Svět se dělí na lidi pod čtyřicet a nad čtyřicet, říká spisovatel Murray

DEBATA CEVRO INSTITUTU

Svět se dělí na lidi pod čtyřicet a nad čtyřicet, říká spisovatel Murray
Britský spisovatel a novinář Douglas Murray. Foto: Jan Zatorsky
Domov

Kateřina Weissová Echo24

Poslední knihu Douglase Murraye Šílenství davů označily loni The Times za knihu roku, Podivná smrt Evropy z roku 2017 (česky vydala LEDA v roce 2018) vyšla ve více než dvaceti jazykových mutacích. V obou se věnuje sklonu stávajících politických, kulturních, mediálních a intelektuálních elit podlehnout davovému jednání a přemýšlení, ať už jde o problém migrace nebo o stávající kulturní války o důležitost role, jakou hrají ve společnosti rasa nebo pohlaví. Je hlavní hvězdou britského týdeníku The Spectator, na Twitteru jej sleduje více než čtvrt milionu lidí.

Henri-Bernard Lévy jej označil za jednoho z nejdůležitějších intelektuálů dnešní doby, The Guardian zase jeho názory označil za „bizarní fantasie pravicového provokatéra slepého k útlaku“. Douglas Murray byl hostem Alexandra Vondry v další online debatě CEVRO Institutu, tentokrát na téma kulturní války v čase pandemie.

Záznam diskuse s českými titulky najdete zde.

„Nemůžete zamknout celou populaci doma na tři měsíce, aniž by došlo k nějakému přetlaku,“ říká Douglas Murray. Revolty a masové demonstrace ve Spojených státech a mnoha dalších západních zemích, které vypukly v reakci na smrt George Floyda, jsou podle něj zcela jasnou odpovědí na přísnou karanténu, kterou USA či Velká Británie zavedly v důsledku šíření koronaviru: „Moc se o tom nemluví, je to trochu jako dystopický román, ale nikdo by nevěřil tomu, že britská vláda může v roce 2020 přinutit všechny mladé lidi k celibátu.“

Ti v reakci na to testují meze násilí, „testují, jak daleko mohou zajít“. Sám původně předpokládal, že po vypuknutí pandemie se lidé soustředí na vážné problémy, jakými jsou ohrožení zdraví veřejnosti a ekonomické důsledky pandemie a hnutí identitární politiky ustoupí do pozadí. Například v Británii hrozily za porušení karantény ještě před vypuknutím nepokojů spojených s ničením soch a pomníků přísné postihy. To, že stát a policie rezignovaly na vymáhání těchto restrikcí podle něj ukázalo, že hlavní etikou současnosti, „etikou, která absolutně poráží všechno ostatní, je antirasismus“.

Šíření kulturních válek je podle něj důsledkem globalizace. „Interpretace rasové politiky v Americe je využívána k tomu, aby velmi chybně a myslím i nespravedlivě roztáhla specificky americký problém na všechny ostatní kultury Západu,” uvedl v diskusi.

Oponovat hnutí Black Lives Matter je podle něj velmi obtížné. Nejen proto, že už svůj název si zvolilo tak, by jim oponovat nebylo možné: „Myslím, že lidé se hluboce obávají říci, že s touto skupinou nesouhlasí, protože první, co se stane, je, že lidé jim řeknou, že když nesouhlasí se skupinou, jako je Black Lives Matter, pak musí být proti životům černochů nebo zjevně rasisty.“ Black Lives Matter je ale podle něj potřeba, neboť jde o extrémně levicovou skupinu, které nejde jen o narovnání rasových nerovností, ale chce demontovat struktury státu a odstranit ekonomický systém kapitalismu: „Změnit společnost k lepšímu nebo odstranit nespravedlnosti, je něco úplně jiného, než říkat: tato společnost byla vždy zkažená, rasistická, bigotní, misogynní, transfobní, homofobní a mnoho dalšího. A proto musíme svrhnout její ekonomický systém, musíme vést válku proti celé její minulosti a musíme ukázat světu, že jste nenapravitelně, neodčinitelně bigotní.“

Je proto podle něj potřeba se BLM postavit, a to všemi bez ohledu na jejich politickou orientaci. „Hrozivé zabití muže v Minnesotě nedovoluje, aby nám kulturní marxisté a revolucionáři diktovali naše dějiny, nebo tímto podivným způsobem založeným na odplatě útočili v podstatě na vše, k čemu jsme dospěli.“

Pokud by se britský premiér Boris Johson sám nenakazil koronavirem a nemoc u něj neměla tak vážný průběh, pokud by byl plně zdráv, mnoho z toho, co se teď odehrálo v Británii, by se nestalo,” říká Douglas Murray.

Johnson napsal Churchillův životopis Faktor Churchill: Muž, který psal dějiny (česky vyšel v roce 2016), který se stal uznávaným bestsellerem a jak říká Murray, „strávil velkou část své politické kariéry tím, že dával najevo, že mu srovnávání s Churchillem, řekněme, není lhostejné“. Proto považuje za velmi výjimečné, že mohlo dojít k tomu, “aby socha Winstona Churchilla byla opakovaně atakována a později musela být obedněna, pokud ji má někdo jako on hned za rohem od svého sídla na Downing Street“.

Murray zmiňuje výtky, které se v poslední době vůči Churchillově odkazu objevují, ať to bylo potlačení nepokojů v Tonypandy, hladomor v Bengálsku, nebo dokonce míra, s jakou konzumoval alkohol. A dochází k tomu, že „nikdo v dějinách by vůbec nemohl naplňovat měřítka, která nastavujete dnes.“ Historické osobnosti byly podle něj navíc vždy hodnoceny integrálně, vcelku. „Naše společnost se kdysi shodovala na tom, že pokud bylo na naší zemi něco opravdu dobrého, tak to, že jsme se postavili nacismu. A tím nejlepším bylo, že jsme v odporu proti nacismu byli po nějakou dobu příkladem pro zbytek světa. Když ale člověk, který toto dokázal, měl jediný názor, který dnes považujeme za špatný, je s ním konec!“

Současné „retributivní pojetí historie“ a hodnocení role historických osobností je podle něj u mladých lidí významně ovlivněno zejména neznalostí historie. Právě generační rozdělení na lidi pod čtyřicet let a nad čtyřicet je podle něj zlomem, který je pro současnou společnost více klíčový, než to, zda sdílejí pravicové či levicové názory. Opírá se přitom o vyjádření Barri Weissové, která právě tímto srovnáním popsala válku v redakci The New York Times, která vypukla v červnu po zveřejnění reakce republikánského senátora Toma Cottona na rabování a násilnosti v amerických městech během protirasových nepokojů v článku Vyšlete vojenské jednotky. „Není o rozdělení na levici a pravici, je o lidech nad čtyřicet, kteří se sami popisují jako liberálové a kteří předpokládali, že lidé, kteří přicházejí zezdola, vycházejí ze stejných předpokladů jako oni. Například sdílejí názor, že svobodná výměna myšlenek je ve svobodné společnosti vysoce žádoucí. Mezi některými lidmi pod čtyřicet tomu tak není. Ti věří, že svobodná výměna myšlenek představuje riziko nepohody, nebezpečí, toho, že by se mohli cítit ohroženi a mnoho dalšího,“ uvedl v diskusi s Alexandrem Vondrou Douglas Murray.

Za daleko horší než stávající útoky na historii Západu a její zpochybňování však Murray považuje tlak, který je vyvíjen na technické a přírodní obory. Ty jsou údajně předpojaté, protože jsou rasistické, nebyly otevřené vůči etnickým menšinám a privilegují tak určité formy vědění. „To je tak nebezpečné. Dokonce více než útok na naši historii, na naši minulost, než nespravedlivé kritiky naší společnosti. Je to největší uchvácení moci, jaké jsem kdy zažil. Je to dokonce něco jiného, než vymazávání minulosti. Není to jen souboj o to, co je pravda a co není. Říká to totiž, že pravda sama o sobě je nejen nežádoucí, ale že budí nevoli, protože upřednostňuje jednu rasovou skupinu,“ uvedl v debatě D. Murray.

V reakci na otázku A. Vondry se během diskuse vrátil i ke svým myšlenkám z kapitoly Tyranie viny v Podivné smrti Evropy, inspirované dílem Pascala Bruknera. „V éře, ve které mají západní země stále více diverzifikovanou populaci, se lidé snaží vypořádat s tím, aby nalezli cestu ke sjednocujícím kulturám. Kvůli náboženství antirasismu a mnoha dalších je vytvářen tlak na hostitelskou společnost, aby vyzvedávala úspěchy, kterých dosáhly jiné kultury. A existují pro to dobré důvody: nevypadáte bigotně.“ Jako příklad uvádí vyzvedávání islámského neoplatonismu, které začalo vstupovat do západního intelektuálního diskursu zejména po 11. září 2001, a pokračuje: „K tomuto zveličování významu kultur, které přišly do naší země ve velkém množství, existuje protějšek. Tím je slabší nebo silnější znevažování naší vlastní kultury.”

Příkladem toho je odpovědnost za nacismus. „Nezáleží na tom, jestli jste ze země, která proti nacismu bojovala, země, které byla potlačovaná nacismem, která ním byla zdrcena. Přesto je to nějakým způsobem něco, za co všichni máme sdílet vinu,“ říká D. Murray. Proč se však tento koncept viny, který významně formuje uvažování Západu, nevztahuje na komunismus? Komunismus je podle Murrayho „nejdůležitější opomíjený problém“ západního světa. Ten se podle něj tak dlouho vzpamatovával a snažil poučit z chyb v případě fašismu, že na komunismus se již nedostalo. „Z toho druhého přízraku 20. století jsme si ale stále téměř žádné ponaučení nevzali. A v důsledku toho máme poměrně významný počet obzvlášť mladých lidí, kteří zcela vážně žijí ve víře, že co bylo na komunismu špatné, je to, že nikdy nebyl pořádně vyzkoušen,“ vysvětluje D. Murray nekritickou inklinaci mladé generace na Západě k myšlenkám marxismu.

Vinu vidí především v neschopnosti levice vypořádat se se svými selháními a zmiňuje diskusi k tomuto tématu, kterou vedl s Jordanem Petersonem: „Snažili jsme se vyjasnit, že zatímco politická pravice ví, kdy a jak může sejít z cesty, nejsme schopni pochopit, nebo dojít ke shodě v tom, kdy schází z cesty politická levice.“ Pravice zase podle něj stále žije v minulosti a není schopna reagovat na to, kam se společenské klima posunulo: „Naše elity jsou tvořeny anti-elitáři. Lidé, kteří jsou ve vedení země, překvapivě sami sebe považují za někoho, kdo musí čelit establishmentu, který již dávno vyhynul, v zemi jako je Británie dokonce před několika desetiletími.“ Příznivci pravice a členové Konzervativní strany v jeho generaci podle něj „toho měli hodně co říci, pokud šlo o ekonomii. O kultuře nedokázali říct téměř nic víc, než že by se měla legalizovat tráva. Myslím, že jedním z důvodů, proč k tomu došlo, je jednoduše to, že mnoho konzervativců se rozhodlo, že stejně prohráli, takže můžou klidně nechat běžet věci dál a udržet si co nejvíc ze svých daní, jak je jen možné“.

Jak z aktuálního „šílenství davů“ ven? Podle Murrayho je „třeba pobízet mladé lidi k tomu, aby chápali absolutní stěžejnost svobody slova v naší kultuře, protože bez svobody slova nebudeme mít svobodu idejí, nebudeme mít svobodnou výměnu myšlenek a víme, a část světa, ve které žijete vy pak obzvlášť, co to ve skutečnosti znamená“. A stejně jako v Šílenství davů opakuje dvě klíčové otázky, které je třeba klást. „První je: Ve srovnání s čím? Říkají, že naše společnosti jsou obzvlášť rasistické, homofobní nebo transfobní. Zeptejte se jich: ve srovnání s čím?“ Druhou je: Jak jen daleko chcete zajít? kterou ilustruje na příkladu reakce, se kterou se nedávno setkala J. K. Rowlingová. Ve vlně nenávistných reakcí na její podiv nad termínem „lidé, kteří menstruují“ se jí Douglas Murray jako jeden z prvních veřejně zastal, autorka příběhů o Harry Potterovi podle něj jen vyjádřila naprosto obecně sdílený postoj většiny společnosti: „Celá tahle záležitost s rušením lidí zahrnuje odrovnávání lidí, kteří říkají a myslí si to, co si myslí většina lidí a většina lidí to také říká.“

K dopisu 150 osobností veřejného života na podporu svobody projevu se však Douglas Murray po boku J. K. Rowlingové nepřipojil. Naopak, bavil se tím, „jak poté ti, co otevřený dopis na podpory svobody projevu podepsali, svůj podpis stáhli, protože si uvědomili, že by museli podporovat svobodu projevu i těch, s jejichž názory nesouhlasí“.

Celý přepis debaty zde:

Douglas Murray_přepis tit by newsroom on Scribd

Douglas Murray je přední britský konzervativní autor a novinář. V současnosti je hlavní hvězdou týdeníku The Spectator, pravidelně publikuje i v The Wall Street Journal, The Times, The Sunday Times, The Sun, The Evening Standard, The New Criterion, National Review, Unherd, Daily Mail a v časopise Standpoint.
Svou první knihu Bosie: Životopis Lorda Alfreda Douglase (2000) vydal ještě během studií na Oxfordu. O pět let později vydal Neokonservatismus: dějiny a obrana neokonservativního myšlení. Za knihu Krvavá neděle: Pravdy, lži a vyšetřování Savilla (2011) dostal cenu Christophera Ewarta- Biggse za podporu míru a porozumění. Podivná smrt Evropy: imigrace, identita a islám (2017) vyšla česky o rok později v překladu Alexandra Tomského. Ten nyní pracuje i na překladu Šílenství davů: gender, rasa a identita. V Británii vyšla loni na podzim a The Times ji označily jako knihu roku.
D. Murray za své mentory označuje Christophera Hitchense a Rogera Scrutona. Když vloni na jaře vyšlo interview s R. Scrutonem v New Statesman, proti jeho výrokům se zvedla vlna hysterie a Scrutona to stálo místo vládního poradce pro architekturu a rozvoj bydlení. Douglas Murray byl první, kdo se postavil na jeho obranu. Podařilo se mu získat záznam rozhovoru a ukázat, že Scrutonovy výroky byly zmanipulovány a zkresleny. New Statesman se musel omluvit a R. Scruton získal zpět své místo.