Proč jsem nevolil Jiřího Drahoše

Nebyla to z mé strany žádná demonstrativní „nevolba“, nýbrž osobní rozhodnutí. Důvody, které mne k němu vedly, považuji ovšem za důležité veřejně vyslovit. Dávám je k dispozici poté, co volby skončily (a zároveň dřív, než byly sečteny volební výsledky).

Své výhrady k panu Drahošovi jsem publikoval před prvním kolem volby. Pana Drahoše jsem v prvním kole nevolil. Před druhým kolem jsem napsal, že mé výhrady přetrvávají, ale definitivně se rozhodnu až po skončení volební kampaně. Což se stalo.

Drahošův protikandidát Miloš Zeman je pro mne po všech stránkách nepřijatelný. Počítám ho k hlavním protagonistům „Nových pořádků“ Andreje Babiše. To, že podle mne není tím nejdůležitějším, pochopitelně není důvod, proč ho volit.

Atmosféra ve volební kampani byla tentokrát velmi vzrušená. Vzrušení chápu, ale nemělo by lidi připravovat o střízlivé uvažování. Myslím, že je např. špatné, když si člověk namlouvá, že volí menší zlo a brání tak zlu horšímu. Je to pokus o manipulaci se zlem, která se nikdy nevyplácí. A tvrdit, že když člověk nevolí Drahoše, dává fakticky hlas Zemanovi, považuji za drzost.

Každý člověk má ve volbách jeden hlas z cca osmi milionů a má povinnost s ním odpovědně naložit. Udělením hlasu dává důvěru tomu, jehož si vybral. Má v tomto případě tři možnosti: volit Drahoše, volit Zemana a za třetí buď nejít k volbám, nebo odevzdat neplatný hlas (obojí vyjde sice nastejno, ale není to úplně rovnocenné). Každá možnost je plnohodnotná a znamená jasné angažmá. Každý se rozhoduje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Dát někomu důvěru jen proto, že je o něco méně špatný než ten druhý, není žádný legitimní důvod. S důvěrou se nemá zbůhdarma plýtvat.

Na čem stojí moje ne-důvěra? V letech 2013 až 2017 u nás došlo k plíživé, ale brutální destrukci demokratického politického systému. Její etapy byly: přímá volba prezidenta v lednu 2013, jíž dostal silný mandát Miloš Zeman; pád Nečasovy vlády po okázalém policejním přepadu Strakovky; instalace „prezidentské“ vlády bez důvěry a následné samorozpuštění Poslanecké sněmovny; pronikavý úspěch Andreje Babiše, sdružujícího ve svých rukou velkou ekonomickou, politickou a mediální moc, a propad demokratických stran s výjimkou ČSSD v říjnových parlamentních volbách 2013; čtyři roky zoufalé obrany ČSSD proti koaličnímu partnerovi Babišovi, která skončila její potupnou porážkou v loňských říjnových volbách.

V důsledku toho teď Poslaneckou sněmovnu ovládá neformální koalice ANO – KSČM – SPD. Prezident jmenoval Babišovu menšinovou vládu, která nemá důvěru zákonodárného sboru, ale může bez té důvěry vládnout dlouhou dobu (druhé jmenování má pan Babiš slíbené a třetí už nebude moci případný nový prezident prakticky nijak ovlivnit). Sněmovna fakticky ztratila možnost vládu „odvolit“. Pokud některé demokratické strany podlehnou Babišovu svádění a půjdou s ním do formální vládní koalice, budou v ní představovat jen slabý, bezmocný ocásek, přičemž spoustu věcí si pan Babiš dokáže prosadit hlasy neformálního uskupení ANO – KSČM – SPD. Takové politické uspořádání má už s parlamentní demokracií pramálo společného.

Tento stav vzešel z demokratických voleb. Faktické možnosti prezidenta jsou v rámci „Nových pořádků“ omezené. Jeho hlas má však svou váhu, danou tradicí i přímou volbou. Může rozklad polistopadové demokracie zpomalit či na čas zastavit. Může například přispět k tomu, aby v únosně blízké době proběhly předčasné volby do PS, jimiž se napraví to, co bylo loni v říjnu zničeno (jistě, nepůjde to bez obrody demokratických stran, což už prezident zařídit nemůže). Aby ovšem mohl něco podobného dělat, musí o našem základním politickém problému vědět a brát ho veřejně na vědomí. Celá prezidentská volební kampaň a jmenovitě volební kampaň pana Drahoše svědčí o tom, že tomu tak není. Bylo to vytrvalé a cílené chytračení a mluvení od věci, a to včetně oslavované čtvrteční diskuse v Rudolfinu.

Proto je pro mne pan Drahoš nedůvěryhodný. To, že je uhlazenější a slušnější než pan Zeman, není relevantní důvod, proč ho volit. Stejně bych nevolil, kdybych byl měl tu příležitost, v prvních měsících roku 1968 dubčekovské reformisty (jejich dobré úmysly jsem ve všem všudy nezpochybňoval, jen mi bylo jasné, že věci vidí špatně a že to proto nezvládnou). Vida, oč jsem dnes na tom líp než tehdy. Teď mohu jít do volební místnosti a vyjádřit svou vůli.

Proto jsem se rozhodl, že vyhovím společné výzvě pánů Drahoše a Zemana a k volbám půjdu. Do volební obálky jsem vložil bílý lístek. Smělo se to v roce 1948, už po nástupu komunistické diktatury. Předpokládám, že se to smí i teď.

Takové rozhodnutí neznamená, že by člověk vzdával úsilí o záchranu demokracie a odpor proti „Novým pořádkům“. Jen přitom nebude mít ruce svázané nepřiměřeným a nenáležitým rozhodnutím.