje pouze na vzájemné vztahy ani na centrální postavu této roztržky – Roberta Fica s jeho odlišnými akcenty v geopolitice. Hovoříme též o ofenzivě moderních ideologií a o tom, jak je i ve většinově křesťanské zemi obtížné proti této vlně držet linii.

Pane biskupe, začal bych vztahem slovenských a českých evangelíků.

Naším nejbližším partnerem u vás je Českobratrská církev evangelická. Vzpomínám si na začátek 90. let, ještě před rozdělením Československa se chystalo velké setkání evangelické mládeže, které se ale po rozdělení už neuskutečnilo. Byl jsem tehdy farářem v malé dědině asi třicet kilometrů od hranic s jižní Moravou a oslovil mě farář Michal Šimek z Kyjova, jestli bychom to neuspořádali aspoň v menším provedení. Že já zorganizuji mládež na západě Slovenska a on na východě Moravy. Takových setkání se posléze konalo sedm. Byla to pro mě zajímavá doba a možnost nahlédnout Českobratrské církvi do kuchyně, co oni čtou, o čem přemýšlejí, co chtějí dělat… Z těch dob zůstala přátelství. Pak když jsem se stal biskupem luteránské církve na Slovensku, byl na české straně mým partnerem Daniel Ženatý. Velmi jsem si ho oblíbil, stejně jako mám lidsky blízko k synodnímu seniorovi Pavlu Pokornému. My jsme sice historicky mnohem starší církev než Českobratrská církev evangelická, ale oni jsou nejbližší, koho u vás máme. Kapitola sama pro sebe je české Slezsko, kde však v minulosti luteráni prodělali rozkol, a církve tak mají dvě. Především se Slezskou církví evangelickou augsburského vyznání máme kontakty ještě užší, jde to až po návštěvy sborů navzájem. Slezsko jsme za komunismu považovali za unikátní prostor, oficiální evangelická církev tam konala spoustu aktivit, které nám připadaly když ne přímo podzemní, tak vysoce rizikové: evangelizace, výchova mládeže, jednoduché formy diakonie. Jet za komunistů do Slezska vždycky znamenalo zažít živou církev a velké dobrodružství víry.

Dala by se vaše církev a šířeji protestantská kultura na Slovensku označit za ten element, který má blíž k Čechům a je slovenským mostem do českého prostředí?

Poměry ve střední Evropě nejsou jednoduché nikde a ani vaše otázka není jednoduchá. Obě naše reformace se vyvíjely jinak. U nás byla uplatněna buď saská luterská, nebo švýcarská zwingliánsko-kalvínská reformace. Kdežto Češi, a za to vás upřímně obdivuji, měli vlastní českou reformaci, kterou si sami vymysleli, která na nikom nebyla závislá, která dokonce ovlivňovala jiné země. Já fenomén české reformace rád zkoumám, rád o ní čtu a přemýšlím. Na Slovensku všichni budou znát mistra Jana Husa, ale takových mistrů Janů Husů, kteří nebyli upáleni a přežili a tvořili, jste měli mnoho: Jakoubka ze Stříbra, Milíče z Kroměříže, Matěje z Janova, pak Petra Chelčického a jiné. České země dokázaly být v jisté době i nábožensky vysoce tolerantní. Všechno se to pak pokazilo po bitvě na Bílé hoře, a přesto česká reformace zůstává obdivuhodný fenomén. My jsme něco takového neměli, ve městech u nás bylo hodně Němců a ti naprosto spontánně přijímali luteránství. V Sedmihradsku přijímali kalvínskou konfesi, což zas mělo zpětně vliv i na poměry u nás.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.