12 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

V tašce s jablky nesla i granáty. A němečtí vojáci si začali brát...

FOTKY A VIDEA UVNITŘ

Témata: , ,

Ve čtrnácti letech, kdy většina děvčat mívá docela jiné starosti, se Dana Milatová, tehdy Gajdošíková, aktivně zapojila do odboje. Pašovala motáky, převážela zbraně ve školní aktovce. Do tajného boje proti nacistům byla zapojena celá široká rodina Gajdošíkových a řada sousedů i spolupracovníků. Ne pro všechny skončila válka stejně šťastně jako pro mladou odbojářku.

Dana Milatová se narodila v roce 1929 v Želechovicích nad Dřevnicí jako dcera zahradníka Františka Gajdošíka a jeho ženy Ludmily. Otec v mládí odešel za službou do Rakouska, kde se vyučil zahradníkem a také se naučil bezchybně německy, což pak během války nejednou pomohlo ze svízelné situace nejen jemu osobně, ale i řadě lidí okolo něj.

Když se František Gajdošík vrátil do Čech, oženil se. Jeho žena, Danina maminka, pracovala u Bati jako šička a oblíbil si ji prý sám Tomáš Baťa. V roce 1932 proto nabídl jejímu muži místo správce nově vznikajícího lesního hřbitova a městského zahradníka ve Zlíně. František souhlasil, a tak se celá rodina přestěhovala do budovy na okraji třiatřicetihektarového, hustými smrky porostlého hřbitova.

Pohřby a exhumace na denním pořádku

To, že Daně nebude chybět odvaha, bylo jasné už od dětství. A nejen proto, že vyrůstala ve hřbitovních kulisách. Byla dosti divokým dítětem, chodila do Sokola i do Orla, závodila v běhu, skoku i hodu míčem, hrála házenou. Odvahu na malou holku nevídanou ukazovala i při různých příležitostech na hřbitově, kdy by ledaskomu přinejmenším běhal mráz po zádech. Pohřby byly na denním pořádku, ale přihlížela nezřídka i exhumacím. Jak říkával její otec, vydala za deset kluků. A jako chlapce ji také otec vychovával. Naučil ji střílet z flobertky a do všeho ji zasvěcoval.

Bezstarostné roky dětství, plné sportu a kamarádských aktivit, začaly dostávat první trhliny už v roce 1939, kdy bylo Daně deset let. Tehdy z jejího života najednou začali mizet židovští kamarádi ze školy i ze Sokola, jejichž rodiny se pokusily uprchnout nebo se musely vystěhovat.

Hřbitov plný tajných skrýší

Ve stejné době na počátku války se na odpor vůči Němcům začal připravovat i Danin otec František Gajdošík.

Nebyl jen zahradníkem, ale také vášnivým nimrodem, takže měl doma různé zbraně, kterých se rozhodně nehodlal vzdát. Kromě toho sehnal další pušky od svých mysliveckých kolegů a přibyly k nim také zbraně, které dodal jeho známý, generál Otakar Zahálka, jenž na Zlínsku řídil odbojovou organizaci Obrana národa. Oba muži pak vymýšleli, jak tento arsenál schovat před Němci.

„Jednou otec přinesl haldu voskovaného papíru, maminka donesla krabice od bonbonů a do toho jsme všechno zabalili. My s bratrem jsme dostali za úkol sbírat na hřibově vosk ze svíček. Ten pak otec s generálem ve sklepě roztopili a zalévali jím zbraně uložené v krabičkách. A to celé se pak zabalilo do modrého papíru, kterým se normálně balily školní učebnice a sešity,“ líčí Dana Milatová s tím, jak se generál vždycky rozčiloval, že všemu přihlížejí děti a jestli to někde nepovědí. „Otec na to odpovídal: O moje děcka neměj strach.“

Celý dům Gajdošíkových a jeho nejbližší okolí pak byly doslova prošpikovány tajnými skrýšemi. Lovecké pušky, flobertky, pistole, náboje, granáty, ale i sůl, cukr, rýže a další trvanlivé potraviny, benzín nebo součástky k autu byly uloženy v prostoru nad garáží Gajdošíkových, za oblečením ve skříních i nad schody v domě. Jedna skrýš se nacházela dokonce přímo v márnici na hřbitově, kde byl ve skříni na zdobené vyšívané potahy na máry tajný prostor.

Většina výzbroje zůstala ve svých skrýších až do posledních měsíců války, kdy putovaly do rukou partyzánů. Gestapo se o nich nikdy nedozvědělo.

Generál Otakar Zahálka (1891 – 1942)
Československý legionář, který se zapojil do bojů první světové války na ruské frontě. Zažil strastiplnou cestu domů sibiřskou magistrálou. V Praze pak ve dvacátých letech získal vojenské vzdělání a dosáhl hodnosti majora generálního štábu. Začal pak vyučovat vojáky. V roce 1934 byl jmenován velitelem akademie v Hranicích a o rok později povýšen do hodnosti brigádního generála. Po nacistické okupaci a nuceném odchodu z armády se přesunul do Zlína, kde působil jako vychovatel v internátu Baťových závodů, později musel opustit i toto místo a pracoval pro Baťu jako úředník. Na Zlínsku však zároveň řídil místní ilegální činnost Obrany národa. V květnu 1942 byl nacisty zatčen, vězněn v Kounicových kolejích a tam také 21. června popraven. Při výsleších ale nic o svých zlínských spolupracovnících neprozradil. Ve sbírce Paměť národa jsou uloženy vzpomínky generálova syna Jaromíra Zahálky.

Musela odříznout oběšence

Do protinacistické činnosti byli zapojeni i zaměstnanci lesního hřbitova. Tři z nich, Cyril Jašek, František Kozmik a pan Čepela, byli členy ilegální komunistické strany napojené na odbojovou činnost v nedaleké Březnici. Udal je však jeden ze členů ilegálního výboru KSČ a 8. prosince 1942 si pro ně přímo na hřbitov přijelo gestapo. „Gestapáci jeli autem dozadu a my jsme měli v obývacím pokoji okno do lesa ke králíkárně, tak jsem tam zahlédla Kozmika. Říkám: ,Mami, Kozmik je tam. Dává králíkům.‘ Okamžitě za ním běžela a řekla, ať se schová,“ líčí dramatické chvíle Dana Milatová. František Kozmik se tak ukryl ve velké boudě, kde se skladovalo seno pro zvířata a zahradní nářadí. „Pak jsem za ním šla a on pořád: Jak já se nedostanu pryč, Němcům se nedám, já se radši zabiju. Já bych to týrání nevydržel, já bych všechno prozradil a to já neudělám,‘“ vzpomíná Dana na Kozmikovo zoufalství.

Muž se nakonec skutečně pokusil dostat ze Zlínska pryč, ale nepodařilo se mu to. Za dva týdny se z obavy z gestapáckého mučení oběsil v márnici na lesním hřbitově. „Přijelo gestapo, museli jsme je zavést do toho domku a pak nám dali příkaz Kozmika odvázat. Bratr držel tělo, ta váha ho zmáhala, a já musela řezat ten provaz. Na to do smrti nezapomenu,“ popisuje plnění hrůzného úkolu Dana, které tehdy bylo třináct let.

Motáky pašované na udici

Brzy nato, 1. února 1943, si gestapo přišlo i pro Františka Gajdošíka s tím, že musel o nelegálních aktivitách svých zaměstnanců vědět. František byl právě v terénu, sháněl potraviny pro lidi, kteří se u Gajdošíkových příležitostně skrývali. Rodina tvrdila, že o Františkovi nic neví. Přijel až třetí den, v batohu pětadvacet kilo masa a dvě kostky másla. Putoval rovnou do věznice ve Zlíně.

A tehdy začala další etapa války, v níž Dana mnohokrát riskovala život a prokázala svou odvahu. Do okna vězeňské cely, v níž byl otec zavřený, bylo vidět z vyšších pater protější budovy soudu a František se tak mohl s dcerou domluvit posunky. Rodina dostala od otce instrukce, aby připravili balíčky dvacet centimetrů dlouhé. Měly obsahovat tužky, cigarety, jídlo. Pak se večer mezi devátou a desátou, kdy nechodila hlídka, vydali ke zdi věznice. Danin bratr Otakar si stoupl na ramena svému strýci, rozložil udici a její pomocí pak skrz mříže do vězeňské cely dopravoval balíčky. Opačným směrem pak putovaly motáky od vězňů.

Daně nejčastěji připadl úkol hlídat na cestě, aby podivné „rybáře“ nikdo neodhalil. Úkol to byl o to nebezpečnější, že zlínská věznice stála v rušné části města a ve vedlejším zámku navíc bylo německé kasino a Němci chodili kolem. „Na vrchu byly smrky a tam jsem s někým stála a hlídala. To víte, že jsem jako patnáctiletá holka měla strach. Říkali mi, že mám pískat. Ale já bych určitě nezapískala, protože jsem měla všechno sevřené. Jak bych reagovala, kdyby se něco stalo, to nevím. A co mamka musela doma zkusit, když na nás obě děcka čekala, “vzpomíná na chvíle plné strachu Dana Milatová.

Na cele s Františkem Gajdošíkem bylo až sedmnáct lidí a všichni toužili poslat domů zprávu. Otec tak na udici postupně poslal desítky motáků se zprávami o tom, co gestapo chystá, co už je prozrazeno, kdo je konfident a na co si dát pozor. I zde mu pomáhala výborná znalost němčiny, protože ledacos vyslechl z hovorů dozorců nebo vyčetl z papíru, které mohl občas zahlédnout.

Dana s bratrem Otakarem pak bezmála půl roku roznášeli motáky po celém Zlínsku, pěšky, dělnickým autobusem, vlakem, ale i na kole, v noci a za každého počasí. Zachránili tak řadu životů.

Patnáctiletá spojka partyzánů

V červenci 1943 měl František Gajdošík soud v Uherském Hradišti. Odbojovou činnost mu neprokázali, dostal tedy půl roku za hospodářský delikt. Do výkonu trestu však nikdy nenastoupil. Prohlásil, že je nemocný a na radu lékaře těsně před vyšetřením na rentgenu spolkl několik kuliček chleba. Ty pak na snímku vypadaly jako vředy a František Gajdošík byl na tři měsíce propuštěn. Pak se rozhodl odejít do ilegality a ukrýval se ve valašské obci Lipová u rodiny Tomšových. Mezitím gestapo předalo jeho případ hospodářské policii, která ale měla svých starostí dost. Na Františka časem zapomněli a přestali ho hledat.

„On už pak v Lipové chodil dokonce do hospody. Tam se seznámil s německým majitelem pily, kterému ale žádný Čech nechtěl dodávat dřevo. Tak spolu popili a pohovořili, znáte to, chlapi v hospodě. A tatínek mu nabídl, že mu dřevo sežene, když mu on na oplátku obstará falešné doklady,“ vypráví Dana. Muži si plácli a František Gajdošík tak měl brzy v kapse novou identitu a spolu s ní povolení pohybovat se po lesích v Beskydech a ve slovenském pohraničí.

V horách navázal Danin otec styky s partyzány a v listopadu 1944 se potkal také se svým bratrem Josefem, zvaným Kopanský, který se zapojil do Slovenského národního povstání a po jeho potlačení přešel na Moravu. Josef byl součástí skupiny partyzánů 1. československé brigády Jana Žižky, jíž velel Petr Fjodorovič Buďka. František Gajdošík pro ni díky svému volnému pohybu mohl fungovat jako spojka a zásobovač a do práce pro partyzány opět zapojil i dceru Danu a syna Otakara.

Otakar jezdil s houslovým pouzdrem, Dana se školní brašnou na zádech. Nevypadali nijak nápadně. V červené aktovce ale měla patnáctiletá spojka velice cenný obsah: zprávy, potraviny, ošacení, lékařský materiál, ale i zbraně z úkrytů na hřbitově. Vše bylo zabaleno v modrém papíru na učebnice. Při kontrole se mělo zdát, že zastavili běžnou školačku. Naštěstí tuto lest nemusela Dana nikdy vyzkoušet v praxi, německá hlídka ji nikdy nezastavila. Otec dceru a syna takto instruoval až do konce války.

Jeden z nejdůležitějších úkolů Daně připadl v únoru 1945, kdy měla doručit zbraň veliteli partyzánské brigády Petru Buďkovi. „Dozvěděla jsem se, že se mu pokazila pistole. Josef Gajdošík mi vzkázal, že mám Buďkovi přivézt novou. Dělnickým autobusem jsem jela večer do Lukova a pak jsem šla pěšky lesem kolem Božích muk do Velikové. U Božích muk mě měl strýc čekat. Když jsem tam dorazila, vyšel z úkrytu. Vytáhla jsem aktovku a dala jsem mu to. On to hned rozbalil a zpoza těch Božích muk najednou vyšel vysoký chlap. Já jsem se zarazila, ale strýc mu to podal a on se na to podíval a řekl: ,Charašo, děvočka.‘ Tak si to přebral a byl velice šťastný,“ vypráví Dana Milatová o setkání s velitelem partyzánů.

Chvíle hrůzy, při kterých šlo doslova o život, zažila také při jiné příležitosti, kdy společně s kamarádkou Anežkou vezly partyzánům vlakem ze Zlína do Vizovic granáty, zabalené v hadrech a schované v tašce pod hromadou jablek. „Za Zlínem přistoupila četa německých vojáků. Přišli k nám, začali se bavit a jeden se zeptal, jestli si může vzít jablko. Jedno si vzal. Potom druhý, třetí a já jsem viděla, jak Anežka úplně zbledla, ztuhla. Říkala jsem si, co včíl? Měly jsme štěstí. Přijeli jsme do Příluk a oni vystupovali. Tak si svrchu vzali jen pár jablek. Ale co my jsme tenkrát zkusily!“

Příběhy 20. století

Dana Milatová vyprávěla své celoživotní vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Post Bellum se na veřejnost obrací s prosbou, aby pomohla najít další zajímavé pamětníky a tuto neziskovou organizaci podpořili. Hlavním zdrojem financování Paměti národa jsou sponzorské dary a Klub přátel Paměti národa.

Kolaborant zaplatil životem, ale příliš pozdě

Převážení zpráv i materiálu trvalo bez zádrhelů řadu měsíců. Na celou Gajdošíkovu rodinu dopadl tvrdý trest Němců až pár týdnů před koncem války. Do partyzánské skupiny se vetřel konfident brněnského gestapa František Šmíd. Jakmile partyzáni zjistili, co je Šmíd zač, hned ho zastřelili a jeho tělo pak zahrabali. Bohužel ho ale odhalili pozdě. Šmíd už o den dříve stihl všechny udat gestapu. „Otec šel na místo srazu, v aktovce nesl peníze a léky. A jakmile sáhl na kliku u branky, vykoukly na něj z oken i ze střechy německé kulomety,“ vypráví Dana Milatová o tom, jak v březnu 1945 skončil otec v rukou gestapa.

Ve stejný den zatkli i Danina strýce Petra Gajdošíka a jeho těhotnou manželku Františku, kteří u sebe doma schovávali zásoby pro partyzány. „Teta měla tolik duchapřítomnosti, že vystrčila svého čtyřletého Petříka za dveře, ať uteče k sousedům.“ Petřík tak jako jediný z rodiny přežil. Jeho rodiče zahynuli v plynové komoře v Mauthausenu jen pár dní před koncem války.

Za čtyři dny si přišli také pro Ludmilu Gajdošíkovou. „Ráno před šestou hodinou nám strašně bouchali na dveře. Vojáci s puškami stáli tak dva metry od sebe kolem celého domu. Asi si mysleli, že jsou u nás partyzáni,“ vzpomíná Dana Milatová. Její matka si na sebe rychle hodila kabát, pod nějž schovala pušku připravenou ve skříni pro partyzány. Dana mezitím šla otevřít. „Odhodili mě na bok a hned po schodech nahoru. Vletěli do všech místností, do skříní, pod postele, rozpárali gauč. Maminka stála a třepala se. To jste tak rozčílení, že cvakáte zubama, jako by vám byla zima,“ vzpomíná Dana Milatová. Její matka pak řekla, že potřebuje na záchod. V doprovodu dvou německých vojáků mohla jít na venkovní záchod, kde se jí podařilo odhodit pušku zpod kabátu do septiku.

Otce už mezitím ve vězení podrobili krutému bití, neboť gestapo zjistilo, že má falešné doklady, že byl už jednou vyšetřovaný a že utekl. Svazovali ho do kozelce a když bolestí omdlel, polévali ho ledovou vodou. Následkem byl těžký zápal plic. Nemoc Františku Gajdošíkovi paradoxně zachránila život, protože když všichni ostatní vězni byli zastřeleni nebo putovali do Mauthausenu, lékař ho prohlásil za mrtvého a on zůstal ležet v rohu cely.

Ludmilu Gajdošíkovou gestapo propustilo, když vytrvale tvrdila, že o svém muži už od třiačtyřicátého roku nic neví. Krátce nato přišlo osvobození.

„Nacistickou příšeru nahradila komunistická“

Klidný a spokojený život ale rodinu Gajdošíkovu nečekal ani po válce. Dekretem získali vilku s hospodářstvím a zahradou po odsunutých Němcích v Šenově a otci se splnil dávný sen, když si tam mohl zřídit vlastní zahradnictví. Ale neradoval se z něj dlouho.

Oba manželé měli z nacistického kriminálu podlomené zdraví a u bratra Otakara se rozvinula tuberkulóza. A kromě zdravotních potíží začal rodinu drtit i nový režim. „My jsme to vnímali už v roce 1947, že jedné příšery, nacistické, jsme se zbavili, a druhá, komunistická, nastává,“ říká s rozčilením v hlase Dana Milatová.

V květnu 1948 byl v Praze zastřelen Augustin Schramm, komunistický funkcionář, bývalý partyzánský major, který za války působil na Slovensku a který je dodnes jedním z hlavních podezřelých v případu smrti Jana Masaryka. Státní bezpečnost v divokém honu na každého, kdo mohl být spojený s jeho vraždou, začala na Moravě zatýkat všechny bývalé partyzány, kteří se se Schrammem mohli za války byť jen letmo potkat, nebo jednoduše měli společné známé z odboje. Tajná státní policie si tak přišla i pro Danina strýce Josefa, otce a bratra Otakara. Všechny brzy propustili, ale Otakar Gajdošík během výslechu dostal vysokou horečku a pár dní nato v pouhých třiadvaceti letech zemřel.

Oblibu u nového režimu Daně Milatové pochopitelně nepřineslo ani její rozhodné vystoupení ze strany. „My jsem nebyli komunisti, legitimace mně a mamince přinesl už dříve Rudolf Rédr, tajemník strany ve Zlíně, za to, že jsme mu za války pomohli s doručováním motáků. Ale já legitimaci v padesátém roce s velkým kraválem na schůzi vrátila, řekla jsem, že nesouhlasím s jejich politikou,“ vzpomíná paní Dana.

O dva roky později Gajdošíkovi přišli při kolektivizaci zemědělství o hospodářství i část zahradnictví a Dana pak byla nucena tvrdě pracovat v JZD, přestože v té době už měla tři malé děti. I na ty později dopadla nevole strany, takže měly problémy dostat se na školy. V šedesátých letech se Daně Milatové podařilo získat místo vedoucí školní jídelny a tuto práci dělala až do důchodu. Dnes žije v Novém Jičíně.

František Gajdošík zemřel v roce 1985, jeho žena Ludmila v roce 2003 ve věku 98 let.

Podle nahrávky, kterou pořídil Vít Lucuk, zpracovala Jana Háková

Předchozí díly z cyklu Příběhy 20. století najdete zde ve speciální rubrice.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.