Co zachrání Českou televizi?

Co zachrání Českou televizi?
Komentáře

EDITORIAL Dalibora Balšínka

Dalibor Balšínek

Někdy před deseti lety byla místopředsedkyní Rady České televize zlatá česká koulařka Helena Fibingerová. V téže instituci dohlížející na chod největšího veřejnoprávního média zasedala i někdejší poslankyně za komunisty Ivana Levá. Obě dámy Česká televize přežila a vykvetla do dnešní slávy. Proč by se to mělo změnit, když teď byli zvoleni noví tři radní?

Žákyně Václava Klause, katolička a ekonomka Hana Lipovská, novinář spojený s redakcemi Istvána Léka Pavel Matocha a moderátor šlágrovského střihu Luboš Xaver Veselý doplnili patnáctičlenný sbor. Jsou to lidé, kteří nevzhlížejí k Evropské unii, nemají podporu opozičních stran, jeden má blízko k Miloši Zemanovi, druhá k Václavu Klausovi, v souvislosti s novými radními zaznívají přívlastky jako národovci, konzervativci, populisté. K mnohému uvedenému se oni sami hlásí, a je proto pochopitelné, že mají své odpůrce, kteří jsou plni obav o další směřování České televize. A ta se opravdu měnit bude.

Vysvětlení jsou ale dvě, nikoli jedno vyvolané vůlí vládnoucí většiny v Poslanecké sněmovně, která je do rady zvolila. Na prvním místě jsou tu důvody spojené s digitální revolucí, která zásadně předefinovala způsob komunikace mezi lidmi a ve společnosti vůbec. Mezi jiným změnila postavení tradičních médií a tento vliv nemůže minout ani veřejnoprávní média. Jejich předobrazem všude v Evropě byla britská BBC, jejíž podobu fungování chtějí změnit jak vládní konzervativci, tak i opoziční labouristé. Veřejnoprávní média nejsou jediná naplňující službu a přinášející seriózní a věcné informace. Mají zdatnou konkurenci v nově vzniklých nezávislých médiích. Veřejnoprávní televize není výlučnou institucí, která zajišťuje filmovou a dramatickou tvorbu, tady jí zase konkurují nezávislé internetové, streamovací nebo kabelové televize. Není to chyba České televize, že jí vzniká konkurence. To přinesla doba nových technologií, které výrazně zlevnily náklady a otevřely možnosti i jiným. Také proto se vede debata o budoucí podobě veřejnoprávních médií všude v Evropě.

Je tu například i možnost, aby si lidé sami rozhodovali, komu pošlou skrytou formu daně poplatek za televizní a rozhlasové vysílání, zda Českému rozhlasu, České televizi, nebo jinému médiu, které jim službu odvádí. Šlo by o jistý typ daňové asignace. Řešení nebo nová definice veřejnoprávních médií jsou nevyhnutelné, i pro odvrácení společenských konfliktů, které vyvolává například volba členů rad veřejnoprávních institucí. Za menší mediální pozornosti se odehrává i v případě Českého rozhlasu nebo České tiskové kanceláře. Klíčová mantra, kterou jsou veřejnoprávní média definovaná, tedy
poskytovat objektivní a vyvážené zpravodajství nebo publicistiku, je v dnešní době neustálého zaujímání postojů nedosažitelná. Redakce veřejnoprávních institucí samozřejmě zaujímají nějaké postoje a hájí nějaké hodnoty, hájí určitý typ směřování společnosti, přitom ty jiné nemusejí být nutně nedemokratické. Je přece zřejmé, že mít jiný názor například na míru evropské integrace nebo otázku přijetí evropské měny není projev nedemokratického
postoje.

Každá demokratická společnosti musí být schopna vyrovnat se s různými názorovými proudy, tomu logicky odpovídá třeba i nové složení Rady České televize. Je jen odrazem stavu rozložení sil v zemi. Bylo by bláhové si namlouvat, že to vyřeší jakýsi dialog, společnost je v mnoha zásadních otázkách fatálně polarizovaná a bez schopnosti kompromisu, ale jeho hledání může přinést uklidnění vypjatých emocí. Anebo je nutné přinést vlastní představu o směřování nejen veřejnoprávních médií, která bude pro větší část společnosti přijatelná.

Související články