"Připomeňme tedy že i u nás se našli lidé, kteří tvrdili, že jakékoli poukazování na to, že americký prezident Biden mentálně upadá, je dezinformační kampaň," píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Některé zahraniční události u nás budí možná až nepochopitelnou pozornost a stávají se i předmětem potyček na sociálních sítích. Skoro jako by šlo o zástupnou ...
Některé zahraniční události u nás budí možná až nepochopitelnou pozornost a stávají se i předmětem potyček na sociálních sítích. Skoro jako by šlo o zástupnou aktivitu, touhu osvěžit svůj život a svou mediální produkci tím, že se stanu účastníkem cizích dramat. Jako rytíři přicházejí na pomoc pravdě všude tam, kde je znectěna. Možné je však, že může jít o dva procesy zároveň, jež se nevylučují – ty cizí události mohou být příhodné na prožívání a zároveň mohou být významné tím, že z těch zemí k nám přicházejí vzorce chování. Různí lidé včetně lidí v politice, ve státní správě, v justici, v neziskové sféře nebo v médiích si tyto postupy memeticky osvojují. Nacházejí v nich konkrétní implementace hesla „Patříme k Západu“, jež je dnes rovněž skloňováno jako hlavní, neřkuli jediné volební heslo Spolu.
Připomeňme tedy, že i u nás se našli lidé, kteří tvrdili, že jakékoli poukazování na to, že americký prezident Biden mentálně upadá, je dezinformační kampaň. Někteří si osvojili i odborně znějící, narychlo vymyšlený termín „cheapfakes“. Na rozdíl od deepfakes, scén vytvořených umělou inteligencí, mělo jít o scény skutečné, ale tendenčně vybrané a sestříhané.
Tato obranná linie se začala rozpadat po 27. červnu 2024, kdy v osudné debatě s Donaldem Trumpem celý svět viděl, že úřadující americký prezident je mimo. Dnes, když demokrati prohráli prezidentské volby v zásadě kvůli tomu, že Biden se rozhodl znovu kandidovat, přestože si to dlouhodobě podle průzkumů většina voličů nepřála, neboť ho považovala za příliš starého, a pak příliš pozdě uvolnil místo náhradní kandidátce, už o cheapfakes nikdo nemluví. Počet demokratů, kteří jsou dodnes ochotní veřejně tvrdit, že Biden měl na další čtyři roky prezidentování, by se dnes patrně dal spočítat na prstech, čítaje v to jeho manželku.
Další událostí, jež si u nás vysloužila nevraživé reakce typu „A proč vás to zajímá“, byl periodicky se vracející skandál pákistánských znásilňovacích gangů v britských městech. Oblíbeným argumentem sdíleným zejména komentátory aspirujícími na vědeckost svého uvažování bylo tvrzení, že převládající účast mužů pákistánského původu je lež a dezinformace, že ve skutečnosti mezi pachateli převažují bílí Britové.
V pondělí britská vláda zveřejnila audit dosavadních poznatků o znásilňovacích ganzích, který na žádost premiéra Starmera vypracovala baronka Caseyová, labouristická politička. Ve zprávě čteme: „Politickému i institucionálnímu pohledu dominuje naše kolektivní selhání při řešení otázek týkajících se etnické příslušnosti gangů.“ Ono selhání – Caseyová dál opět zmiňuje „vyhýbání se etnickým otázkám“ – je zde již tedy konstatováno jako všeobecně přijímaný fakt.
„Vadná data jsou opakovaně využívána k odmítání tvrzení o ,asijských ganzích‘ coby senzacechtivém, neobjektivním nebo nepravdivém,“ uvádí Caseyová. Ta data jsou vadná zejména v tom, že část policejních sborů údaje o etnicitě pachatelů vůbec nesbírala. Právě proto, aby otázka vlivu kultury lidí určitého původu na jejich chování nebyla nastolována. Ale, zopakujme, dnes již nastolena je.
Do třetice se podívejme na spor o to, nakolik je v Evropě ohrožena svoboda projevu – otázka, kterou nastolil svými projevy zejména americký viceprezident Vance. Je to tvrzení, které pochopitelně vyvolalo vlnu odporu vzhledem k tomu, jak velkou roli hraje cenzurování sociálních sítí a tzv. boj proti dezinformacím v agendách EU a vlád většiny evropských států. Ale to by nás nemělo mást, stejně jako to, že Vanceova intervence zavání účelovostí a představy současné americké administrativy o svobodě projevu jsou problematické.
Pro příklad se nebudeme obracet do Británie, protože tam se policejně-justiční mašinerie už před drahnou dobou utrhla ze řetězu a zatýkání za problematické tweety či i psaní v privátních skupinových chatech je tam na týdenním pořádku. Obrátím se blíž, do bavorského Bamberku, města, jež leží nedaleko od našich hranic a občas i hrálo roli v našich dějinách.
Koncem minulého roku provedla policie domovní prohlídku v domě čtyřiašedesátiletého muže jménem Stefan Niehoff, jenž se měl dopustit trestného činu tím, že retweetoval – tedy ani nevytvořil – mem, v němž byl ministr hospodářství Habeck ze Zelených označen ošklivým slovem (to slovo je Schwachkopf, mem použil logo známé kosmetické firmy Schwarzkopf). Pak se dlouho nic nedělo a až nyní, když už dr. Habeck není ministrem, státní zastupitelství v Bamberku obžalovalo Niehoffa z jiných retweetů. Skoro jako by nechtělo, aby to vypadalo, že ta domovní prohlídka nebyla namístě. Ty retweety lze všechny charakterizovat tak, že přirovnávaly různé současné tendence jako Antifu, boj za zákaz AfD či Green Deal k nacismu.
Soudný člověk jistě s přirovnáními k nacismu a nacistickou symbolikou šetří, už jen z důvodu vkusu. Ale odhlédneme-li od toho, je přece kritika určité politiky či jejích nositelů kvůli tomu, že obnášejí totalitní tendence – nacistické či komunistické, klasickým využitím svobody projevu. U nás se ho lidé dopouštějí dnes a denně.
V Bamberku, družebním městě městské části Praha 1, byl ale Niehoff shledán vinným a odsouzen k pokutě 825 eur. Hodlá se odvolat.
00:05
