S Jokerem na exkurzi v pekle

S Jokerem na exkurzi v peklespeciál
Joaquin Phoenix (44). Foto:

Foto: Vertical Ent.

Svět

BEST OF ECHO

Ondřej Štindl

Americký film Joker režiséra Todda Philipse předchází ohromná reputace. Zvítězil na letošním festivalu v Benátkách, jedné z nejprestižnějších přehlídek filmového umění. Přitom v něm je možné vidět typický produkt hollywoodského průmyslu – komiksový velkofilm v režii tvůrce, jehož největší dosavadní „zářez“ je chlapácká komedie Pařba ve Vegas. Zároveň zneklidňující film pro naše časy, možná až nebezpečný tím, jak ukazuje svět očima patologického hrdiny, aniž k tomu přidává nějaký hodnotící soud. Nemůže diváka vést k tomu, aby se s tou patologií ztotožnil? Zvlášť když je ta postava ztvárněná skvělým hercem, který v té roli podává životní výkon. Všechno, co se o Jokerovi píše je pravda. Tak trochu.

Phillipsův film jistě je v něčem výrazné dílo, které stojí za to vidět (pokud tedy jeden vzdá plán na příjemně a v klidu strávený večer). Dokonce se dá říct, že je to dílo, které k dnešku cosi důležitého říká. Vypovídající je na něm ale především jakási rozbitost, odbržděná ambicióznost, která ale zůstane u velkých gest, jež film není schopný přesáhnout. Hlásí se k velkým vzorům, při vší intenzivní a někdy také na efekt předváděné temnotě ale zůstává jen jejich „light verzí“. Souborem atributů, sugerujícím větší závažnost a hloubku, než je schopen dosáhnout, držený pohromadě vskutku mimořádným výkonem hlavního představitele, jemuž ale zbytek filmu jaksi nestačí – snad s výjimkou závěrečného aktu. Ale opět. Joker není špatný film, jen z něj čiší přesvědčení, že je daleko lepší, při vší okázalé zběsilosti se vlastně drží při zemi, potřeboval by být vyprávěný, zobrazený stejně „kamikadze“ způsobem, jakým Joaquin Phoenix hraje hlavní postavu, vrhnout se někam a riskovat přitom selhání a zesměšnění. To nutně neznamená víc krve a šíleného šklebu, ale víc bezohlednosti, která se může projevovat třeba i tichem. Místo ní Joker nabízí vrcholné hollywoodské řemeslo, tentokrát jen ve službě pro Hollywood nezvyklého tématu. Výstižným příkladem je hudba islandské skladatelky Hildur Guðnadóttir – vlastně standardní hollywoodské kompozice, jejichž úkolem je velmi popisným způsobem navigovat divákovy emoce, jen provedené na vyšší úrovni, než je obvyklé.

Celý text si můžete přečíst ve speciálu Týdeníku Echo Best of 2019. Koupit si jej můžete zde.

Foto:

Best of Echo

 

Související články