Vědecké studie v zajetí kulturní války o manželství

ÚHEL POHLEDU

Vědecké studie v zajetí kulturní války o manželství
Věda a její výstupy by se neměly stát prodlouženým nástrojem kulturní války. Foto: Shutterstock
1
Komentáře

prof. PhDr. Dana Hamplová, PhD.

ÚHEL POHLEDU: V českých médiích se opět rozproudila debata na téma definice manželství, tentokrát v reakci na návrh ústavního zákona definujícího „manželství jako svazek muže a ženy“. Odpůrci návrhu okamžitě vyrukovali s tvrzením, že důvodová zpráva manipuluje s vědeckými studiemi a dezinterpretuje jejich výsledky. Jako akademik, který se dlouhodobě zabývá sociologií rodiny a který nemá radost ze způsobu, jakým se se sociálněvědními výzkumy ve veřejném prostoru často zachází, jsem neodolala a stáhla si jak důvodovou zprávu tohoto zákona, tak důvodovou zprávu konkurenčního zákona „manželství pro všechny“.

Začnu současnou kauzou – kritika důvodové zprávy k návrhu ústavního zákona definujícího manželství jako svazek muže a ženy se soustředí na dva z řady odkazů na akademické studie. Prvním je citace práce Children of Lesbian and Gay Parents americké psycholožky Charlotte Pattersonové, která údajně ukazuje pravý opak toho, než co říká důvodová zpráva. Touto kritikou se nemá cenu příliš zabývat, protože důvodová zpráva žádné výsledky studie Pattersonové necituje, pouze odkazuje na její konstatování, že „teorie psychologického vývoje tradičně zdůrazňovaly charakteristické přínosy matek i otců“ (původní text bez zvýraznění).

Předpokládám, že ani nejradikálnější odpůrci návrhu ústavního zákona o manželství jako svazku muže a ženy nezpochybňují, že „tradičně“ lidé věřili, že dítě potřebuje nejen ke svému vzniku matku i otce. Vzhledem k tomu, že důvodová zpráva návrhu ústavního zákona o Pattersonové nikde netvrdí, že by její studie jakýmkoliv způsobem stejnopohlavní svazky zpochybňovaly, jeví se snaha získat odmítavé stanovisko této autorky ke zprávě poněkud nadbytečná.

Zásadnější – a mnohem komplikovanější – je otázka, do jaké míry bylo legitimní odkazovat na práci Why Marriage Matters for Child Wellbeing amerického ekonoma Davida Ribara. Důvodová zpráva návrhu ústavního zákona totiž cituje úvodní větu jeho textu: „společenskovědní a medicínský výzkum přesvědčivě ukazuje, že děti, které jsou vychovávány svými biologickými sezdanými rodiči, v průměru dosahují lepších fyzických, kognitivních a emočních výsledků než děti vychovávané v jiných podmínkách.“ Například Deník N v této souvislosti připomíná, že používat podobné argumenty pro podporu definice manželství jako svazku muže a ženy je nekorektní, protože jeho studie stejnopohlavní páry nezahrnuje.

Problém je, že se v této diskuzi smíchávají rozdílné výzkumné otázky, a pokud chceme k výsledkům akademických výzkumů přistupovat korektně, je potřeba je rozlišit.

První otázkou je, zda děti, které vyrůstají se svými biologickými rodiči, prospívají lépe než děti z jiných typů domácností. Na toto téma vzniklo za posledních 30 let nepřeberné množství studií z celé řady zemí1. Typicky se srovnávají děti vyrůstající s biologickými rodiči, s nevlastním rodičem a s rodičem samoživitelem, některé studie přitom pracují s nevlastními rodiči jako celkem, jiné rozlišují domácnost matky s nevlastním otcem, otce s nevlastní matkou či rodiče v jiných „alternativních“ formách domácností, ale obecně platí, že tyto studie nevěnují specifickou pozornost stejnopohlavním párům. Výsledky těchto studií jsou opravdu natolik jednoznačné, že David Ribar mohl zcela legitimně napsat, že „výzkum přesvědčivě ukazuje, že děti, které jsou vychovávány svými biologickými sezdanými rodiči, v průměru dosahují lepších fyzických, kognitivních a emočních výsledků“.

Do tohoto okruhu výzkumů spadají i práce, které se věnují otázce rodičovských stylů, případně nezaměnitelných rolí matky a otce. Například nedávná meta-analýza studií publikovaných v posledních 30 letech ukázala, že rodičovské styly matek a otců jsou systematicky odlišné a rozdíly jsou víceméně univerzální2. To, že matky jsou vřelejší a otcové častěji vyžadují disciplínu, platí od Číny po USA. Nezaměnitelnost otců a matek naznačují i výzkumy, které ukazují, že i když se otcové ocitnou v roli samoživitele nebo nastoupí na rodičovskou dovolenou, poskytují kvalitativně odlišný typ péče než matky ve stejné situaci3.

Druhou otázkou je, zda záleží na tom, jaké pohlaví nebiologický rodič má, respektive zda přestane vadit, že oba rodiče nejsou s dítětem biologicky příbuzní, pokud mají stejné pohlaví. Na tuto otázku není vůbec jednoduchá odpověď. Byť existuje celá řada studií, která se snaží srovnat děti z heterosexuálních a homosexuálních domácností, jejich prvním notoricky známým problémem je velikost a reprezentativita analyzovaných vzorků. Pokud to hodně zjednoduším, u malých vzorků je téměř nemožné pomocí standardních statistických metod hypotézu vyvrátit a statisticky významný rozdíl najít4.

Ilustrativní je z tohoto hlediska důvodová zpráva k návrhu manželství pro všechny. Celkem odkazuje na 13 akademických odborných studií, tři z těchto studií analyzují konkrétní empirická data.5 Z nich byl největší počet stejnopohlavních domácností v datovém souboru z USA, ale i tam bylo možné mezi více než 187 tis. domácností identifikovat pouze 95 lesbických párů s dětmi ve věku 6 – 17 let (gay párů bylo méně než 10 a studie je nezahrnula). Tyto domácnosti se pak srovnávají s 95 heterosexuálními rodinami, které byly náhodně vybrané z původních více než 187 tis. domácností. Větší vzorky nenajdeme ani v meta-studiích, na které důvodová zpráva na podporu manželství pro všechny odkazuje. Nejnovější citovaná meta-studie6 v samém úvodu přiznává, že řada studií má vzorky malé a často chybí kontrolní skupina (jinými slovy, nic se v nich ve skutečnosti nesrovnává). Výzkumníci se prý ale shodují na tom, že to nevadí. Možná to je pravda, ale přiznám se, že nevím o jiné oblasti výzkumu, kde by nevadilo, že se závěry dělají na malých a nereprezentativních vzorcích.

Pozitivní je, že v této oblasti dochází poslední dobou k posunu a začínají se objevovat reprezentativní studie z výzkumů, v nichž vzorky dětí vyrůstajících ve stejnopohlavní domácnosti dosahují řádově několik stovek. Jde sice o jisté zlepšení, ale ani tyto studie nejsou bez problémů. Zaprvé, typicky spoléhají na výpovědi rodičů o svých dětech. Jsou to tedy rodiče, kdo hodnotí, zda mají jejich děti zdravé a šťastné dětství. Zadruhé, ani větší vzorky bohužel nevedou k jednoznačným výsledkům. Například prestižní akademický časopis Journal of Marriage and Family publikoval v roce 2018 studii analyzující dva datové soubory ze Spojených států, první poskytuje informaci o 408 a druhý o 597 dětech ze stejnopohlavních domácností. Rodiče měli hodnotit, jak zdravé jsou jejich děti. V prvním vzorku se rodiče ze stejnopohlavních domácností v hodnocení zdraví svých dětí nelišili, v druhém vzorku sice rodiče ze stejnopohlavních párů hodnotili zdraví svých dětí o něco hůř, rozdíly však zmizely, pokud se zohlednila socioekonomická situace domácnosti. Tedy, žádný rozdíl. Další studie – tentokrát z  prestižního časopisu Demography – využila podobný design a sledovala, jak rodiče hodnotí fyzické a mentální zdraví dětí. Díky velikosti vzorku (633 dětí) mohla rozlišit i sezdané a nesezdané stejnopohlavní páry a dospěla k závěru, že rodiče ze stejnopohlavních svazků nevnímají u svých dětí více emocionálních nebo fyzických problémů. Tedy opět, jak se dnes říká, žádný rozdíl. Děti se lišily jen v jedné oblasti, a to behaviorálních problémech (lidově řečeno, děti stejnopohlavních rodičů více zlobily)7. Jenže o rok později časopis Demography publikoval opravenou verzi této studie. Ukázalo se totiž, že mezi stejnopohlavní domácnosti byly v původní analýze omylem zařazeny i domácnosti párů opačného pohlaví a reálný vzorek dětí ze stejnopohlavních párů byl tedy výrazně menší8. V opravené studii se sice nepotvrdilo, že by děti vyrůstající ve stejnopohlavních domácnostech více zlobily, nové analýzy však ukázaly, že děti ze stejnopohlavních sezdaných párů měly více emocionálních problémů než jejich protějšky vyrůstající s matkou a otcem.

Pokud to tedy shrnu, větší analytické vzorky jsou určitě zlepšení, výsledky však stále mají dost daleko k jednoznačnosti. A nesmíme zapomínat, že tyto studie netestovaly děti samotné, ale vycházejí z výpovědí rodičů (či jiného informovaného dospělého v domácnosti). Určitý posun mezi studiemi s alespoň o něco větším vzorkem představuje americká longitudinální studie, kde psychickou pohodu dětí hodnotili učitelé9. Z celkového počtu téměř 20 tis. dětí bylo 155, které žily v alespoň jedné vlně výzkumu v domácnosti stejnopohlavního páru. Podle hodnocení učitelů tyto děti projevovaly více znaků psychických problémů, ale rozdíly bylo možné plně připsat vyšší nestabilitě stejnopohlavních svazků. Pokud se stabilita tzv. kontrolovala, tedy odhadovalo se, jak by se děti lišily v psychické pohodě, pokud by různé typy domácností byly stejně stabilní, rozdíly zmizely.

Jistou nadějí jsou pro akademiky data ze sčítání lidu či administrativních záznamů. Ty nemají problém s velikostí vzorku, nevýhodou je, že je lze použít jen na analýzu několika málo indikátorů. Typicky se proto z těchto dat odhadují školní výsledky (například pravděpodobnost opakování ročníku) nebo stabilita rozdílných typů partnerství. Bohužel se ukazuje, že ani velká data nejsou úplnou zárukou jednoznačných výsledků. Například studie založená na sčítání lidu v USA žádné rozdíly v pravděpodobnosti opakovat ročník nenašla10, kritická re-analýza těch samých dat však odhadla, že děti ze stejnopohlavních domácností mají o 35 procent menší pravděpodobnost standardní vzdělávací dráhy11. Jen pro zajímavost, opět se nejednalo o nějaké okrajové práce, ale obě studie byly publikované v prestižním recenzovaném časopise Demography. Zde také nedávno vyšly analýzy nizozemských administrativních dat, podle kterých mají děti vyrůstající se stejnopohlavním párem dokonce lepší školní výsledky než jejich protějšky z ostatních rodin12. Pokud se však podíváme podrobněji na tabulky v přílohách, platí to pouze o lesbických rodinách13. Poslední zmíněná studie je zajímavá i proto, že na rozdíl od dat ze sčítání může kontrolovat stabilitu vztahu. Jinými slovy odhaduje, jaké by byly školní výsledky dětí, pokud by se nelišila stabilita domácnosti, ve které vyrůstají. Čímž se dostáváme k poslední kontroverznímu tématu.
Stabilita, respektive nestabilita vztahu, je totiž jeden z možných mechanismů, který by mohl vysvětlit případné rozdíly mezi dětmi z různých typů domácností. Například meta-analýza, na kterou odkazuje důvodová zpráva manželství pro všechny, argumentuje, že studie, které ukázaly negativní dopady stejnopohlavních svazků na děti, dělají chybu, protože do vzorku zahrnují všechny, jejichž rodiče žili s partnerem stejného pohlaví. Tedy zahrnují i děti, jejichž rodiče byli ve stejnopohlavním soužití jen krátkou dobu, či děti, které žily část života se svými biologickými rodiči a poté prožily nějaké období ve stejnopohlavní domácnosti.

Jak to tedy se stabilitou různých typů partnerství je? Naposledy zmíněná studie stabilitu ukazuje, že v Nizozemí stabilita stejnopohlavních vztahů sice narůstá, ale mezi heterosexuálními a stejnopohlavními svazky s dětmi stále existují výrazné rozdíly. Podle těchto dat žilo ve věku 11 let se svými biologickými rodiči 92 procent dětí z heterosexuálních rodin, stabilní rodinné zázemí zažilo však pouze 58 procent dětí ze stejnopohlavních domácností. Vyšší nestabilitu stejnopohlavních párů dokládají i data z Kanady14, Norska15, Švédska16, a co je zajímavé, zvláště vysoká nestabilita je typická především pro páry lesbické. Například podle norských registrů mají lesbické páry skoro třikrát a páry gayů o 40 procent vyšší šance rozchodu než heterosexuální páry. Ve Švédsku se v novějších datech ukazuje, že vysoká nestabilita přetrvává pouze u lesbických párů, gay páry se z hlediska stability od párů opačného pohlaví neliší.

Tato švédská studie bohužel nerozlišuje páry s dětmi a bez dětí. Jak totiž ukazují data z Norska, přítomnost dětí stabilitu zásadním způsobem ovlivňuje. Dítě z předchozího vztahu stabilitu vztahu narušuje, což je poměrně standardní závěr demografických studií, který platí o všech typech soužití, včetně heterosexuálních. Překvapivější je ale její zjištění, že gay párům hrozí zvýšené riziko rozchodu, pokud mají dítě, které vzniklo jako společný projekt17. Autoři toto zjištění bohužel nijak nekomentují, starší analýzy ze stejného autorského kolektivu naznačují, že i ve Švédsku měly gay páry s dětmi zvýšené riziko rozchodu. Zde je však na místě jistá opatrnost – jednak se zpracovávají data z období 1993 – 2001, tedy kdy byla celková nestabilita gay párů vyšší než dnes, a navíc se nerozlišuje mezi společnými dětmi a dětmi z předchozích vztahů.

Jaký je závěr? Ve skutečnosti víme mnohem méně, než bychom vědět chtěli a měli. Česká společnost možná intuitivně tuší, že věci nejsou tak jednoduché, jak se někdy prezentují, což se odráží i v převažujících postojích. Byť šetření agentury Median uskutečněné pro Prague Pride naznačují vysokou podporu návrhu na uzákonění manželství pro osoby stejného pohlaví (citováno dle důvodové zprávy manželství pro všechny), výzkumy Centra pro výzkum veřejného mínění při Sociologickém ústavu Akademie věd ukazují výrazně menší podporu manželství osob stejného pohlaví. Z nich se zdá, že se česká společnost se dělí na dva přibližně stejné tábory. Například v tom posledním šetření 48 procent dotázaných bylo proti tomu, aby homosexuální muži a ženy mohli uzavírat sňatek, 47 procent pro, zbylých 5 procent nevědělo. Časové řady šetření CVVM přitom ukazují, že podobné rozštěpení společnosti je dlouhodobé18.

Co říct na úplný závěr? Věda a její výstupy by se neměly stát prodlouženým nástrojem kulturní války. To vede jen k ještě větší polarizaci ve společnosti a růstu nedůvěry. Když už používat vědu, tak korektně. Ta nikdy nenabízí jednoznačné a jednoduché odpovědi.

 

 

1Zde pár drobných odkazů: Fallesen, P., & Gähler, M. (2020). Family type and parents’ time with children: Longitudinal evidence for Denmark. Acta Sociologica, 63(4), 361-380; Mostafa, T., Gambaro, L., & Joshi, H. (2018). The impact of complex family structure on child well‐being: Evidence from siblings. Journal of marriage and family, 80(4), 902-918; McLanahan, S., & Sawhill, I. (2015). Marriage and child wellbeing revisited: Introducing the issue. The future of children, 3-9; Björklund, A., Ginther, D. K., & Sundström, M. (2007). Family structure and child outcomes in the USA and Sweden. Journal of population economics, 20(1), 183-201.).
2Yaffe, Y. Systematic review of the differences between mothers and fathers in parenting styles and practices. Curr Psychol (2020). https://doi.org/10.1007/s12144-020-01014-6
3Rhoads, S. E., & Rhoads, C. H. (2012). Gender roles and infant/toddler care: Male and female professors on the tenure track.Journal of Social, Evolutionary, and Cultural Psychology, 6(1), 13–31. https://doi.org/10.1037/h0099227; Doucet, A. (2004). „ It‘s Almost Like I Have a Job, but I Don‘t Get Paid“: Fathers at Home Reconfiguring Work, Care, and Masculinity. Fathering: A Journal of Theory, Research & Practice about Men as Fathers, 2(3). Eitle, D. (2006). Parental gender, single-parent families, and delinquency: Exploring the moderating influence of race/ethnicity. Social Science Research, 35(3), 727-748.; Hawkins, D. N., Amato, P. R., & King, V. (2006).Parent-adolescent involvement: The relative influ-ence of parent gender and residence.Journal ofMarriage and Family,68, 125–136.
4Velmi dobrý přehled metodologických problémů poskytuje Marks, L. (2012). Same-sex parenting and children’s outcomes: A closer examination of the American psychological association’s brief on lesbian and gay parenting. Social Science Research, 41(4), 735-751.
5Z 13 studií citovaných v důvodové zprávě na podporu manželství pro všechny je 9 meta-studií (přehledových článků odkazující na existující práce), 3 zpracovávají empirická data a . V jednom případě tato důvodová zpráva odkazuje na neexistující studii. Jedná se o odkaz na text M.E. Lamb & C. Lewis (2005). “The Role of Parent-Child Relationships in Child Development”, Developmental Science 429-68. Časopis Developmental Science v čísle 5 (strany 387-458) takovou studii nepublikoval.
6https://whatweknow.inequality.cornell.edu/topics/lgbt-equality/what-does-the-scholarly-research-say-about-the-wellbeing-of-children-with-gay-or-lesbian-parents/
7Reczek, C., Spiker, R., Liu, H., & Crosnoe, R. (2016). Family structure and child health: Does the sex composition of parents matter?. Demography, 53(5), 1605-1630.
8Revidované počty, viz Tabulka 1 v práci Reczek, C., Spiker, R., Liu, H., & Crosnoe, R. (2017). The promise and perils of population research on same-sex families. Demography, 54(6), 2385-2397.
9Potter, D., & Potter, E. C. (2017). Psychosocial well-being in children of same-sex parents: A longitudinal analysis of familial transitions. Journal of Family Issues, 38(16), 2303-2328.
10 Rosenfeld, M. J. (2010). Nontraditional families and childhood progress through school. Demography, 47(3), 755-775.
11Allen, D. W., Pakaluk, C., & Price, J. (2013). Nontraditional families and childhood progress through school: A comment on Rosenfeld. Demography, 50(3), 955-961.
12 Jan Kabátek, Francisco Perales; Academic Achievement of Children in Same- and Different-Sex-Parented Families: A Population-Level Analysis of Linked Administrative Data From the Netherlands. Demography 1 April 2021; 58 (2): 393–418. doi: https://doi.org/10.1215/00703370-8994569
13Viz tabulka S5 v příloze.
14Citovaná studie zahrnuje i dva datové soubory ze Spojených států, které rovněž ukazují vyšší nestabilitu stejnopohlavních párů. Vzhledem k tomu, že pracují se relativně malými počty na jejich výsledky neodkazujeme. Doug Allen & Joseph Price (2020) Stability Rates of Same-Sex Couples: With and Without Children, Marriage & Family Review, 56:1, 51-71, DOI:
10.1080/01494929.2019.1630048
15 Aarskaug Wiik, K., Seierstad, A., & Noack, T. (2014). Divorce in Norwegian same‐sex marriages and registered partnerships: the role of children. Journal of Marriage and Family, 76(5), 919-929.
16Kolk, M., & Andersson, G. (2020). Two decades of same-sex marriage in Sweden: A demographic account of developments in marriage, childbearing, and divorce. Demography, 57(1), 147-169.
17Aarskaug Wiik, K., Seierstad, A., & Noack, T. (2014). Divorce in Norwegian same‐sex marriages and registered partnerships: the role of children. Journal of Marriage and Family, 76(5), 919-929.
18https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/ostatni/vztahy-a-zivotni-postoje/4944-postoje-verejnosti-k-pravum-homosexualu-kveten-2019