Že banky odvedou státu na kontroverzní windfall tax, tedy dani z neočekávaných zisků, o dost méně, než si stát představoval, se očekávalo. Zdá se ale, že vláda ...
Společnost – zdaleka nejenom česká – je rozdělená. Těžko dnes formulovat banálnější výrok, Ameriku tímhle konstatováním člověk vskutku neobjeví. To rozdělení může být ale jenom povrchové, přinejmenším v těch vyhrocenějších projevech současné veřejné nedebaty. Je pro ni charakteristická hysterie, absurdní přehánění, snaha vydobýt pro sebe status té největší a nejutiskovanější oběti. A často také rezignace na smysl debaty – tedy přesvědčování, na první pohled nepochopitelné odhodlání dělat to, co zjevně nefunguje, a pokud se ta nefunkčnost potvrdí, dojít k závěru, že to nefungující je potřeba dělat ještě víc. Poslední dny přinesly pár hezky symetrických příkladů.
V Kanadě, především v metropoli Ottawě, probíhaly protesty řidičů náklaďáků a dalších sympatizujících proti pandemickým opatřením. Na kanadské poměry to byl protest docela velký (i když ne tak velký, jak jeho fanoušci tvrdili), došlo k nějakým výtržnostem, ale nebylo jich tak moc, jedna skupinka protestujících měla vlajku s hákovým křížem (z aranžmá ovšem nebylo jasné, jestli na znamení přihlášení se k nacistické ideologii, anebo jako pokus vyjádřit, že nacisté jsou ti druzí, v tomto případě vláda Justina Trudeaua). Demonstranti v centru hlavního města pobývali, což pro místní jistě bylo v nějaké míře otravné.
Reakce kanadských médií a, řekněme, pokrokové veřejnosti byla naprosto hysterická a mimo jiné byla nesena dost přímočaře vyjadřovanými třídními předsudky. Ustálil se bizarní „narativ“, podle nějž obyvatelé hlavního města žijí pod nacistickou okupací, lidé, kteří za jiných okolností prosazují omezení policejních pravomocí, najednou pomalu volali po zavedení stanného práva. Takhle přepjatá reakce samozřejmě nefunguje v tom smyslu, že by širší veřejnost tyhle postoje přijala. Může ale pomoci uspokojit nějakou skupinovou potřebu připadat si hrdinsky a ohroženě, jak součást hrstky statečných, dost odvážných, aby se vymezili vůči řádícímu „nacismu“.
Stejně se velmi často chovají i bojovníci proti „covidové tyranii“, včetně těch českých. Lamentují nad mizející svobodou a zároveň až nadrženě doufají v „potrestání vlastizrádců“, vypisují, koho a co všechno se bude muset vyšetřit. Taky hrdinové a oběti – apartheidu nebo soudobého ekvivalentu pronásledování Židů. „Je třeba vyšetřit středověké inkviziční skupiny typu Manipulátoři.cz, které organizovaly novodobý hon na kritické vědce a osobnosti a které označovaly za dezinformátory a antivaxery,“ píše na těchto stránkách politolog Michal Klíma – a zjevně ne v legraci. Je to vlastně stejně hlasité, nafoukané a nudné. Stejná dychtivost po statusu oběti, stejné opojení domnělým vlastním hrdinstvím, stejné utvrzování vlastní bubliny v jejích hysterických bludech.
Jistě je možné vést debatu o tom, která z těch forem hysterie je společensky nebezpečnější, a dojít k objevnému závěru typu „jak kdy, jak která, jak pro koho“. Tyhle spory ale jako kdyby ztrácely relevanci. Současná, internetovými steroidy poháněná debata miluje binární volby – jsi s těmi, nebo oněmi, když nejsi antirasista, jsi rasista, antifašista, nebo fašista, stoupenec tyranie, nebo bojovník za svobodu. Hysterie jistě má svoje „výhody“ – přináší nějaké krátkodobé uspokojení (ale podobně jako u jiných drog se i tady musí dávka zvyšovat), pomáhá udržovat a zvyšovat status v nějaké skupině, člověk díky ní může získat pocit nějaké davové sounáležitosti a snad i smyslu, zbavuje člověka únavných nároků, vazby na různé obtěžující abstraktní principy – třeba pravdu.
Možná ale ta nejpodstatnější volba se dnes dělá mezi přijetím hysterie a vědomou a jistě často selhávající snahou v mezích svých chabých možností tomu zdavovění vzdorovat, anebo mu aspoň nepodléhat, anebo mu aspoň podléhat trochu míň. Často se dnes šermuje Georgem Orwellem. Mezi jeho často citované sentence patří i tahle: „Uvidět, co má člověk před nosem, vyžaduje neustálý zápas.“ Je to, myslím, pravda. Ten zápas ale člověk nevede primárně se společností nebo s názorovými oponenty, ale sám se sebou. Rozhodně to nekonstatuju s pocitem, že bych v tomhle zápase slavil nějaké mimořádné úspěchy, ani s jistotou toho, kdo ví, co před tím nosem má. Tyhle řádky ale píšu s pocitem zneklidnění možností, že kriticky velká část západní společnosti tenhle zápas s úlevou vzdává.
00:01
