Vzpomínka na láskyplné oči Jany Hlaváčové. I podivný konec v Národním

„Věděl jsem, že musím sáhnout do nejvyšších pater, protože i když to byla malinká role, rozsahem zanedbatelná, peněz jsem za ni také nemohl moc nabídnout, byla důležitá – stála na ní pointa celého příběhu. Nutně jsem potřeboval herečku, která by během několika vteřin na tváři uhrála všechny emoce a bylo to uvěřitelné. A tak jsem se, s jistou bázní ovšem, ozval Janě Hlaváčové a ona naštěstí souhlasila.“ Takto vzpomínal režisér Jaroslav Dudek na natáčení televizní bakalářské povídky z osmasedmdesátého roku nazvané Moje nejhezčí vzpomínka na rok pětačtyřicátý.

Muž v podání Zdeňka Řehoře se v ní po druhé světové válce po několika letech strávených v koncentráku vrací domů, prochází ulicí, v níž bydlí, a potkává sousedy, trafikanta, květinářku, se všemi se srdečně a dojemně zdraví, každý mu má co říct. Muž směřuje samozřejmě do svého bytu, to je cíl jeho cesty. Zastaví se u dveří, bázlivě zazvoní a čeká, až mu někdo otevře. Objeví se hlava jeho manželky, žena vypadá, že přiběhla možná od rozpálené plotny, ale rozhodně že byla zabraná do nějaké práce, z níž ji příchozí vyrušil.

Otevře, chce na něj hartusit, je nasupená, ale pak zaostří, lekne se, oněmí, nevěří svým očím a její výraz se přitom pořád mění: v nával štěstí, pláč a dojetí, v lásku. Skutečně to trvá několik vteřin, kamera sleduje jen její obličej v pootevřených dveřích a toto všechno v něm lze číst. Tuto povídku na rozdíl od mnoha jiných z cyklu Bakalářů televize běžně neopakuje, vlastně je nesnadné dohledat, kdy naposledy ve vysílání běžela v jiné podobě než jako režisérova vzpomínka na zmíněné natáčení, doprovázené úryvky z příběhu. Možná je vzhledem k datu výroby ideologicky potrefený, ale už pro ten výkon Jany Hlaváčové by za reprízu stál.

Před kamerou se objevovala nejčastěji v televizi a jen přehled těchto jejích rolí znovu upozorňuje na to, jak citelně nám chybějí dějiny české a československé dramatické televizní tvorby. Hlaváčová byla představitelkou nejčastěji právě takových rolí, jako je výše popsaná: seriózních žen středního věku, matek a manželek. A to nehledě na žánr – i když šlo výrazně častěji o role vážné než komické. Přestože jejím filmovým debutem byla faustovská komedie Kam čert nemůže, v níž ve svých dvaceti letech vytvořila rovnocennou spoluhráčku Miroslavu Horníčkovi, komické role se jí spíše vyhýbaly (jakkoli dnes díky vysoké frekvenci televizních opakování žije v povědomí diváků především jako Tonička, svérázná zdravotní sestra od rány ze série o životě básníků v Čechách).

Přitom opakovaně ztvárňovala ženy, kterým osud buď nakládá nezáviděníhodné zkoušky, jako je soužití s alkoholikem, anebo žen, které naopak měly vliv na osudy druhých – tak tomu bylo například v jejích historických partech. Stala se představitelkou vážného herectví, protože v sobě měla směs patosu, obyčejnosti a věcnosti, na jejichž hraně neustále balancovala. Onoho patosu, který už z českého veřejného života v podstatě zmizel a který k sobě dříve poutal všechny generace od počátků zázraku národního obrození a vytvářel kolektivní paměť.

Vliv na hereččinu nesmírnou oblibu mezi diváky však nemělo, dokonce ani na začátku devadesátých let, kdy Jana Hlaváčová spolu s manželem za velkého mediálního hluku odešli z Národního divadla.

Celý text První herečka souborů si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.