I dnes Moskvou prochází ďábel. Cenzura má až stalinské rozměry

Ještě před začátkem války na Ukrajině natočil v Rusku americký režisér Michael Lockshin adaptaci klasického románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Po velkých peripetiích se snímek dostal do ruských kin, měl veliký úspěch, vzbudil ale prudce odmítavou reakci oficiálních míst, která dobře pochopila, že fantaskní a vášnivý příběh o lásce, ďáblovi v Moskvě a střetu spisovatele se stalinistickou mocí má v dnešním Rusku velmi aktuální dimenzi. Do Moskvy, kde vyrůstal, se Lockshin vrátit nemůže, film se ale pomalu dostává do světových kin včetně těch českých. S Týdeníkem Echo mluvil také o své ojedinělé rodinné historii, současném Rusku, tamním filmu i o Michailu Bulgakovovi.

V Moskvě jste byl naposled v roce 2021. Když jste tenkrát odjížděl, počítal jste s možností, že se už nebudete moci vrátit?

Bylo to krátce potom, co jsme Mistra a Markétku dotočili, letěl jsem film stříhat do Los Angeles. Měl jsem ale už tehdy pocit, že se stane něco špatného. V lednu 2022 jsem měl v Rusku přebírat cenu za svůj první film (Stříbrné brusle, první ruský film natočený pro Netflix – pozn. red.). Tehdy už se ruské jednotky soustřeďovaly na ukrajinské hranici, mnoho lidí věřilo, že válka nebude, já jsem si ale myslel, že začne, a pro cenu si už nepřijel. Neměl jsem ale tušení, jak katastrofická to bude válka. Výroba našeho filmu se tehdy rozpadla, z Ruska odešly západní firmy včetně našeho distributora Universal, nevěděli jsme, jestli producent bude kvůli mým proukrajinským veřejným vyjádřením chtít pokračovat se mnou jako s režisérem.

Chybí vám Moskva?

Samozřejmě. V době začátku války jsem tam sice už dlouho nežil, ale chodil jsem tam do školy a na univerzitu. Měl jsem rád Petrohrad v létě. Mám v Rusku přátele.

Jste s nimi i dnes v nějakém kontaktu?

Ano, ale čím dál méně, i když někteří mí přátelé cestují po světě. Většina z nich byla proti válce, i když to třeba nechtěli veřejně projevit. Postupem doby ale mnoho z nich ten svůj postoj nějak relativizovalo, z černé a bílé se stala šedá. Nevím, jestli je to kvůli vlivu propagandy, nebo nějaké jejich kognitivní disonanci. Takže i kvůli tomu k sobě dnes máme daleko.

V Rusku máte nejenom přátele, žije tam i vaše rodina, dostala se tam dost neobvyklým způsobem. Vaši rodiče, američtí komunisté, se v roce 1986 z Texasu přestěhovali do Sovětského svazu. Bylo to z jejich strany náhlé rozhodnutí, anebo ten přesun déle chystali a vás a vaši sestru na něj připravovali?

Nepamatuji si toho moc, bylo mi tenkrát pět. A dítě v tomhle věku prostě přijme, že rodina jede na výlet tam nebo onam. Matně si ale vzpomínám, že to bylo docela náhlé. Z doby po našem příjezdu si pamatuji hlavně to, že jsem poprvé v životě viděl sníh a užíval si ho. Uvědomění si nějakých kulturních rozdílů přišlo až později, v době dospívání.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.