Třicet let od smrti největšího českého herce Rudolfa Hrušínského

KOMENTÁŘ

Třicet let od smrti největšího českého herce Rudolfa Hrušínského
Rudolf Hrušínský ve filmu Rozmarné léto. Foto: archiv
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

V sobotu 13. dubna uplynulo třicet let od úmrtí Rudolfa Hrušínského – tvůrce, jenž posledních deset let svého života psal do titulků za své jméno doplnění „nejst.“, aby se odlišil od syna a vnuka, kteří se oba jmenují stejně a jsou taktéž herci (tedy ten nejmladší část života byl).

Ačkoliv někdy ten, o něhož nám jde, používal jen značku „st.“, protože nejstarší herec Rudolf Hrušínský byl jeho otec a původně se jmenoval Böhm, než si po druhé světové válce změnil německé jméno na české.

 

Nám však jde o jeho syna, dodnes jednoho z nejpopulárnějších českých herců – třebaže bychom neměli opomíjet, že byl také divadelním režisérem a že v půli čtyřicátých let, právě na sklonku druhé světové války, to jako režisér dvakrát zkusil u filmu, pod jedním je podepsán též jako scenárista a v téže době také napsal a uvedl divadelní detektivku. Coby tvůrčí počin lze hodnotit rovněž jeho krátké poslancování v první porevoluční Sněmovně lidu Federálního shromáždění, protože ta tehdy po dvou desetiletích své existence – kryla se s normalizačním režimem – hledala demokratickou tvař.

Vytvořit politiku nové éry tvůrčí počin samozřejmě byl, i když Hrušínský, podobně jako jiní herci, například Daniela Kolářová, kteří se do politiky zapojili jako nejviditelnější tváře sametové revoluce, rychle pochopili, že taková role pro ně není. (Jiní umělci ale vydrželi déle: například dramatik Milan Uhde nebo hudebník Michal Prokop, pak je v parlamentu vystřídaly méně uhrančivé umělecké šarže jako Vítězslav Jandák.) Hrušínský přitom celý život pojil své veřejné vystupování s morálkou, snažil se i v nejtěžších letech pečlivě volit role – a měl štěstí, že mu to procházelo. (I když bylo několik let, kdy hrát nesměl, a trpěl tím.)

To jsou ale zapomenuté Hrušínského angažmá: v obecném povědomí dnes figuruje jako jeden z národních hereckých pilířů – vedle Vladimíra Menšíka, Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Josefa Kemra, Jiřiny Bohdalové, Stelly Zázvorkové, Dany Medřické atp. Onen „gigantismus“, jenž je s těmito jmény spojován, je vlastně umělý, protože vynikající herci byli před jmenovanými a jsou i po nich.

V kariéře a pověsti uvedené generace pomohla náhoda: objevilo se nové médium, televize, a s ním tito herci začali divákům vstupovat do života nikoli nepravidelně jako v divadle a ve filmu, nýbrž neustále. Navíc nebylo potřeba chodit za nimi, naopak oni začali chodit za diváky domů. V době, kdy existoval jeden nebo dva kanály a koukali na ně všichni, stali se svědky našich životů, přestože o nich nic nevěděli. Tak výlučné postavení už žádná herecká generace patrně nikdy mít nebude, a právě na něm stojí pověst o výjimečnosti generace této.

Zároveň měl Hrušínský štěstí u filmu: herec, který přišel na svět pod jevištěm, takže s kumštem byl spojen od prvního nadechnutí, se v tuzemském filmu potkal s jeho zásadními érami. Hrát začal za největší slávy Barrandovských ateliérů, přečkal nacismus, hojně hrál v krátké době po válce a před únorovým pučem, které vévodil pokus vrátit poeticky českému filmu prvorepublikovou atmosféru a zároveň opatrně reflektovat změny společenské nálady po válce. Měl štěstí, že se vyhnul největším komunistickým agitkám a do znárodněné kinematografie se naplno zapojil až po Stalinově a Gottwaldově smrti. A pořád byl při tom spojován s klasickými českými literárními autory: s Jaroslavem Haškem, s Aloisem Jiráskem, J. K. Tylem. Velikou hvězdou se definitivně stal v půli šedesátých let: vážnou tvář po něm chtěl třeba Petr Schulhoff ve slavných detektivkách s majorem Kalašem, ironickou pro něj našel Jiří Menzel ve svých hrabalovských adaptacích.

Hrušínský je jeden z mála českých herců suverénně hrál záporné charaktery i kladné, vážné i komické, nostalgické, mrzuté i ztřeštěné. Uměl postavu vyjádřit očima, úsměvem, výjimečně moduloval hlas. Ale hrál i tělem: to je ostatně rozdíl mezi Kalašem jeho a Kalašem Jiřího Sováka – zatímco Hrušínský vpadne do záběru svou nepřehlédnutelnou fýzis a prostor ovládá jí, Sovák se snaží všechno uhrát slovem, hláškou. Oba styly a živly na sebe ostatně narazily v pohádce Dařbuján a Pandrhola, kde oba herci stáli proti sobě.

Hrušínský před kamerou stárnul, dodnes ho můžeme vídat jako útlého blond mladíčka, študentíka, i si všímat, jak se o patnáct let později zakulatil kvůli Švejkovi – což už potom nikdy neshodil, pouze k stáru, kdy se stával křehčím a z jeho vrásčitého obličeje začaly vystupovat oči, ty veliké moudré oči, kterými k sobě poutal. Rudolf Hrušínský hrál kupodivu málo v seriálech, hlavní roli vlastně nikdy ne, mnohem více účinkoval ve filmu a televizním filmu.

Za výjimečnou roli je považován jeho Karel Kopfrkingl ve Spalovači mrtvol, muž šíleného nápadu, odhodlání k čemukoli a jemného básnického výrazu. Přesto ještě výše stavím kreaci v málo známém televizní snímku Podezření, v němž je uzavřen na heydrichiády ve třídě vesnické školy spolu s Brodským, Landovským a Husákem a zkoušejí si nanečisto výslechy na gestapu, protože vědí, že to si pro ně přijde.

Ten film trvá pouhou hodinu, celý čas ale každá scéna přebíjí tu předešlou, atmosféra je stále šílenější, temnější, už není jasné, kdo je kdo, kdo si jen hraje, kdo je skutečná svině, kdo práskač. Divák je přikován u obrazovky a nedutá. Silnému obsazení vévodí právě Hrušínský, jehož slizký hrdina předjímá to, co jeho představitel předvede o tři roky později ve zmíněném Spalovači mrtvol.

Až Podezření v televizi poběží, neváhejte a podívejte se na něj. Vlastně nepromeškejte žádnou Hrušínského vážnou role. Opakují je méně často než ty humorné, ale jsou nejen proto možná cennější. Především totiž zachycují charaktery mnohdy ještě svéhlavější a odhodlanější. Jako by nevstupoval do rolí, jako by role a postavy, jejich nátury a prostředí, jimiž byly obklopeny, vstupovaly do něj a on je jen rozmluvil a rozpohyboval. To se těm nejlepším stává, že vypadají, že se ani moc nesnaží a jen tak jsou. Rudolf Hrušínský nejlepší byl.

×

Podobné články