Státní rozpočet jako koncert

Představte si, že sedíte v koncertním sále. Orchestr hraje skladby podle předem známého programu. Někomu se líbí více, někomu méně, někdo usíná. Jako obvykle. Co kdyby ale na pódium o přestávce vystoupilo pár agilních a výřečných diváků z první řady s heslem „Program je děsný, dirigent amatér a lístky byly předražené“ a nabídli by publiku možnost zvolit si pro příští koncert program podle svého? Prezentovali by se přitom jako interpreti, kteří to s orchestrem odehrají technicky o parník lépe. A neodolatelnost této nabídky by ještě korunoval příslib, že vstupenky budou příště za polovic.

V hledišti to zašumí vzrušením a akčnější z diváků začnou po diskusi se sousedy v blízkých řadách navrhovat tu jeden, tu druhý kus, který má v budoucnu zaznít. A doporučují při vzájemném překřikování i preferované hudební žánry. Jako mluvčím jim jejich skupinky tleskají, na mluvčí jiných skupinek bučí. Zcela ojedinělí stoupenci alternativního jazzu a death metalu nejsou bráni vážně a je jim naznačeno, že do sálu nepatří. Po delší diskusi se hlasuje a zmíněná agilní skupinka vedená prospektivním dirigentem dává dohromady mírnou většinu těch, kteří preferují vesměs obecně známé skladby – nejmenší společný jmenovatel toho, co všichni v průměru snesou celý večer poslouchat. Takto nějak se rozhodujeme i v politice, při správě věcí veřejných (včetně toho, že extrémní či naprosto menšinové názory vykazujeme mimo sál, rozuměj mimo zákonodárné sbory).

Jen se to rozhodování podivně zacykluje, když se diváci začínají téměř výlučně bavit uvnitř svých skupin a slyší jen argumenty vlastních mluvčích. A když se navíc sami mluvčí udržují ve svých privilegovaných pozicích víc a víc jen díky nepřetržitému dotazovaní posluchačů, co by chtěli slyšet, nikoli na základě vlastní tvorby, kterou by chtěli zahrát. Právě tak dnes funguje zjišťování názorů a postojů voličů v nekonečně běžících průzkumech a ve „focusových skupinách“.

Takto řízený politický marketing a snaha maximálně se zavděčit jistě přinášejí hlasy publika. Ale nakonec mluvčí i diváci připomínají truchlivé osoby stojící v zrcadlovém bludišti. V něm se též díváme vepředu na sebe, abychom v zrcadle za zády opět viděli jen sebe. Načež zadní odrážedlo na to přední nudně vrací zas jen náš původní obraz. A tak donekonečna. Co v zrcadlech vidět nelze, je jakákoli cesta z bludiště ven. K jejímu nalezení je třeba upřít pohled úplně jiným směrem, například na podlahu či strop.

Přesně tyto analogie se jednomu asi honily hlavou při pěnou dní vonící diskusi o státním rozpočtu na příští rok. Víceméně všichni znají průměrné požadavky svých voličů/posluchačů: více veřejných služeb od dálnic po nemocnice, ideálně nižší daně a zároveň nezadlužování země. Tato rozpočtová lobotomie vládne zemi už řadu let a mluvčí jednotlivých skupin to vědí. A hrají hru na to, kdo nakonec bude odpovědný za to, že lístky na ten příští koncert buď nebudou levnější, anebo se na mzdy muzikantů zítra bude muset vzít půjčka. Zdražovat vstupné totiž nikdo nechce, zmenšit sál či zkrátit koncert také ne, propouštět muzikanty už vůbec ne. Není ovšem chybou diváků, že chtějí vzájemně se vylučující věci, když jim jejich mluvčí neustále sebevědomě opakují, že je umějí zařídit.

Marketingová demokracie naráží totiž na krutou realitu teprve v okamžiku, kdy se posluchačů začnete ptát na to, co prostě neumějí zodpovědět: tedy jak konkrétně ty skladby technicky zahrát a jak reálně snížit náklady celé produkce. Oni nejsou instrumentalisté ani manažeři, jen posluchači. Chtějí koncert. Když se proto odpověď na otázky dlouho nerýsuje, lze celou diskusi přerámovat pokynem orchestru, ať zahraje aspoň Smetanovu Vltavu. Ta většinu nezklame a získá se trocha času. Nějak tak se do zaseknuté debaty asi potisící dostalo zmrazení platů politiků.

Konec toho všeho? Ptejte se ve Velké Británii. Tam velmistr politického marketingu Nigel Farage v očekávání, že by příště mohl skutečně vládnout, překvapivě mírní své rozpočtové sliby a odkládá plánované snižování daní jako nereálné. Škoda že až v okamžiku, kdy je dluh jeho země tak obtížně udržitelný. Vyhne se takovým koncům český orchestr?

Autor je předseda Národní rozpočtové rady. Text vychází v Týdeníku Echo č. 49.