Česká společnost se lekla dvou věcí, říká Petr Pithart

Česká společnost se lekla dvou věcí, říká Petr Pithart
Petr Pithart. Foto: Jan Zatorsky
30 Rozhovorů

30 ROZHOVORŮ

Jiří Peňás

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i Petr Pithart. Přinášíme ukázku z textu, který bude k dostání ve vybraných trafikách od 23. června. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Je to příležitost pro sebereflexi, příležitost, která se jen tak nezopakuje, říká o koronavirovém jaru 2020 Petr Pithart, pro kterého je uvažování o společnosti vlastně celoživotním tématem. Dělal to jako mladý právník, jako středněvěký disident a jeden z mozků Charty 77 a Občanského fóra, jako předseda první polistopadové české vlády, jako politik i jako intelektuál a soukromá osoba.

V jakém stavu (politickém, mentálním, zdravotním) ten virus českou společnost zastihl? Vím, že to asi svádí k odpovědi, že špatné, nepřipravené, málo odolné… Ale je to tak při bližším (nebo zase vzdálenějším) pohledu doopravdy? Nezvládá to nakonec tak nějak „po svém“ jako vždycky? Tedy žádná velká sláva, ale jde to… přežijeme to.

Řekl bych, že česká společnost se v první fázi především lekla. Dnes, když se objevují první náznaky příznivějšího vývoje, tak už to chce mít rychle za sebou. Ale nejdřív se lekla. A lekla se dvou věcí: zaprvé té nemoci, o které nic nevěděla a která ji samozřejmě vyděsila. A pak se lekla svého neschopného státu, který v první fázi bezmocně mával rukama, používal silná slova, ale nebyl schopen dělat to, co je nejdůležitější, tedy chránit ty nejslabší.

Myslíte opravdu, že stát selhal?

Dobrý stát poznáme podle toho, že se dokáže postarat o ty nejohroženější. A to jsou zaprvé zdravotníci v nejširším slova smyslu a pak staří a slabí, domovy důchodců, eldéenky a tak podobně. A my jsme viděli, že to stát nezvládá, neumí, neví, co má dělat. Tak se občanská společnost lekla – a dalo by se říct: povstala. A uvědomila se, že to musí vzít do svých rukou. A řekla si: My se budeme muset obejít bez státu. Tak se toho lidé sami chopili, zatímco představitelé státu čekali, až se snese čínská záchrana z nebe. To byla silná chvíle české společnosti a slabá chvíle českého státu. Lidé se rozhodli, že si pomůžou sami. To se myslím nedá shazovat. To je svým způsobem veliké. To byl národ sobě. Je to ovšem špatná zpráva pro stát, dobrá pro občanskou společnost.

Jsou to ale takové protiklady? Je nutné, aby stát a občanská společnost stály proti sobě?

To samozřejmě nikoli: jedno má podporovat a držet druhé. Ale když se to neděje a jedno je v konfliktu s druhým, tak je občanská společnost zásadně důležitá. Ta je hrází proti rozpínavosti každého státu. Když jsou si lidé schopni říct: O tohle se postaráme sami, my občané, tak ten stát vlastně zatlačují do pozadí. A to je nesmírně důležité, možná důležitější než všechny psané zákony a deklarovaná práva: ta schopnost obejít se bez státu. Takže pro stát je to špatná bilance, pro občanskou společnost je to docela dobré…

Přinášíme ukázku z textu, který bude k dostání ve vybraných trafikách od 23. června. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Související články