Mistrovská choreografie smrti. Poprava na Staroměstském náměstí

Onoho rána v pondělí 21. června 1621 se prý hned po východu slunce nad Prahou ukázala „velmi pěkná duha“. Takhle to ve svém spise Historie o těžkých protivenstvích církve české píše Jan Amos Komenský, který ovšem u toho nebyl, neboť se skrýval u šlechtických přátel na Moravě v neblahém očekávání věcí příštích. Duhu však viděli očití svědkové. Přitom už tehdy jim to připadalo zvláštní, neboť prý několik dní nikde v okolí Prahy „žádného deště nebylo“ a bylo počasí velmi letní a jasné.

Výskyt ranní duhy, pokud tedy nějaká byla a nešlo o kolektivní sugesci, se mohl vykládat dvěma způsoby, jak se to oběma stranám hodilo: jako znamení, že Bůh stojí na straně vítězů, kteří tu vykonávají krutou, ale nutnou spravedlnost, nebo naopak poražených, které milosrdný Otec vítá ve svém nebeském království. Jak to bylo myšleno, věděl s určitostí jen On.

Začalo se v pět hodin ráno, skoro ještě za šera. Začátek ohlásil výstřel z hradního děla, první šel na řadu Jáchym Ondřej Šlik, s modlitební knihou v ruce, se dvěma německými luteránskými kazateli, s osobním sluhou. Pomodlil se, sluha mu rozepnul černý aksamitový kabát a Šlik poklekl na černé sukno. Hlava se skutálela dozadu, proud krve prý vystříkl na kříž postavený na okraji pódia.

Pak šel jeden za druhým: nejprve slavná jména, Václav Budovec z Budova, jak napsal Komenský, „muž znamenitě učený a svými vydanými spisy slovutný“, pak cestovatel, hudebník a diplomat Kryštof Harant z Polžic, následoval stařičký Kašpar Kaplíř ze Sulevic, kterému bylo osmdesát šest let a museli ho, když stoupal na lešení, podpírat: „Ve jméno Boží, však jsem se již dlouho načekal!“ zvolal, než upadla šedivá hlava. A pak další a další… V devět bylo hotovo.

Celý text si můžete přečíst již nyní na EchoPrime. Nebo ve čtvrtek v tištěném vydání Týdeníku Echo.