Andrzej Duda – prezident Polska jagellonského a atlantického
KOMENTÁŘ
Polský prezident Andrzej Duda přijíždí do Prahy na rozlučkovou návštěvu jen měsíc před koncem svého desetiletého působení v roli hlavy státu.
Foto: Kancelaria Prezydenta
1
Vary, rozzářené mimo jiné včerejší dojemnou restaurovanou premiérou Přeletu nad kukaččím hnízdem s producenty Michaelem Douglasem a Paulem Zaentzem, právě teď ...
Polský prezident Andrzej Duda přijíždí do Prahy na rozlučkovou návštěvu jen měsíc před koncem svého desetiletého působení v roli hlavy státu. Když se k jeho prezidentství vyjádřil před pár týdny český týdeník Respekt, dozvěděli jsme se už z titulku, že „Dudova ostuda konečně skončí“.
Poslední roky, hlavně doba od zahájení ruské invaze na Ukrajinu, znamenají pro evropský liberální mediální mainstream výrazné přehodnocení řady základních postojů – vůči Rusku, bezpečnosti, geopolitice. Je ovšem zajímavé, že dávní „oblíbenci“ těchto médií, i kdyby měli na krku reset s Moskvou jako Obama nebo velký podíl na přípravě prostoru pro ruskou invazi skrze svou naivní/sobeckou (nehodící se škrtněte) politiku jako Merkelová, zůstávají i nadále oblíbenci. Naopak politici, kteří o Rusku říkali vždy to, co je nyní „správné“ říkat, nicméně pocházejí z jiného ideového tábora, s takovou velkorysostí počítat nemohou. Přitom, viděno z odstupu, právě oni jsou těmi, kteří ve velké dějinné zkoušce obstáli lépe.
Andrzej Duda představuje ten druhý případ. Ve všech klíčových hodnotových otázkách mezinárodní politiky a regionální bezpečnosti obstál, dokázal navzdory omezeným zkušenostem v klíčovém okamžiku po zahájení ruské invaze fungovat jako neformální lídr regionu, nemusel se stydlivě vyhýbat svým dávným názorům na Rusko, protože vždy je měl nastavené správně. Přesto se od liberálních médií dočká nakonec přesně takových titulků jako výše citovaný.
Existují dva tradiční pohledy na místo Polska v Evropě. Podle nejstarších polských panovnických rodů se nazývají piastovský a jagellonský. Piastovská vize, na kterou se nedávno odvolával i Donald Tusk, usiluje o silný, kompaktní a maximálně soběstačný stát, který si drží „rovný odstup“ od všech sousedů a na první místo staví národní zájem. Piastovská škola se pojí s tradicí polského nacionalismu 20. století. Jagellonská škola vychází ze vzpomínky na polsko-litevskou Rzeczpospolitou, tradici státu mnohá národů, spojených společným ideálem občanské svobody, pro kterého je jednoznačně hlavním nepřítelem Moskva a hlavní zárukou bezpečnosti silná středo-východní Evropa, ať už spojená do federativního celku, nebo jen propojená přátelstvím nezávislých národů. Tu druhou tradici ztělesňoval zakladatel poválečného Polska Józef Piłsudski, po válce pak se transformovala do tzv. Giedroyćovi doktríny – teze, že hlavním pilířem polské bezpečnosti je nezávislá Ukrajina, Bělorusko a Litva. Andrzej Duda, jdoucí ve stopách svého politického učitele, prezidenta Lecha Kaczyńského, byl nepochybně dědicem té druhé tradice.
Její součástí byla obrovská nedůvěra vůči Rusku, „zoologická rusofobie“, jak o tomto postoji psal ještě před patnácti lety Adam Michnik a další hvězdy liberálního mainstreamu. Přesvědčení, že ruský plyn a ropa jsou mocenské nástroje a že budování energetické nezávislosti na Rusku je nezbytnou podmínkou samostatnosti střední Evropy. Přesvědčení, že dějiny neskončily, ale armáda (a hodnotový étos celé společnosti, který silná armáda pro svůj vznik a fungování potřebuje) je stále klíčovou institucí státu, nejen zbytným výdajem. Konečně přesvědčení, že priorita národní bezpečnosti určuje hlavní vektory polské zahraniční politiky: udržet co nejužší spojenectví s USA a dbát na vztahy s bezprostředními východními sousedy Polska – Litvou, Běloruskem a Ukrajinou.
Ta poslední premisa se nakonec pro Dudovo prezidenství ukázala klíčová. S oblibou navazoval na odkaz raně novověké polsko-litevské unie a na jejím základě spoluinicioval formát Lublinského trojúhelníku, který sdružoval Polsko, Litvu a Ukrajinu. Chybějící běloruský prvek (vzhledem k Lukašenkově servilitě vůči Kremlu) nahradila jasná podpora běloruské demokratické opozice po zfalšovaných volbách v roce 2020. Sehrál klíčovou roli v pracném obnovování vzájemné důvěry s Kyjevem skrze budování vztahů s prezidentem Zelenským. To se ukázalo jako osudné. Nakonec byl první hlavou státu, která odjížděla z Kyjeva doslova pár hodin před začátkem invaze a prvním iniciátorem mezinárodní pomoci Ukrajině po vypuknutí konfliktu. „Když sousedovi hoří dům, je normální, že uděláte vše, abyste mu pomohli. I ve vlastním zájmu,“ řekl v nedávném rozhovoru. „Proto jsem byl ochoten vystupovat s občas naprosto nerealistickými požadavky ve prospěch Ukrajiny, abych věc její podpory posunoval vpřed.“
Druhým odkazem Dudova prezidentství bude tvrdošíjná snaha dostat Polsko (a tím pádem celou střední Evropu) ven z pozice „druhořadých členů NATO“. Toto členění umožnila Zakládající smlouva NATO–Rusko, která už v roce 1997 bránila reálnému posunu infrastruktury Aliance směrem za dávnou želenou oponu. Duda pokračoval v dlouhodobé polské snaze přitáhnout do země americké vojenské instalace a vojáky. Bude spojený s nápadem na vybudování „Fort Trump“ – což ovšem lze ohodnotit jako povedený pokus zaútočit na marnivost tehdejšího a současného amerického prezidenta. Fort Trump v Polsku sice nestojí, ale úsilí Dudy v kombinaci s radikální změnou geopolitické situace po ruské invazi na Ukrajinu způsobilo, že v zemi se teď nachází (opět slovy prezidenta) „souostroví rozptýlených součástí Fortu Trump“ v podobě několika základen různých typů amerických a spojeneckých vojsk.
Konečně zatřetí – Trojmoří, tedy projekt spolupráce zemí bývalého východního bloku, od Tallinnu přes Záhřeb po Bukurešť. Projekt, jehož je Duda duchovním otcem a který se pokoušel roky budovat. S výsledky, které asi zaostávají za očekáváním (ač se skupina členů iniciativy rozrůstá). Nicméně způsob myšlení, ze kterého Trojmoří vychází a jehož pilíři je nutnost silnějšího propojení zemí východního křídla EU na ose sever–jih, jež má být impulzem k ekonomickému růstu regionu, se nyní stal samozřejmostí. Všichni v regionu už chápou, že nemůžeme věčně setrvat v roli subdodavatele pro německý průmysl, ale cestou k úniku z této pasti věčné perifernosti je právě lepší vzájemné provázání a využití potenciálu regionu.
Hodnocení role Andrzeje Dudy v polské vnitřní politice bude asi navždy zatíženo sporem mezi liberálně levicovým a konzervativním táborem. Mimochodem, ke cti prezidentovi může svědčit, že „problém“ s jeho úřadováním mají nejen skalní příznivci toho druhého, tedy liberálního tábora. Nikdy neplatil ani za „miláčka“ stranických ultras Práva a spravedlnost, protože navzdory mediální legendě opakovaně dokázal u řady klíčových zákonů (např. v oblasti justiční reformy, návrhů na změny volebního zákona či vztahů mezi vládou a samosprávou) sehrát roli toho, který brzdil nejradikálnější nápady i předchozích konzervativních vlád.
Nicméně mnohem významnější z historické perspektivy bude role, již sehrál jako státník, který se v podmínkách bezprecedentní bezpečnostní krize v Evropě nebál formulovat požadavky a návrhy, které v daném okamžiku mnohé štvaly a pro mnohé zněly bizarně. Andrzej Duda, člověk, který vymyslel Fort Trump (a i díky tomu dopomohl trvalé přítomnosti americké armády na polské území), který první navrhnul členství Ukrajiny v EU, dva dny po začátku ruské invaze, který jako první hlava státu tlačil na dodávky těžké vojenské techniky pro Ukrajinu, v době, kdy většina evropských lídrů čekala na pád Kyjeva, a konečně člověk který jako první prohlásil, že pokud bereme ruskou hrozbu vážně, je nutné povinné výdaje na obranu v NATO zvednout minimálně na 3 procenta HDP. Každé z těchto vyjádření vyvolávalo iritaci nebo výsměch, přesto se nakonec ukázalo, že mířily správným směrem.
00:07
