Žijme zdravě, žijme pro stát

KOMENTÁŘ

Žijme zdravě, žijme pro stát
Lockdowny ovšem i v Británii svou roli hrály – tím, že posunuly hranice možného. „Zákaz cigaret se zdá být méně invazivní, než když vláda nakrátko zakázala setkávat se s přáteli na zahradě, a to vše ve jménu zachování chodu NHS. Tento princip je nyní normou, píše Martin Weiss. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Martin Weiss
Sdílet:

Hlavní zprávy

Patří ještě Hašek na Hrad?

KOMENTÁŘ

Jedny z prvních politických vzpomínek, které mám, se váží ke slavnému plakátu Havel na Hrad, který před koncem roku 1989 visel dokonce i u nás v pražských Modřa ...

00:01

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Na lockdowny málokdo vzpomíná rád, takže si asi málokdo pamatuje na jeden konkrétní argument, který se ani tehdy v záplavě jiných příliš neujal. Ale zazněl. Občané by prý měli převzít odpovědnost za své zdraví, zněl ten argument. Jako že si mají sami rozhodnout, jestli zůstat doma, nebo se případně nakazit.

Ty lockdowny nejspíš k ničemu moc nebyly, takže můžeme říct, že ti lidé ve jménu požadavku, jenž se ukázal jako správný, sáhli po argumentu, který je poněkud bizarní a těžko nad ním přemýšleli déle než deset sekund.

 

Že má každý převzít odpovědnost sám za sebe a za své zdraví, to jsme naposledy slýchali leda z úst politiků ODS model cca 1995 (primátor Prahy Jan Koukal jednou v rozhovoru na otázku, proč magistrát tak špatně odklízí sníh z chodníků, opáčil, že je politikou ODS převádět co nejvíce pravomocí na občany). Pokud ti protestující proti lockdownům opravdu toužili převzít odpovědnost za své zdraví, tak to trochu prošvihli. Prakticky od počátku existence České republiky jen vzácně v nějaké volební kampani, ať už celostátní, krajské, nebo komunální, chybí slib vyšších výdajů na zdravotnictví. Zabráníme zavření vaší ordinace, zabráníme zavření okresní nemocnice, zabráníme nadstandardům za příplatek. Topolánkova politická garnitura, jež zavedla poplatky u lékaře, je částí obyvatel dodnes nenáviděna s vytrvalostí, jež nemá obdoby. Jsou živoucím mementem, jaký trest čeká ty, kdo poruší tzv. Melčákovu maximu: Jednou získané se neodnímá.

Ano, to, jak žijete, se projeví na vašem zdravotním stavu, takže občas politik či expert v těchto diskusích dodá, že důležitá je taky prevence. Ví, že tím nic neztratí a že z toho nevyplývají pro nikoho žádné pevné důsledky.

Ale že by lidé převzali odpovědnost za své zdraví, zdravotní pojištění by přestalo být povinné a bylo by na nich, jak pokryjí náklady své případné návštěvy u lékaře nebo pobytu v nemocnici – po tom politická poptávka neexistuje. Až při lockdownech si na to někdo vzpomněl.

Jenže na zdravotnictví je mimořádně dobře vidět, že když stát převezme za něco odpovědnost, má to přehlížené důsledky, a to nejen fiskální. Politika vždy přitahovala lidské typy, kterým dělá dobře říkat ostatním, jak mají žít. Ale všude tam, kde to lze nějak navléknout na zdraví, jim to mimořádně usnadňujeme. Protože když z toho vyplývají náklady pro zdravotnictví, už to není jen vaše věc, ale legitimní zájem státu. Z nezvaného vychovatele je rázem řádný hospodář.

Duncan Robinson, který teď píše v Economistu pravidelný sloupek o britské politice Bagehot, nedávno připomněl svůj rok starý sloupek na toto téma. Nevím už přesně proč, ale podnětů je pořád dost – třeba v úterý britský premiér Starmer přislíbil, že se postará o „dostupné“ vstupenky na koncert Oasis.

Z Británie pochází koneckonců známý termín pro tuto pečovatelskou tendenci „nanny state“. Ale Robinson popsal jeho vývoj do současné podoby tak výstižně, že je vlastně s podivem, proč takový pohled není standardním, všeobecným vlastnictvím.

Původní „nanny state“ – dovídáme se, že ten výraz poprvé použil konzervativní politik Iain Macleod v roce 1965 – „byl paternalistický, chránil lidi před jimi samými. V novém nanny state je cílem politiky chránit stát před lidmi“.

NHS, britský státní zdravotní systém, je „to, co se v současné Británii nejvíc blíží státnímu náboženství“, jak to formuloval při svém pražském vystoupení Matthew Goodwin. Takže ta snaha chránit stát a jeho rozpočet před lidmi nabývá emocionální naléhavost, jakou by prostý apel na šetrnost vůči státním výdajům nemohl mít. Státní církev umí promluvit svým ovečkám do duše vemlouvavěji než nějaký NKÚ či Národní rozpočtová rada. „Cigarety je třeba