Ministr Kulhánek: Dotační období hojnosti skončilo, do Prahy je možná lepší hodinu dojíždět

V návrhu státního rozpočtu na příští rok nakonec není avizovaná nula na národní dotace, což je dobrá zpráva, ale období dotační hojnosti obecně skončilo. V rozhovoru pro Echo24 to řekl ministr pro místní rozvoj Petr Kulhánek (za STAN). Dále hovořil o tom, v jakém stavu je proces digitalizace stavebního řízení, o tom, jak vyřešit krizi bydlení, či zda si může stát sáhnout na stovky miliard, které mají obce a kraje často neefektivně uložené.

Pane ministře, kdy budou mít stavební úřady k dispozici reálně fungující digitální systém stavebního řízení?

Stavební úřady dnes mají funkční systém stavebního řízení, zhruba od přelomu roku. Je prostupný, funkční, odbavuje. Samozřejmě, že není ideální, jde o přechodné řešení. Harmonogram zveřejněný na podzim loňského roku říká, že do koncového stavu – tedy do podoby, kdy ten systém bude mít všechny funkce, které koncoví uživatelé považují za nutné – bude do konce roku 2027.

Můžete to opravdu zaručit?

Tento harmonogram dodržíme i proto, že se o rozvoj systému starají dva projektové týmy. Jeden se stará o provoz a dovývoj přechodného řešení, kde se snažíme zlepšovat uživatelský komfort a přibývají do něj některé funkcionality, jako třeba registr zastoupení. Druhý projektový tým připravuje cílový stav, aby mohla vzniknout zadávací dokumentace. Do konce srpna je spuštěna předběžná tržní konzultace, což je začátek veřejné zakázky, ať už to bude soutěžní dialog, nebo jednací řízení s uveřejněním. Na základě business analýzy, která definovala celkový okruh požadavků koncových uživatelů, což předtím bohužel nikdy zpracováno nebylo a je to jedna ze zásadních chyb týmu Ivana Bartoše, vzniká zadávací dokumentace, která bude moci být překlopena do veřejné zakázky.

Máte hotové obě části auditu, tedy legislativně-právní i technickou. Co ukázaly?

Technickou část máme čerstvě, zhruba dva týdny. Nechci vyjmenovávat všechny chyby, ale co je pro nás důležité, je to, že komponenty technické infrastruktury mohou být součástí zadávací dokumentace cílového stavu a mohou být využity pro dostavbu do ideálního konce.

Je ten proces nastaven dostatečně kvalitně, aby se do toho cílového stavu dostal i v případě, že po volbách dojde k výměně vládní garnitury?

My se o to velmi snažíme, proto také komunikujeme veškeré naše kroky jak s odbornou veřejností, tak napříč politickým spektrem. Teď máme v plánu ve sněmovně kulatý stůl, kde chceme všem, tedy garančnímu výboru pro veřejnou správu a všem poslaneckým klubům, prezentovat to, co se odehrálo, jaký je aktuální stav a jaký je výhled do budoucna, abychom je drželi na podobné úrovni informovanosti, na jaké jsme my. Cílem je, abychom si – pokud možno – řekli, že jdeme správným směrem a má cenu v něm pokračovat. Nemohu předvídat, k jakým krokům se odhodlá příští vláda. Pokud bude kontinuita naší vlády, pak není co řešit.

A pokud kontinuita zachována nebude?

Pokud se naplní to, co avizuje Karel Havlíček, tedy že by rád stavební zákon vrátil k verzi Kláry Dostálové, někdy do roku 2019, tak se tím celé bitevní pole změní. Bude se muset začít úplně od začátku. A já od počátku varuji, že to budou jen další roky nejistoty a zboření práce, kterou dnes i odborná veřejnost hodnotí pozitivně. Bylo by to zmatečné, stavební úřady by byly dezorientovány. Před tímto zvratem opravdu velmi důrazně varuji.

Váš předchůdce Ivan Bartoš postup vlády kritizuje a říká, že je zbytečně neefektivní. Všechno bylo podle něj z 80 procent hotové a systém šlo jen poladit. Jak to tedy reálně je? Máte šanci s panem Bartošem ten proces diskutovat, nebo už debata přešla jen do předvolebních výkřiků?

V tuto chvíli spolu proces nediskutujeme, z jeho strany to je předvolební rétorika. Koneckonců, co má Ivan Bartoš říkat jiného na svou obhajobu? Já mu docela rozumím, ale to, co říká, prostě neodpovídá realitě. My jsme několikrát dělali rekapitulaci stavu, za jakého jsem v minulém roce digitalizaci stavebního řízení přebíral. Systém prostě funkční nebyl, nejen ve smyslu hardwaru, ale i po obsahové stránce. Nenaplňoval základní požadavky stavebního zákona, nereflektoval požadavky koncových uživatelů, se kterými do té doby nikdo nemluvil. Zároveň byl systém nestabilní ani nebyl zcela prostupný. Pokud dnes Ivan Bartoš říká, že něco bylo z 80 procent hotovo, tak nevím co, ale stavební řízení to nebylo.

Jak velkou vinu na této věci nesou Piráti, respektive Ivan Bartoš, jak velkou hnutí ANO a jakou celá vláda?

Když to vezmu od vzdálenější historie, tak mohu hodnotit jen zprávu auditorské společnosti, která už v roce 2019 říkala, že náběh na novelizaci a nový systém stavebního řízení nabral zpoždění. Další detaily ale neznám a ani to moc nehodnotím, protože to na dnešním stavu nic nemění. Ivan Bartoš pak přišel a začal dělat ze svého pohledu správné kroky, aby dosáhl cílového stavu, to je asi pravda, ale jeho postup měl zásadní nedostatky. Nepostavil projektový tým, projektové řízení zcela chybělo. Nezpracoval business analýzu, což je soubor požadavků, které má systém naplnit. Ti, kteří vytvářeli ten systém technicky, nekomunikovali s těmi, kteří do něj měli dodat věcný obsah.

Argumenty Ivana Bartoše tedy nepovažujete za relevantní?

Tady agilním způsobem bez systematiky začalo vznikat něco, co spělo k 1. červenci loňského roku, kdy se ale Ivan Bartoš různými řízeními s antimonopolním úřadem a veřejnými zakázkami, které se nepodařilo realizovat, dostal do obrovského časového skluzu a bez toho, aby ten systém jakkoliv testoval, ho nasadil do ostrého provozu a znamenalo to ten kolaps. On se brání tím, že byl vázán zákonnou lhůtou, že by byly ohroženy peníze z Národního plánu obnovy, což už dnes víme, že tak nebylo, protože zákonná lhůta je otázka prodloužení s NPO. I my dnes s NPO jednáme o prodloužení jednotlivých milníků či drobných přesunech. Zásadní chyba, kterou Ivan Bartoš udělal, když viděl 1. července červené světlo a řítil se do zdi, byla, že nezvedl ruku a neřekl: Stop, musíme to odložit.

Vím, že jste nebyl členem vlády, ale neměl tedy tu ruku zvednout třeba pan premiér?

Neumím to hodnotit, ale myslím si, že z ministerstva pro místní rozvoj ke zbytku vlády plynuly jen omezené informace a ujišťování, že všechno je v pořádku. Takže je otázkou, do jaké míry zbytek vlády o tom stavu věděl, nebo ne.

Odložení digitalizace zcela jistě nepřispěje k řešení situace na trhu s bydlením, která je v Česku a především v Praze kritická. Je třeba smířit s tím, že vlastní bydlení je luxus minulosti?

Je třeba odlišit Prahu a další velké metropole, primárně asi Brno a Ostravu. V Praze je problém s bydlením extrémní, protože je to místo, kde se z mnoha různých důvodů koncentruje největší skupina lidí. Z toho plyne několik kroků, jak tomu čelit. Stavební řízení a územní plánování určitě ovlivňuje rychlost přípravy a realizace staveb, včetně bytových projektů. Další věc je, jak dnes fungují naše programy na nájemní bydlení. V rámci nich samozřejmě probíhají projekty výstavby i v Praze. Není to samospásné, ale je to nějaká pomoc.

A co tedy reálně může tomu přetlaku v Praze pomoci dlouhodobě?

Co je zásadní i v dlouhodobém horizontu – kromě zlepšování nabídkové stránky, ať už nájemního, nebo vlastnického bydlení – je roztáhnout poptávku do širšího území, než je Praha a její prstenec. Pomáhá nám dopravní infrastruktura, která se zdokonaluje. Já mohu uvést příklad ze svého domovského Karlovarského kraje, kde má být v roce 2028 dostavěna dálnice D6. V tu chvíli budete za necelou hodinu v Praze. A je tedy ke zvážení, jestli vám při hodinové dojezdové vzdálenosti do práce stojí za to bydlet v drahé Praze, kde je poptávka extrémní, nebo kdekoliv, kde je to možná hezčí, infrastruktura je tam dostatečná a celkově těžíte z toho, že nežijete v metropoli. Je to určitě rostoucí trend a myslím si, že i takhle se dá poptávka rozmělnit. To, že Praha bude svým způsobem odskočená, ať už cenami nájmů, nebo cenami nových bytů, to je fakt, který se do budoucna nezmění.

Pomohlo by vyšší zdanění spekulantů s byty?

Je to věc, která je v diskusi, ať už odborné, nebo i politické. Výše daně z nemovitosti je v evropském srovnání nadále velmi nízká a s velmi omezenou škálovatelností. To, co zmiňujete, řada zemí má, tedy že hodnotí, zda je byt využíván ke svému účelu, nebo ne, a podle toho nastavuje daň z nemovitosti. K tomu se pak používají různé způsoby. Rozhodně je to jedno z témat, kterému se, pokud budeme mít možnost, budeme věnovat i v rámci reformy územního plánování, v němž se s daní z nemovitosti určitě pracovat musí. A to nejen ve smyslu nemovitostí již postavených, ale i pozemků, které mají nějakou hodnotu.

Andrej Babiš navrhuje stoprocentní daň z nabytí nemovitosti pro lidi, kteří nežijí v Evropské unii. Je to za vás smysluplné?

Vůbec nevidím záměr toho, co Andrej Babiš tak, jak říkáte, navrhuje. Nevím, proč bychom měli jakkoliv diskriminovat lidi, kteří chtějí žít v České republice, chtějí tu pracovat, a rozdělovat je, jestli jsou z Evropy, nebo z jiné části světa. Evropská unie má samozřejmě jednotná pravidla a trh, včetně toho pracovního. Tam určitě nějaká pravidla pro lidi zvenčí platit mají, ale v případě nemovitostí smysl opravdu nevidím.

Pomohly by podle vás situaci s bydlením takzvané vícegenerační hypotéky?

Hypotéky jako takové jsou nástrojem, který v minulosti velmi pomohl dnešní situaci dostupnosti vlastnického bydlení, i když je v současnosti zase obtížnější na ně dosáhnout. Vícegenerační hypotéky mohou být řešením, protože se ta investice roztáhne nějakým způsobem v čase. Na druhou stranu je potřeba všechny tyto nástroje dávat do jednoho souboru, aby fungovaly společně. Myslím tím, abychom zvážili poměr podpory hypoték, ať už těch stávajících, nebo vícegeneračních, a podporou nájemního bydlení. Hypotéky vedou k vlastnickému bydlení a já rozumím tomu, proč je v Česku nájemní bydlení stigmatizováno. Nájemní bydlení je z dnešního pohledu často ekonomicky výhodnější, je to snazší startovací cesta pro mladé rodiny a mladé lidi obecně. Ve vztahu k trhu práce je nájem velmi flexibilní. Stát by se tedy měl orientovat právě i na nájemní bydlení. To se dnes děje. Na jedné straně hypotéky, na druhé straně nájem, pak je jen otázka, na co dát větší důraz.

Jaký systém daně z nemovitosti by podle vás samosprávám nejvíce pomohl podílet se efektivněji na regionálním rozvoji?

Daň z nemovitosti je nyní v lepší kondici než v minulosti, protože obce mají možnost dávat jednotlivým územím různé koeficienty podle toho, jak vnímají atraktivitu toho území. A pro obce, které s tím pracují, je to velká pomoc. I já preferuji, aby se s daní z nemovitosti pracovalo ještě dynamičtěji, zejména ve vztahu k hodnotě nemovitostí a pozemků. Daň by tak u části nemovitostí mohla být výrazně vyšší, třeba i srovnatelná s evropským průměrem. Pro obce by to byl velmi pozitivní příjem a měly by pak větší kapacitu starat se o svůj bytový fond nebo veřejný prostor.

V tomto období bylo zavedeno takzvané společenství obcí. Mluví se ale i dalším kroku, tedy spojování obcí. Lze podle vás tento krok nařídit obcím povinně?

Povinnost v žádném případě. Česká republika je extrémem, co se týče počtu sídel s nějakou subjektivitou. To, že tady reforma veřejné správy ve smyslu slučování obcí neproběhne, je jisté. K tomu nikdy nebude politická vůle. Nicméně fungování společenství obcí na dobrovolné bázi je dobrým krokem v tom, že obce si postupně osahají, jak jim to funguje, a dochází k synergickým efektům. Zjišťují, kde mohou ušetřit a podobně. V horizontu dvou volebních období nebo dekády věřím, že těch společenství bude přibývat a dojde k samovolnému splynutí obcí. Nakonec se tedy opravdu můžeme dočkat toho, že se celkový počet obcí sníží. My se v reformě územního plánování snažíme jít cestou, že ne každá obec musí mít svůj územní plán, to je také velmi důležité, protože společenství obcí pak může mít jeden územní plán.

Není politicky průchodnější spojování krajů?

Co si pamatuji, tak jakákoliv debata nad změnou počtu krajů začíná podobně. Někdo něco navrhne, podloženě či nepodloženě, proběhne to médii, a tím ta debata také končí. Seriózně se o tom nebaví ani asociace krajů, ani dnešní vláda. Nevím, jestli ta debata bude někdy více aktuální, ale v momentě, kdy od roku 2000 máme kraje, které budovaly svou identitu, vnitřní systém a lidé jsou s nimi sžiti, by bylo jejich spojování kontraproduktivní.

Příkladem by mohl být váš domovský Karlovarský kraj, o kterém se v médiích píše, že je v řadě věcí v Česku nejhorší, paní hejtmanka Mračková Vildumetzová mluví třeba o marné snaze dostat tam vysokou školu. Nedávalo by smysl spojit Karlovarský kraj s Plzeňským, a zvýšit tak jeho atraktivitu?

Spojení s Plzeňským krajem jako takové nic nepřinese. Karlovarský kraj by se stal chudší periferií Plzeňského kraje. Ale kooperace mezi oběma kraji na mnoha frontách probíhá. Příkladem je zmíněná vysoká škola, kde paní hejtmanka vytrvale odmítá nápad Západočeské univerzity v Plzni, aby byl v Karlovarském kraji zřízen vysokoškolský ústav, který má svou právní subjektivitu, ale může využívat akreditace, know-how a personální zabezpečení z plzeňské univerzity. Dnes už tady funguje velmi těsná spolupráce v regionální dopravě, kde neexistuje hranice mezi oběma kraji a síť veřejné dopravy je mezi nimi velmi hustá. Nejde o administrativní spojení krajů, ale o spolupráci v oblastech, ve kterých to dává smysl.

V Karlovarském kraji je velký problém s dostupností lékařské péče, minulý rok se velmi medializoval případ města Aš. Nejedná se samozřejmě jen o „váš“ kraj, problém je to i jinde. Jak to řešit?

Já jsem za čtyři roky v pozici hejtmana s kolegy vyvinul velmi komplexní motivační systém pro zdravotníky, aby přišli do Karlovarského kraje. Od stipendií pro studenty na lékařských fakultách, po motivace pro lékaře v seniorském věku, aby neodcházeli do důchodu, pokud jim ještě síly stačí. S pojišťovnami jsme se domlouvali na bonifikaci ve vyloučených oblastech, kde lékaři nejsou a je obtížné je sehnat. Přineslo to výsledky, skončili jsme, myslím, na více než 180 nových lékařích, ať už v ambulancích, ale i v počtu praktiků a pediatrů. Tento systém by se měl dále rozvíjet ve smyslu vytvoření podmínek pro lékaře v oblastech, které atraktivní nejsou, aby měli motivaci tam jít. To je jedna věc.

A ta druhá?

My jsme zahájili institut takzvaného “létajícího lékaře”, což je možné především u praktiků. Jde o systém, kdy má lékař svou domovskou ordinaci, ale v některých dalších sídlech má ambulanci, což řeší zásadní problém nedostatku.

Je institut létajícího lékaře vhodný i pro psychiatry či psychology? Těch je totiž skutečně kritický nedostatek, především v případě dětí.

V této věci nejde o to, zda jsou psychiatři či psychologové létající, či stacionární. Jde o celkovou kapacitu, respektive personální zabezpečení této profese. V momentě, kdy dítě potřebuje tento typ pomoci a má se kam objednat, tak je v zásadě jedno, jestli tam jede přes půl kraje. Problém je vůbec to mít se kde objednat a objednací lhůta může být několik měsíců.

Vracím se ještě ke spojování obcí a krajů. V tomto tématu vycházím hodně z postoje předsedy Národní rozpočtové rady Mojmíra Hampla, který zároveň kritizuje to, jak obce a kraje sedí na stovkách miliard, které mají neefektivně nainvestované. Zmiňuje, že úředníci z OECD kroutí očima, když ten náš systém vidí. Nešlo by tyto peníze použít efektivněji?

Polemika pana Hampla o celkovém počtu obcí je zcela legitimní, byť obce často hrají i jinou – a často důležitější – roli než tu ekonomickou. To, že se hovoří o zdrojích na účtech samospráv, ať obecních, nebo krajských, je také pravda. Je ale třeba dodat to B, které se mnohdy nedodává. Řada samospráv si šetří na investiční akce, aby je mohla realizovat a dokud na ně nebude mít peníze, nemůže podepsat smlouvy, které musí být finančně kryté. Druhý aspekt je ten, že řada prostředků je zazávazkovaných v jiných projektech, které už jsou v běhu. Ale pak tam zbývá určitý objem prostředků, u kterého já se velmi přimlouvám, aby bylo možné jej nějakým způsobem společně zhodnocovat. My jsme u nás v kraji všechny příspěvkové sloučili do jednoho poolu a volné zůstatky jsme na týdenní bázi zhodnocovali. To samé se dá udělat s kapitálem měst a obcí. Rozumím záměru ministerstva financí, ale je potřeba najít podporu všech zainterestovaných, kterým by to ale v realitě pomohlo. Nelze ale paušálně říci, že jsou na účtech měst a obcí stovky volných miliard.

Daly by se tyto prostředky použít třeba na dostavbu Dukovan? To je přece projekt, který kraji Vysočina velmi výrazně pomůže.

Ze státního rozpočtu v roce 2026 půjde první část půjčky na dostavbu Dukovan, to je návratná finanční pomoc. Samozřejmě, že by se dal použít kapitál, který bude mít k dispozici některá samospráva na svém účtu, ale vždycky to musí být návratné, nemůžete jim to vzít.

Kde jinde lze brát peníze nejen na dostavbu Dukovan, ale i na další priority, jako je obrana, pokračující dekarbonizace a tak dále?

Zásadní je ekonomický vývoj, tedy dynamika růstu. Pokud se naplní prognózy a ta dynamika růstu se bude zlepšovat, tak už to samo o sobě znamená lepší stav veřejných financí a zpomalení růstu deficitu. Druhá věc je zaměřit se na příjmovou stránku rozpočtu, kde vidím mezery ve vztahu k progresivitě zdanění. Existují daňové výjimky, například často diskutované tiché víno, ale i další, které nevím, jestli musí existovat. Nevím, zda-li je adekvátně, byť významně, zdaněna neřest, tedy alkohol, cigarety, sladké nápoje, prostě to, co ke zdraví nepřispívá, spíše ho ničí, a ve výsledku stojí peníze ze státního rozpočtu. O těchto věcech se můžeme bavit. O dani z nemovitosti, která se netýká přímo státního rozpočtu, ale veřejných financí ano, jsme se již bavili.

Má podle vás růst výše daňové zátěže?

Velmi to záleží na ekonomickém vývoji. Daňová zátěž se snižovat nebude, to buďme realisté, neznamená to ale, že musí pořád růst.

Koalice Spolu navrhuje zrušení právě ministerstva pro místní rozvoj, což vy odmítáte. Co vám primárně vadí?

Kromě toho, že tím vůbec nic neušetříte, tak tím dosáhnete nedozírných negativních důsledků. Nevím, jestli kolegové ze Spolu vědí, jak fungují agendy ministerstva pro místní rozvoj, ale v současné době jde o velmi provázaný ekosystém. Klíčové agendy jsou regionální rozvoj a stírání rozdílů mezi regiony, politika bydlení, územní plánování, evropské fondy, ať už stávající čerpání, nebo příprava České republiky na příští programovací období. A všechny tyto oblasti spolu úzce spolupracují. Nevím, jak to Spolu plánuje, ale v zásadě jsou dvě varianty. Buď jen sundáte cedulku MMR a dáte sem něco jiného, ale agendy tady fakticky zůstanou. Nebo můžete tohle ministerstvo zrušit, agendy rozsekat a přilepit je k dalším resortům. Dosáhnete bagatelních úspor, ale důsledek zpřetrhání těch vazeb bude opravdu zásadní. Já tu myšlenku opravdu považuji za zcestnou.

Kde jinde škrtat na výdajové stránce? Pan ministr Rakušan v tomto období pracoval na revizi agend, kterou byste již měli mít k dispozici. Dá se tedy v realitě očekávat v příštím volebním období škrty stovek či tisíců úřednických míst?

Tyto úspory jsou významné, nikoliv ale zásadní pro stav veřejných financí. Jsou to pořád jednotky miliard ve dvoubilionovém rozpočtu. To, že dochází k neustále revizi personální kapacity ve veřejných funkcích, je pravda. Počet pracovníků roste, ale jsou to primárně učitelé nebo složky bezpečnostních sborů. Stále nám chybí 12 tisíc učitelů, takže to nejsou úředníci. Různým tempem na jednotlivých resortech probíhá digitalizace agend, která samozřejmě může ušetřit personální kapacity. Bavíme se o zavádění umělé inteligence do rutinních procesů, to je další proces s výhledem na řadu let. To, že by se šmahem škrtlo třeba 5000 úředníků, to není reálné.

V médiích se hodně psalo o té údajně navržené nule na národní dotace, která tam ale prý nakonec není. Vy máte za sebou na vládě první jednání o rozpočtu na příští rok. Jak probíhala debata o tom dotačním systému?

Ministerstvo financí předložilo ve středu svůj návrh rozpočtu a my jsme se seznámili s výdajovou a příjmovou stranou a s tím, jak jsou zohledněny požadavky jednotlivých resortů. S uspokojením jsme zaznamenali, že národní dotace s nulou navrženy nejsou. Rozpočet je v určité míře rozpracovanosti, bude o něm probíhat ještě každou středu po jednání vlády debata. I my jako MMR tam máme nějaké věci, které potřebujeme doladit, ale je pro nás zásadní, že na příští rok je alokována dostatečná částka na bydlení. Bavíme se o mechanismu a načasování průběhu toho roku. O národních dotacích se budeme bavit ve smyslu, ne jestli tam má být nula nebo něco, ale jestli jsme schopni zachovat úroveň minulého roku. Já jsem tedy od středečního jednání vlády klidnější, ale klidný budu až na konci září.

Je ale za vás na místě systém národních dotací revidovat? Třeba TOP 09 ho chce zrušit a postavit úplně znovu.

Radikální kroky ničemu nepomohou. Revize je určitě na místě, obecně se snižuje míra podpory a zvyšuje se spoluúčast žadatele. Vstupuje do toho varianta kombinace zvýhodněného úvěru a spoluúčasti žadatele. Období dotační hojnosti ale skončilo.

Na národních dotacích se ukazuje, že s koalicí Spolu nemáte shodu. Tu nemáte ani na euru, daních a dalších zásadních oblastech. Nepojí vás už jen zahraniční politika a odpor k Andreji Babišovi?

Pojí nás základní zakotvení ČR v evropském prostoru, EU a NATO. Máme společný základní hodnotový systém, vymezení se vůči agresi Ruska na Ukrajině, což bohužel není napříč politickým spektrem. To, co vy jste jmenoval jako neshody, vychází spíše z odborné debaty, možná i té politické, ale celkově jde o to najít kompromisy. Nemáme diametrálně odlišný pohled na svět, jako máme s dnešní opozicí.

Čili ty spekulace o námluvách STAN s ANO můžete jednoznačně odmítnout?

Naprosto jednoznačně, není na tom ani vlákno pravdy.

Neuměli byste ale svým voličům jako hnutí STAN, kdyby se se zdálo, že vznikne vláda ANO s SPD a Stačilo!, že Andreji Babišovi nabídnete nějakou formu spolupráce, aby se zamezilo spolupráci „populistů a extremistů“, jak jim sami říkáte?

Omlouvám se, ale ne. Pokud si česká společnost ve své většině zvolí tuto formu vlády, tak si ji prostě musí vytrpět a my se na tom žádným způsobem podílet nebudeme.

Máte v tomto období řadu nesplněných slibů, například reforma antimonopolního úřadu. Jsou za tím i politické neshody, nebo jde jen o vývoj spojený s energetickou krizí, válkou na Ukrajině a tak dále?

Jedna z norem, která se nestíhá, je e-Turista, kvůli tomu, že opozice obstruovala a zablokovala sněmovnu. V případě reformy antimonopolního úřadu jsem měl poměrně málo času rozpracovaný návrh Ivana Bartoše, který nebyl prostupný v rámci koalice, přepracovat a předložit. Jsem rád, že Legislativní rada vlády mu dala posvěcení, ale vláda jako celek se na něm neshodla, částečně z časových důvodů, že by se nestihla projednat, což já si nemyslím, částečně z určitých věcných důvodů. Reforma je ale připravena v mašlích a jde určitě o jednu z priorit MMR.