1 Názory čtenářů

Co nám doopravdy říkají data o homoparentálním rodičovství?

Témata: ,

Daniel Prokop ve svém srpnovém článku z cyklu Úvod do praktické sociologie rozebírá téma homosexuálního manželství a související otázku adopcí dětí. Ve své analýze dochází na základě citovaných studií mimo jiné k závěru, že děti si v homosexuálních rodinách nevedou hůře než v rodinách heterosexuálních. Bližší pohled na autorem použité zdroje a argumenty však odhaluje řadu nedostatků, které ve výsledku podávají zkreslený pohled na tuto problematiku.

Iluzorní konsenzus

Autor uvádí článek zmínkou o zprávě Americké psychologické asociace (APA) z roku 2005, která na základě zhodnocení téměř šedesáti studií nenašla znevýhodnění dětí vyrůstajících v homosexuálních svazcích. Takto vytvořený konsenzus měl pak podle Daniela Prokopa trvat až do roku 2012, kdy byla publikována studie Marka Regneruse z Texaské univerzity v Austinu.

Dnes však již víme, že tento „konsenzus“ byl spíše iluzorní povahy. Od určité doby byly totiž závěry řady studií, na kterých stála zmiňovaná zpráva APA, předmětem pochybností, které ve svém článku z roku 2012 shrnul sociolog Loren Marks z Louisianské státní univerzity. Problematickým studiím vytýká mimo jiné malé, nereprezentativní vzorky, které se navíc často zaměřovaly např. na děti vzdělaných a bohatých lesbických párů. Ani jedna inkriminovaná analýza neporovnávala velký, náhodný a reprezentativní vzorek homosexuálních párů s obdobným vzorkem párů heterosexuálních. Tato a další zjištění Markse vedla k závěru, že silná tvrzení zprávy APA „nejsou empiricky podložená“.

Marksův článek byl mimochodem publikován ve stejném čísle sociologického časopisu Social Science Research jako již zmíněná analýza Marka Regneruse. V mnoha ohledech byl Regnerusův počin o úroveň výš nad typickými studiemi „konsenzu“ APA, zvláště pokud jde o rozsah datových podkladů (vědecký tým při sbírání dat kontaktoval více jak 15 000 Američanů), pokus o vytvoření náhodného vzorku (ten zahrnoval v kategorii respondentů ve věkovém rozmezí mezi 18 až 39 roky téměř 3000 osob) a počet proměnných (studie jich použila 40), kterými Regnerus testoval rozdíly mezi demografickými skupinami.

Výsledky, jak již Daniel Prokop uvedl ve svém článku, naznačily možné negativní dopady homosexuálního rodičovství na děti. Studie např. ukázala, že v dospělosti měly děti, jejichž otec nebo matka žily v stejnopohlavním vztahu, akademické výsledky horší než děti, které vyrůstaly v heterosexuálním manželství. Stejně tak měly vyšší pravděpodobnost toho, že budou během dospělého života pobírat sociální dávky, mít problémy s depresemi nebo že budou zatčeni.

Případ Regnerus budí emoce i po letech

Regnerusova studie netvrdí, že jsou tyto rozdíly způsobeny přímo stejnopohlavním vztahem rodičů. Lze z ní však vyvodit, že tento kauzální mechanismus může existovat a nelze jej vyloučit. Studie tak svými implikacemi šla přímo proti „konsenzu“ APA. Výsledkem byly bouřlivé reakce nemalé části akademické a mediální sféry v období polarizované atmosféry Obamova prezidentství. Kritici napadali Regnerusovu metodologii, zpochybňovali financovaní studie z konzervativních zdrojů, a dokonce požadovali stažení článku z časopisu, který jej uveřejnil. Mark Regnerus celou situaci ustál, jistě se však nejednalo o nejpříjemnější období jeho života. Popis celé kauzy by byl nad rámec tohoto pojednání, proto čtenáře odkazuji např. na tento přehledový článek.

Žádná vědecká studie není dokonalá a kritika je pevnou součástí akademické diskuze. Vždy si lze přát např. dokonalejší metodologii nebo rozsáhlejší datové podklady. Daniel Prokop však překračuje hranice oprávněné kritiky, když zcela shazuje Regnerusovy výsledky s odkazem na „chyby“, kterých se měl americký sociolog dopustit. I po zohlednění mnoha připomínek a úpravě metodologie, kterou někteří badatelé požadovali, potvrdil Regnerus v aktualizovaném článku přítomnost řady rozdílů mezi dětmi vyrůstajícími v homosexuálních a heterosexuálních svazcích. Neoprávněnost přílišné kritiky Regnerusovy metodologie byla navíc doložena i dalšími vědci, např. v analýze Waltera Schumma z Kansaské státní univerzity.

Na studii Simona Chenga z Connecticutské univerzity a Briana Powella z Indianské univerzity, kterou Daniel Prokop uvádí jako jeden z důkazů chybnosti Regnerusova postupu, americký sociolog dokonce přímo odpověděl na stránkách časopisu Witherspoonova institutu. Část kritiky pokorně přijímá, avšak změnu metodologie, kterou autoři dosáhli odlišných výsledků oproti Regnerusově původní analýze, odmítá mimo jiné s poukazem na nízkou sílu statistického testování, kterou nový postup přinesl.

Je s podivem, jak velkou pozornost Daniel Prokop věnuje kritice jedné studie (té Regnerusovy), zatímco potenciálně mnohem problematičtější aspekty téměř šedesátistudií „konsenzu“ APA přechází bez jediného slova. Daniel Prokop ani neuvádí konkrétní případy dalších prací, které stejně jako Regnerusův rozbor vedly ke zpochybnění tvrzení o neexistenci rozdílů. Horší akademické výsledky dětí vyrůstajících s homosexuálními rodiči ukázala např. i studie z roku 2013 ekonoma Douglase W. Allena z Univerzity Simona Frasera, a to na základě prozkoumání rozsáhlého kanadského vzorku.

Budou stejnopohlavní manželství stabilnější?

Co Daniel Prokop ve svém článku naopak naprosto správně neopomenul, je význam stability prostředí, ve kterém děti vyrůstají. Tento fakt poté ovšem používá proto, aby podpořil uzákonění stejnopohlavního manželství coby stabilizačního faktoru homosexuálních svazků, které jeho slovy „skutečně trvají v průměru kratší dobu“. Svou argumentaci nicméně staví na nevyřčeném předpokladu, že by takový krok doopravdy vedl k významnému zlepšení jejich stability.

Tuto otázku osvětluje např. výzkum sociologa Gunnara Anderssona ze Stockholmské univerzity. Ve studii publikované v roce 2006 zkoumal jeho tým longitudinální demografická data z Norska a Švédska, kde byl zaveden institut registrovaného partnerství již od devadesátých let. Tuto uzákoněnou formu soužití vnímají autoři vzhledem k právnímu kontextu jako natolik podobnou homosexuálnímu manželství, že ve své analýze používají oba termíny zcela zaměnitelně. Závěry skandinávské studie dávají v lecčem za pravdu hlasům skeptickým ke stabilizačnímu argumentu Daniela Prokopa. Konkrétně ve Švédsku vykazovala autory definovaná homosexuální manželství značně větší riziko rozvodovosti než manželství muže a ženy, a to dokonce i při srovnání s bezdětnými heterosexuálními páry.

Spíše než jednotlivé studie je pro zhodnocení celé debaty, která se týká existence či neexistence rozdílů mezi jednotlivými typy rodičovského soužití v dopadech na děti, ovšem užitečnější prozkoumat oborovou literaturu v její celistvosti. Tedy podobně, jako se o to nešťastně pokusila zpráva APA. Příhodně pro čtenáře vydal právě na podzim minulého roku již zmiňovaný Walter Schumm z Kansaské státní univerzity knihu Same-Sex Parenting Research: A Critical Assessment, ve které veřejnosti předkládá autoritativní souhrn výzkumu v této oblasti.

V zmíněné publikaci, jejíž pouhá bibliografie čítá přes třicet stránek, cituje více jak 330 studií, které byly na dané téma napsány. Většinu z nich také podrobil datovému přezkoumání, aby ověřil původní tvrzení jejich autorů. Ve výsledku dochází k zjištění, že teze o neexistujících rozdílech mezi dětmi, které vyrůstají s homosexuálními rodiči, a dětmi, které vyrůstají s rodiči heterosexuálními, není založena na vědeckých faktech. Schummův rozbor naopak poukazuje na množství metodologicky kvalitních studií, které potvrzují přítomnost řady rozdílů v neprospěch dětí vyrůstajících ve stejnopohlavních svazcích. Paradoxně tak čtenáři před očima vyvstává obraz zcela odlišný od toho, který mu maluje článek Daniela Prokopa.

Adopce pod lupou

Český sociolog naráží i na praktický kontext adopcí. Zmiňuje, že je v Česku „hodně dětí – romských, hendikepovaných a nemocných –, které nikdo nechce“. I když pomineme otázku, zda by o takové děti homosexuální páry skutečně stály, stejně je nutné zdůraznit současný převis žadatelů nad počtem dětí právně volných k adopci. Podle odhadu Ministerstva práce a sociálních věcí bylo v období kolem roku 2010 dětí vhodných k osvojení asi jen pět procent z těch, co byly umístěny v ústavní péči. Osvojitelných dětí je navíc v naší zemi čím dál méně.

Na řadu tedy přichází diskuze, zda by tato situace nevedla homosexuální páry v případě nabytí rodičovských práv spíše k upřednostňování surogátního mateřství. To však obnáší řadu právních i morálních nesnází, z nichž mnohé již před nějakou dobou popsala např. nositelka Pulitzerovy ceny Kathleen Parkerová. V současné době je navíc pozice surogátního mateřství v rámci českých zákonů problematická a přenechání dítěte za úplatu klasifikováno jako trestné.

Je škoda, že Daniel Prokop ve svém článku nebere v potaz také to, zda by nakonec děti homosexuálními páry osvojeny být chtěly. Jsou totiž veřejně známy příběhy dětí, kterým život ve stejnopohlavních rodinách nedokázal plně nahradit pociťovanou potřebu matky i otce. Už jako dospělé popisují takovouto zkušenost např. Heather Barwick a Katy Faust, jejichž svědectví byla poskytnuta v roce 2015 americkému Nejvyššímu soudu před rozhodováním případu Obergefell vs Hodges. Pro diskuzi přínosný může být i pohled samotných adoptivních rodičů z řad homosexuálních párů, které někdy až překvapivě otevřeně přiznávají úskalí výchovy jim svěřených dětí, a to například opět v souvislosti s nemožností plně suplovat roli chybějícího rodiče opačného pohlaví v domácnosti.

Jak vidno, debata ohledně adopcí dětí homosexuálními páry je komplexní. Není v silách tohoto pojednání dopodrobna popsat všechny detaily tématu, avšak pokusil jsem se v něm rozebrat mnohé aspekty diskuze, o které byla analýza Daniela Prokopa dle mého soudu ochuzena. Nechám jen na čtenáři, aby sám zvážil, zda lze ve světle výše uvedeného označit článek českého sociologa, který měl přiblížit pohled experta laické veřejnosti, za vyvážený úvod do této problematiky. Ani ve druhé části svého článku, který se věnuje primárně homosexuálním sňatkům,se autor zcela nevyvaroval nepřesné argumentace, odpověď na ni by však byla nad rámec tohoto rozboru.

Jako student společenskovědního oboru a příslušník nadcházející mladé generace mohu na závěr vyjádřit snad jen obecnou naději, že v českém veřejném prostoru bude do budoucna ze strany společenskovědních výzkumníků převažovat skutečná, objektivní věda nad vědou ideologicky angažovanou, kterou Daniel Prokop ve svém pojednání správně kritizuje. V dnešní éře fake news je totiž v sázce nejen osobní pověst akademiků, ale především i důvěryhodnost samotných společenských věd a médií v očích veřejnosti.

Autor je studentem Vídeňské ekonomické univerzity.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.