1

Děti, které běhaly s krocany

Témata: , , ,

„Muzungu, muzungu!“ a už mě objímají desítky malých ručiček. Muzungu je bílý člověk, v tanzanském sirotčinci stovky kilometrů od metropole Dar es Salaam největší atrakce. Když muzungu přijedou, děti je vítají palmovými ratolestmi. Někteří, nejmenší chovanci ústavu, kteří při loňské návštěvě muzungu nebyli ještě ani na světě, ale při pohledu na bělocha strašně pláčou.

Sirotčinec v Mbingu je nejlepší místo na světě. Z tanzanských standardů se vymyká tím, že tu všechno funguje. Tedy až na traktory a čerpadla, které sem přijeli opravovat moji kolegové ze spolku Ifakara. Několik kilometrů rozlehlá oblast patří církvi, konkrétně jedné řeholní kongregaci sester. Jsme uprostřed ničeho, obklopeni lesy a horami. Na jediné cestě k nám stojí brána, kterou střeží placení hlídači. Za bránou se rozkládá svět tak přívětivý, že v jeho existenci uprostřed chudé africké země nedoufáte. Například se nezamyká. 

Jeptišky tu mají nemocnici, školu i sirotčinec, který se stal naším provizorním domovem. Ve škole jsem nebyla a v nemocnici bohudíky také zatím ne (ale vypadá zvenku hezky, je nová), budu proto psát o sirotčinci. Je to vlastně dům pro děti, kterým zemřela matka při porodu. Takový je alespoň osud většiny dětí. Žije tu pětašedesát chlapců a děvčat ve věku do sedmi let.

Sirotčinec je obdivuhodná instituce. Řídí ho rázná a světaznalá tanzanská jeptiška, které děti neřeknou jinak než „mama Anna“. Mama se tu říká každé ženě, ale mama Anna je pojem. K sirotčinci patří asi 250 hektarů půdy, kde si produkují veškeré potraviny. Přebytky se prodávají na trhu a za utržené peníze dostanou děti občas sušenky a džus s brčkem, což je pro ně velká událost.

Ani nevědí, jaké mají štěstí, že jinak mohou jíst stoprocentně bio. V sirotčinci se pěstuje kukuřice, fazole, rýže, banány, pomeranče nebo mango. Chovají několik druhů prasat, krávy, slepice, kuřata, kachny, krocany. Sirotčinec má dokonce vlastní rybníček, odkud berou ryby. Co je na africké poměry nezvyklé, je i velký sklad potravin plný pytlů rýže, kukuřičného prášku a sušeného mléka. Mama Anna dává práci mnoha lidem z oblasti, o krávy se například stará hluchoněmý chlapec. Sirotčinec má i vlastního řidiče, protože disponuje minibusem, sanitkou – a nakonec i tím traktorem.

Děti žijí v pěti zděných domcích, které tvoří kruh kolem velkého kulatého přístřešku, kde se přes den batolí ty, které ještě neumí chodit. Zároveň tam hrají kluci fotbal a občas některé mimino trefí do hlavy, ale takové podružnosti se tu vůbec neřeší. Děti mají v hraní naprostou volnost. Vstávají kolem šesté ráno a chodí spát někdy po osmé.

S výjimkou školáků celý den běhají venku, starší pečují o mladší, mimina tahají v šátcích na zádech a na břiše. Malé děti jsou celé špinavé, jak se ve všem vyválí, a kuckají hlínu, starší děti si oblečení samy perou v kyblících s vodou a mydlinkami. Spory si řeší mezi sebou, problémy, třeba zaseknuté dveře, svépomocí, jako v pohádce o veliké řepě. 

Kapacita sirotčince je nedostačující. Původně připadalo na jeden dům deset dětí, už to bylo hraniční. V domě jsou dva pokoje, každý se dvěma normálními postelemi a jednou dětskou postýlkou. Na jedné posteli spí „mama“, na dům připadají dvě, na další posteli spí šikmo děti a v postýlce několik mimin. Pak už jen turecký záchod, sprcha ze stropu, pod kterou se děti hromadně sprchují, a sklad. Vaří se venku na ohni, děti jedí v trávě, trhají si ovoce ze stromů a nahánějí se s drůbeží.

Mezi pětašedesáti dětmi je dvanáct párů dvojčat, jejich matky při porodu umírají nejčastěji. To je i případ šestiletých děvčátek Diany a Deotily z kmene Masajů. Matce dívek bylo čtrnáct let a komplikovaný porod dvojčat v podmínkách masajské vesnice skončil její smrtí. Dnes by jí bylo dvacet, méně než mně, jejím holčičkám je šest let a v sirotčinci patří k nejstarším. Některé děti mají muslimská jména (Hasan, Jusufu, Baraka), v sirotčinci se ale naučí modlit a věřit křesťansky.

Dianu a Deotilu čeká brzy návrat mezi Masaje. Jejich otec se sirotčincem spolupracuje a dívky u něj tráví prázdniny, odchod ze sirotčince tak pro ně nebude šokem. I když Deotila bude asi postrádat tříměsíčního Godfreye, k němuž přilnula a jehož celé dny nosí v šátku a stará se o něj jako o panenku. To je však méně častý případ. Většina otců ani příbuzných děti nenavštěvuje. Vždy v lednu poté, co dovrší sedm let, si pro ně přijdou cizí lidé. Děti brečí, prosí, nechtějí s nimi odejít.

Hranice sedmi let je psychologická, děti v tomto věku už jsou považovány za jakési malé dospělé a není nutné se o ně příliš starat. Není to ostatně ani zvykem. Otcové či příbuzní jsou nuceni si děti vyzvednout, protože to slíbili před jejich přijetím do sirotčince. Stát má prostředky na to, aby to na nich vynutil. To je jediná pomoc, kterou sirotčinci poskytuje. Jak se pak k dalším hladovým krkům chovají, zůstává nevyslovenou otázkou, která mě trápí hlavně při pohledu na některé duševně a tělesně postižené děti. Ty se o sebe při nejlepší vůli nepostarají, ostatní snad ano. Zatím jsou šťastné, když o světě za bránou nic nevědí.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.