Dlouhého trampolína. Na Pražský hrad v dresu ANO
Vladimír Dlouhý je ctižádostivý, úspěšný muž, který ví, co chce. A má dobře promyšlenou cestu k cíli, po níž trpělivě postupuje. Jeho skutečnou ambicí není nic menšího než Pražský hrad. Jestli půjdou věci tak, jak si představuje, stává se v roce 2018 prezidentským kandidátem Andreje Babiše, v té době už hegemona politické scény. Následuje postup do druhého kola – a inaugurace.
Vše, co přijde předtím, jsou mezikroky k cíli. Prvním bylo tento týden zvolení do čela Hospodářské komory. Toto lobbistické sdružení podnikatelů má hodně špatnou pověst. Pod vedením exponenta pražské ODS Petra Kužela se tam proplácely fiktivní semináře, žalobci prověřují podezření z podvodů s dotacemi a pochybné zakázky. Evropský úřad v boji proti podvodům předal důkazy o falešných fakturách Nejvyššímu státnímu zastupitelství.
Takže je co napravovat. Vladimír Dlouhý si dokázal po odchodu z politiky vybudovat nejúspěšnější kariéru v soukromém byznysu ze všech polistopadových exministrů a expremiérů. Stal se poradcem banky Goldman Sachs s ročními příjmy v desítkách milionů korun, zasedal v představenstvech významných společností, cestoval po světě. Na cestách dokázal dát dohromady velký sociální kapitál. Zná se s významnými finančníky, akademiky, guvernéry, evropskými komisaři. Jeho nadace Prague Twenty dokázala přitáhnout do Prahy asi nejzajímavější hosty ze všech konferenčních spolků. Podstatně tím osvěžil intelektuální debatu o evropských a geopolitických tématech.
Vladimír Dlouhý má představu i schopnost udělat z Hospodářské komory prestižní spolek s váhou, jaké se těší lobby průmyslníků v Německu nebo ve Francii, kde jsou respektovanými partnery kancléřů a prezidentů. Umí se prodat a jistě dokáže do obstarožního byrokraticko-šejdířského spolku otisknout svůj punc weltmana.
Po rebrandingu to může být výborný domicil k prezidentské kandidatuře. Funkce otevírá dveře do médií. Lepší než sólo jízda bankéře od Goldmanů. V této roli se také stává přirozeným partnerem ministra financí Andreje Babiše. Ten moc dobře ví, jak jsou komory pro lobbing důležité, a jaké zdání věrohodnosti a obhajoby vyššího zájmu mu dávají. A když Hospodářská komora bude mít dobré jméno a bude chválit Babišovo čištění země, je to ideálním symbióza. Nikdo nebude moci říct, že se Dlouhý vyvezl na Babišově úspěchu. On bude jeho organickou součástí. Profík, který opravdu maká (bez nejmenší ironie).
Vladimír Dlouhý se netají ani prezidentskou ambicí, ani tím, že si s Andrejem Babišem rozumí. Současný ministr financí nabízel už na politickému startu Dlouhém, aby se postavil do čela hnutí ANO místo něj. Tehdy odmítl a Babiš se prý zlobil. Byl to nejistý podnik. Už před podzimními předčasnými volbami ale Vladimír Dlouhý Babiše v rozhovorech chválil. Dnes tvrdí, že by rád viděl, kdyby prostor na pravici dokázala obsadit „podnikatelská strana“. S konfliktem zájmů a kumulací politické, hospodářské a mediální moci nemá problém.
Slabá podpora z poslední prezidentské volby, která Dlouhému vycházela, než byl po revizi podpisů vyřazen, nemusí nic znamenat pro nový pokus. Tehdy to bral jako test návratu do veřejného života. Teď by za ním stála nejsilnější strana a neomezené peníze na kampaň. Vladimír Dlouhý se ve své době těšil důvěře 78 procent lidí, to je laťka, na níž už potom nikdo nedosáhl. Andrej Babiš dnes žebříček vede s 53 procenty. Duo úspěšných bohatých podnikatelů, kteří se rozhodli, že se teď obětují a budou makat pro stát, může zabrat.
Mimochodem, Babiš a Dlouhý mají hodně společného. Třeba to, jak popisují, proč vstoupili do KSČ. Andrej Babiš tvrdí, že ho k tomu jako mladého nadějného kádra přesvědčila maminka, aby měl dobrý život.
Takhle popsal v rozhovoru pro Lidové noviny před prezidentskou volbou svou motivaci Vladimír Dlouhý. „Po ukončení studia mi nabídli, abych zůstal na VŠE jako odborný asistent. To bylo v roce 1976, poté, co komunistické země podepsaly Helsinskou dohodu, kde se také zavázaly, že otevřou studentům cesty do zahraniční. A pak to přišlo: Ty umíš dobře anglicky. No, já jsem fakt uměl, protože jsem se to naučil z bigbítu, jak je všeobecně známo. Ty bys mohl jít studovat třeba i do západní Evropy. A s tím ale přišla ta faustovská nabídka: Bylo by dobrý, kdybys vstoupil do KSČ. A já jsem vstoupil,“ popisoval Dlouhý. Nebyl to tlak ani vyhrožování. „Já budu naprosto otevřený, upřímný. Znělo to: bylo by dobré. Za rok opravdu přišla nabídka jít studovat do Belgie a já jsem tam pak rok strávil. A tady myslím přesně můj osud odráží osudy milionů lidí. Já jsem neměl příliš vnitřních omezení a nějakých vnitřních problémů do KSČ vstoupit, protože ani rodina, ani společenské klima mi prostě nenastavily hodnoty, které by mě vedly k pocitu, že dělám něco neetického, nemorálního, nepatřičného,“ popisuje Dlouhý.
Jeho rodiče přitom na rozdíl od Babišových komunisté nebyli. „Ani jeden z nich. Na druhé straně, já jsem prostě v rodině slyšel: Neděláš nic špatného, když vstoupíš do KSČ a současně na režim nadáváš jako všichni ostatní. Spíš jsem měl vštípený pocit, že když chci něco dělat, něco dokázat, musím případné pochybnosti spolknout a vstoupit. Aby bylo jasno: já to neříkám ani jako ospravedlnění, ani jako výmluvu. Já prostě konstatuji, že to tak bylo. Tak jsem tenkrát přemýšlel, a proto jsem také vstoupil.“
Přesvědčení, že je kvůli kariéře potřeba spolknout pochybnosti, se s režimem nezměnilo.
