Chceme vytvořit živé místo setkávání s historií

Rozhovor s historikem a ředitelem Muzea paměti XX. století Petrem Blažkem o letošním ročníku festivalu Nezlomní a obětovaní a mytické roli undergroundu . A také o důvodech, proč bylo založeno Muzeum paměti XX. století a jak bude vypadat jeho nové sídlo v Domě pážat.

Festival Nezlomní a obětovaní se koná už pošesté. V čem se ten letošní liší od předchozích ročníků?

Během uplynulých let se podoba festivalu již ustálila, ale přesto několik novinek máme. Rozšířili jsme především počet filmů určených školám – o projekce je velký zájem jak mezi studenty, tak mezi učiteli dějepisu. Letos jich proto nabídneme o pětinu více než dříve.

Změnou je i pestřejší program workshopů. Díky kolegům z České televize, Petru Morávkovi a Danielu Růžičkovi, si budou studenti moci například vyzkoušet, jak se vytváří dokumentární film.

A poprvé v souvislosti s hlavním letošním tématem zahájíme festival rockovým koncertem. V klubu Vagon vystoupí 3. listopadu 2025 skupina Svatopluk, která hraje tvorbu Svatopluka Karáska, revival legendární skupiny Velvet Underground a performer Tomáš Straka, jeden z nejvýraznějších slovenských tvůrců street poezie. Další program bude od 4. do 7. listopadu 2025 již tradičně v Kině Atlas.

Letošní ročník sice není kulatý, ale už se dá bilancovat. Jaký se festival postupně vyvíjel?

Na počátku jsme se snažili přiblížit našemu vzoru, polskému filmovému festivalu NNW v Gdyni, který byl pro nás velkou inspirací. Postupně se náš projekt rozrůstá a letošní ročník je naplánován na více dnů než ten polský. Nejsme ale schopni promítnout tolik filmů jako v Gdyni, kde mají více sálů a uvádějí snímky z celého světa. My se vedle domácí tvorby zaměřujeme hlavně na střední a východní Evropu a každým rokem se nám daří přivážet více titulů. Zásluhou Jiřího Voráče se nám také daří rozvíjet studentskou přehlídku, kde máme tradičně snímky z českých a slovenských vysokých filmových škol.

Kolik filmů letos uvedete?

Více než čtyřicet, z toho přibližně třetina bude zahraničních. Snažíme se také přinášet premiéry – což není snadné, protože dokumentů o 20. století nebo současných dějinách nevzniká u nás mnoho. Letos uvedeme například snímek o sporech kolem Památníku ticha v Praze, který připravila skupina kolem režiséra Pavla Štingla, nebo film o jazzové hudbě v terezínském ghettu, mezi jehož tvůrce patří historik Petr Koura. Tradičně připravujeme každý rok také vlastní krátký dokument. Tentokrát bude o „Domečku“, nechvalně známém místě komunistického teroru, kde byli vězněni hokejoví mistři světa i hrdinové druhé světové války.

Tématem letošního ročníku je role alternativní kultury v poválečné historii. Čím byla československá zkušenost výjimečná?

Alternativní kultura u nás měla silnější zázemí než v některých jiných zemích sovětského bloku. Navazovala na tradici meziválečné avantgardy a byla velmi pestrá – od divadla, filmu a výtvarného umění až po hudbu, která je nejvíce známá. V 70. a 80. letech se situace v Československu výrazně odlišovala od Polska a Maďarska, neboť stát zde mnohem tvrději reguloval hudební scénu. Proto zde byl také silný underground a alternativní scéna.

Významnou roli v Československu sehrála Jazzová sekce, která dokázala najít na dlouhé roky skulinu pro legální existenci a pořádala například slavné Jazzové dny.

Výjimečná byla také až mytická role undergroundu spojená se vznikem Charty 77. Tento příběh dal undergroundovému prostředí výrazný politický význam, který dozníval až do konce 80. let – a v jistém smyslu přetrvává dodnes.

Režim potíral i tu část alternativní kultury, která nebyla otevřeně protirežimní. Nebylo to kontraproduktivní?

Kultura byla prostředím jak pro odpor, tak pro přizpůsobení se či kolaboraci. Vedle undergroundu existovaly skupiny ochotné vystupovat na oficiálních akcích – třeba Olympic nebo Katapult, které byly v undergroundu vnímány jako režimem podporované. Neplatí tedy, že alternativní kultura či rocková hudba byla vždy v opozici. Ale pravda je, že poskytovala prostor pro vznik mnoha opozičních aktivit, někdy ovšem neplánovaně. Režim svými zásahy spoustu lidí radikalizoval. Platí to i pro skupinu The Plastic People of the Universe. Na začátku se „Plastici“ snažili fungovat běžně, měli manažera, a usilovali dokonce i o přehrávky. Teprve když jim režim systematicky bránil ve vystupování, stali se základem hudebního undergroundu.

Jak režim reagoval na proměny neoficiální scény?

Každou pětiletku přicházela nová kampaň – nejprve proti „páskům“ a jazzmanům, pak proti fanouškům rock’n’rollu, „máničkám“, undergroundu, punku a nakonec i metalu. Paradoxní bylo, že ve chvíli, kdy některé kapely nemohly roky hrát, dokázal Ústřední výbor SSM pořádat festival s punkovými kapelami hrajícími přímo v Paláci kultury, kde se od počátku osmdesátých let konaly stranické sjezdy. Na rozdíl od Polska nebo Maďarska ale režim u nás hudbu nevnímal tolik jako ventil pro uvolnění napětí, spíše převládal maloměšťácký postoj, v němž se režim shodoval s částí společnosti.

Můžete uvést konkrétní příklad?

V polovině šedesátých let byla spuštěna na pokyn ÚV KSČ celostátní represivní akce proti „vlasatcům“. Zapojily se do ní nejen bezpečnostní složky, ale například také hygienické stanice, které sloužily jako místa nuceného stříhání. Akce zasáhla asi čtyři tisíce mladíků a vedení Hlavní správy Veřejné bezpečnosti v závěrečné zprávě pro vedení ministerstva vnitra zdůrazňovalo, kolik dostalo děkovných dopisů od rodičů. Bylo zjevné, že režim tímto způsobem vycházel vstříc maloměšťáckým náladám společnosti a současně je podporoval.

Před volbami se znovu objevují komunisté, nyní pod značkou Stačilo! Domníváte se, že by jejich zákaz po roce 1989 politickou mapu vyčistil?

O tom se diskutuje již více než pětatřicet let. Byl jsem vždy pro to, aby strana pod názvem komunistická nepokračovala – stejně absurdní by bylo, kdyby tu existovala Nacistická strana Čech a Moravy. Ostatně pokus o registraci takto nazvané strany na ministerstvu vnitra neprošel, zatímco komunisté existují pod svým názvem dodnes, dokonce je to několik politických stran. To ukazuje, jak odlišně společnost vnímá komunismus a nacismus, přestože obě ideologie stály u zrodu zločinných režimů.

V současnosti zároveň vidíme, že sama KSČM svou značku skrývá. Po vypadnutí ze sněmovny se snaží působit v hnutí, které už komunismus v názvu nezdůrazňuje. Takže k přejmenování, o něž usilovali někteří její představitelé už v 90. letech, nakonec možná dojde touto oklikou.

Dalším tématem je otázka symbolů komunismus a nacismu. Od 1. ledna 2026 začne platit upravený trestní zákoník, který jejich používání v určitém kontextu zakazuje. Jsem zvědavý, jak to bude v praxi fungovat.

Jste ředitelem Muzea paměti XX. století, které bylo založeno hlavním městem Prahou. Jakou podporu máte v jeho vedení?

Muzeum bylo založeno 17. listopadu 2019 pražským zastupitelstvem jednomyslně, nikdo tehdy nehlasoval proti. To je v pražské politice vzácné. Podpora přetrvává a každoročně získáváme městskou dotaci, byť se občas objevují kritické hlasy týkající se zvolené právní formy. I přes omezení se daří postupovat v hlavním úkolu, kterým je příprava sídla a stálé expozice. Letos bude dokončena rekonstrukce Domu pážat, kde chceme vytvořit živé místo setkávání s historií. Bude to také prostor pro vzdělávání studentů a návštěvy turistů. Chceme pomoci oživit tamní čtvrť, vytvořit okolo muzea lokální komunitu a dát prostor také našim partnerům. Budou tam také depozitáře pro naše sbírkové předměty a knihovna pro veřejnost.

Naším cílem je stát se jednou z klíčových českých paměťových institucí. Podařilo se nám vytvořit tradici tohoto festivalu. Naše publikace a výstavy mají dobrý ohlas. Spolupracujeme s Ústavem pro studium totalitních režimů, Knihovnou Václava Havla, Museem Kampa či Libri Prohibiti. Jsme členskou organizací Asociace muzeí a galerií, Platformy evropské paměti a svědomí a Mezinárodní rady muzeí (ICOM). Pro zájemce o naši činnost máme Klub přátel Muzea paměti XX. století.

A kde se vám nedaří?

Usilovali jsme o to, aby se do projektu zapojil přímo stát, což se nám nepodařilo. Jako pozitivní ale vnímáme vznik Rady pro paměťovou agendu při Úřadu vlády České republiky. Jsme rádi, že muzeum patřilo mezi její první podpořené instituce, což nám letos usnadnilo činnost.

Na závěr osobní otázka. Který z vašich projektů, na kterých jste se podílel, byl pro vás nejemotivnější?

Vedle založení našeho muzea to byl vznik historických expozic v Památníku Jana Palacha ve Všetatech a Památníku tří odbojů v Lošanech.

Důležité pro mne bylo setkání s členy rodin, kterých se oba projekty týkaly. Konkrétně s Jiřím Palachem, který dal k dispozici rodinný archiv. Před několika měsíci zesnul. Jsem vděčný za setkávání se Zdenou Mašínovou, která dokonce věnovala rodinný statek pro památník. Když jsem ji v roce 2017 viděl, jak po mnoha letech právních bitev vstupuje o berlích do zničeného rodného domu svého otce a říká, že chce v těchto troskách vybudovat muzeum, byl jsem dojatý z jejího entusiasmus. V roce 2022 jsme skutečně díky jejímu úsilí a veřejné sbírce památník otevřeli.