Po více než třech letech se v Istanbulu setkali ukrajinští a ruští vyjednavači, aby se pokusili nalézt cestu ze zničujícího konfliktu. Očekávání nebyla velká.
Foto: Hakan Fidan
1
Bílý dům odmítl snížení ratingu úvěrové spolehlivosti Spojených států, ke kterému v pátek přistoupila agentura Moody´s, informuje Reuters. Šéf komunikace Bílého ...
Po více než třech letech se v Istanbulu setkali ukrajinští a ruští vyjednavači, aby se pokusili nalézt cestu ze zničujícího konfliktu. Očekávání nebyla velká. V tomto smyslu se vyjádřil například americký ministr zahraničí, taktéž přítomný v Turecku, Marco Rubio. Skepse se ukázala jako oprávněná, když jednání skončilo zhruba po 90 minutách bez zřejmého posunu, kromě dohody o vzájemné výměně zajatců. Pravdou je, že o mír v Istanbulu tak úplně nešlo.
Před setkáním se nadšeně spekulovalo o tom, kdo bude vést delegace. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj totiž prohlásil, že k negociačnímu stolu přijede osobně, a vyzval Vladimira Putina, aby učinil totéž. Zelenskyj přiletěl do Ankary, připravený přeletět do Istanbulu, pokud by se zjevil ruský prezident. Nestalo se tak, Putin zůstal dřepět v Kremlu.
Podporovatelé Ukrajiny to vzali jako důkaz Putinovy zbabělosti a toho, že opravdovou překážkou míru je právě Rusko. Lidé skeptičtí k další podpoře Kyjeva naopak obviňovali Zelenského z naivity, neprofesionality, šaškovství a daleko horších věcí. Je známo, že vrcholní představitelé důležitá jednání stvrzují a vydávají k nim pokyny. Samotné negociace ale vedou jejich podřízení. Zelenskyj však není naivní ani neprofesionální. Vede již přes tři roky zemi čelící brutální ruské invazi. Zahrál své karty nejspíše nejlépe, jak mohl. Schůze v Istanbulu byla totiž hlavně divadlem. Divadlem s jediným divákem – Donaldem Trumpem.
Trump si zřejmě upřímně přeje konec bojů na Ukrajině. Ve Washingtonu evidentně narůstá frustrace z toho, že vyjednat nějaký klid zbraní je značně složitější, než si současná administrativa představovala. Po katastrofálním začátku se zdá, že Kyjevu se podařilo Američany jakž takž usmířit. Velkou zásluhu na tom zřejmě mají lídři Británie a Francie – Keir Starmer a Emmanuel Macron, kteří posloužili jako prostředníci mezi USA a Ukrajinou. Ale stejně důležitou roli hrála i změna v ukrajinské diplomacii. Nejrůznějšími prohlášeními a dalšími prostředky, jako je podepsání dohody o nerostech s Američany, se snažili ukázat, že o mír opravdu stojí, ale tím, kdo ho sabotuje, je Rusko. Tato strategie začala nést plody. Washington tak schválil převoz vysloužilých stíhaček F-16 na Ukrajinu, kde mohou být použity na opravu těch funkčních, nebo souhlasil s předáním 125 raket dlouhého doletu a 100 raket do protileteckého systému Patriot od Němců Kyjevu.
Pro Moskvu je to velmi nepříjemný vývoj. Fronta je de facto v patové situaci a konec americké podpory Ukrajině by mohl být tou drtivou ránou, kterou se nedaří zasadit na bojišti. Také Kreml tedy potřebuje svést nulový posun ve vyjednáváních na svého protivníka – je to nejlepší cesta, jak narušit západní alianci.
Čímž se dostáváme ke genezi istanbulského jednání. V sobotu 10. května lídři Německa, Francie, Británie a Polska zavítali do Kyjeva a vyzvali Putina k okamžitému třicetidennímu příměří, nebo má očekávat další sankce. Byla to dobře ušitá past. Pokud by Moskva na příměří kývla, což nikdy nebylo příliš pravděpodobné, Ukrajina by ho využila k oddechu. Ale za předpokladu, že ho odmítne, mohli by ukázat Trumpovi, jak se Putin brání klidu zbraní. Trump dokonce evropský návrh podpořil, když na sociálních sítích napsal: „Pokud nebude příměří dodržováno, USA a jejich partneři uvalí další sankce.“
Putin žádný mír nechce, z důvodů, ke kterým se ještě dostaneme. Zároveň si ale nechce definitivně poštvat Trumpa. Proto narychlo svolal tiskovku, kde odmítl příměří, ale navrhl přímé jednání o míru v Istanbulu. Zelenskyj to odmítl. Nazval to sice „pozitivním krokem“, ale trval na tom, že příměří musí předcházet jednání o trvalém míru. Jenže udička zapůsobila přesně na toho člověka, na kterého měla. „Ukrajina by s tím měla souhlasit. OKAMŽITĚ,“ napsal Trump. Zelenskyj se tedy rozhodl mírové návrhy ještě eskalovat. „Na Putina budu čekat ve čtvrtek v Turecku. Osobně,“ tweetoval.
Lídři zemí sice většinou osobně jednání nevedou, ale Trump je velkým vyznavačem personálního styku. Neustále mluví o tom, jak stačí jeho setkání s Putinem a vše se vyřeší. Ze strany Zelenského se tedy jednalo o chytrý krok.
Pro Kyjev se tak úspěch jednání v Istanbulu bude odvíjet hlavně od toho, jak se je podaří prodat ve Washingtonu. V tomto směru mají Ukrajinci dobře nakročeno.
Rusové vyjednávání nevzali vůbec vážně. Zatímco ukrajinskou delegaci vedl ministr obrany Rustem Umerov, Moskva nevyslala nikoho relevantního. Delegace byla ve stejném složení jako ta, která vyjednávala na jaře 2022. Vzkaz z Moskvy: z jejího pohledu se nic nezměnilo. Tehdejší dohodu Ukrajina odmítla ne proto, že jí to nařídil Boris Johnson, ale protože se rovnala kapitulaci. Ruskou delegaci vedl Vladimir Medinskij. Kdysi ministr kultury, nyní bez oficiální funkce, „ryzí ideolog, který nesnáší Lenina a chce odstranit jeho mrtvolu z mauzolea proto, že oslabil Velké ruské impérium. O Ukrajině si samozřejmě myslí, že jde o polsko-německý výmysl určený k podkopání Ruska,“ popsala ho bývalá kolegyně Lucie Sulovská.
Medinskij je fanoušek historie, což se projevilo při vyjednáváních, když zmínil konflikt Petra Velikého se švédským králem Karlem XII. na začátku 18. století. „Nechceme válku, ale jsme připraveni bojovat rok, dva, tři – jak dlouho to bude nutné. Se Švédskem jsme bojovali 21 let. Jak dlouho jste připraveni bojovat vy?“ prohlásil podle informací zahraničního korespondenta magazínu The Economist Olivera Carrolla. Rusové prý požadovali úplné stažení Ukrajinců ze čtyř „anektovaných“ oblastí, přestože je Rusové zcela neovládají, a vyhrožovali obsazením až dvou dalších. Vše nasvědčuje tomu, že Rusové trvají na svých maximalistických požadavcích a nehodlají ustoupit ani o píď.
Nasazení Medinského je také důkazem pravých důvodů této války. Není to strach z rozšiřování NATO, obrana ruských zájmů, západní agrese a další výmluvy. Putin prostě nevěří, že Ukrajina má právo na existenci a že Ukrajinci jsou národ. Chce ji vrátit do ruského lůna – násilím, pokud bude třeba.
Za těchto okolností by nemělo být těžké dokázat Trumpovi, že hlavní překážkou příměří je Putin. Ale u amerického prezidenta člověk nikdy neví. Trump věří, že pokud se sejde s ruským prezidentem osobně, dokáže mír vyjednat. To je i Putinův cíl, bez Ukrajiny se mu o Ukrajině bude vyjednávat mnohem jednodušeji.
00:06
