1 POLITICKÁ ARÉNA

Babišova vláda je skutečnou Rekonstrukcí státu

 Nepamatuji si, kdy naposledy bylo jmenování vlády tak kriticky sledováno a komentováno, jako právě to dnešní jmenování druhé vlády Andreje Babiše. Připomínám, že to první jmenování v prosinci loňského roku proběhlo v duchu smíření se s jasným vítězstvím ANO. Leckdo tak trochu litoval sociálních demokratů, ačkoli jako po každé bitvě všichni věděli, že to s nimi jinak dopadnout nemohlo. Příznivci trojlístku proevropských stran, tedy KDU-ČSL, STANu a TOPky, ještě rozdýchávali ten závěrečný volební spurt, ve kterém nakonec všichni zdárně překonali mýtickou pětiprocentní hranici. No a piráti už začali s budováním image poslanců nepolitiků jsoucích nad věcí jaksi mimo systém. To všechno se promítlo do ustavování parlamentních výborů a vedení Sněmovny. Komunisté a okamurovci se dostali k moci už tehdy a velice snadno.

K tomuto konci jsme museli ujít opravdu dlouhou cestu. Těžko říct, kdy to začalo, ale osobně se domnívám, že už někdy v období vyprázdnění politického obsahu a velké politické fackovačky mezi Mirkem Topolánkem a Jiřím Paroubkem. Už od konce 90. let minulého století začaly napříč republikou postupně vznikat velké koalice pragmaticky zdůvodněné teorií o tom, že chodníky nejsou ani levicové, ani pravicové, takže je potřeba je postavit rukou společnou a nerozdílnou. Veškeré dotační a podobné veřejné zdroje se nasměrovaly kýženým směrem a narůstající moc stranicko-ekonomických oligarchů začala devastovat celý politický prostor. Socialistické investiční pobídky tiše akceptovali i (v té chvíli již bývalí) pravičáci, protože v té řece miliard se občas objevilo nějaké to slepé rameno desítek či stovek náhle osiřelých milionů, které stačilo jen s láskou obejmout. Navíc s úpadkem politického obsahu se investovalo stále více do politického marketingu, takže bez peněz oligarchů už ani nebylo možné tu „demokracii“ udržovat v chodu. Jenomže zatímco na centrální úrovni zuřila stamilionová válka mezi levicí a pravicí, tak na lokální úrovni panovalo miliardové příměří.

Ideová podstata politických stran se postupně vytrácela. To jednak vedlo ke ztrátě vnitřní stranické dynamiky, jednak k nárůstu nedůvěry a nespokojenosti u voličů. O záchranu systému se pokusil Petr Nečas, který však nebyl dostatečně silný, aby ustál neskutečný tlak oligarchie. Jeho konec měl exemplární charakter státního převratu v banánové republice. Strašlivou roli při tom sehráli různí občanští aktivisté a na ně navázaní novináři. Nepochybuji o tom, že větší část z nich tak činila s nejlepšími úmysly pomoci s rozkrýváním klientelistických sítí a korupčních praktik, ale stejně tak nepochybuji o tom, že byli od začátku manipulováni k tomu, aby se zaměřili na některé zcela konkrétní osoby, kauzy a politické strany. Rekonstrukce státu, Transparency International a Růžový panter se přímo podílely na vzniku informační mlhy, která přikryla ten hlavní problém: Moc oligarchů nad částí politiků demokratických politických stran se proměnila v moc oligarchů nad státem. Mimochodem zrovna „nevládní protikorupční organizace Růžový panter“ se svými aktivitami prakticky skončila v roce 2014. Její zakladatelka Iveta Jordanová v říjnu 2015 prohlásila: „Justice je dnes nastavená tak, že politici už si nejsou tak jistí.“ Symbolické, že? Do začátku kauzy Čapí hnízdo AB zbývalo asi šest měsíců. A panter ani necekne.

Politický krach ODS v roce 2013 potěšil většinu veřejnosti. Protivníci a soupeři z ostatních stran se těšili z pádu konkurence, protože očekávali nárůst preferencí, což se do určité míry krátkodobě opravdu stalo. Mnohem větší radost ale měli všichni ti, pro které začal být demokratický systém příliš těsný. Kauza Petra Nečase se mediálně živila ještě mnoho měsíců po volbách v roce 2013 a se snižující se frekvencí se objevuje dodnes. Novináři si rychle přivlastnili způsob, jak bez dalšího označit někoho za zavrženíhodnou osobu. Dodnes stačí k nějakému jménu do závorky připsat „člen ODS,“ „bývalý člen ODS,“ nebo dokonce „spolupracovník bývalého člena ODS,“ aby se tím řeklo, že se jedná o někoho, kdo v příběhu vystupuje jako záporná osoba. I když i toto pravidlo má své výjimky. Například ministr životního prostředí Richard Brabec (bývalý člen ODS), nebo hejtmanka Středočeského kraje Jarmila Pokorná Jermanová (bývalá členka ODS), nebo ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (čerstvě bývalý člen ODS) jsou v hlavních médiích vykreslováni spíše jako osoby bez politické minulosti, ale se špičkovou politickou současností.

Dělostřelecká příprava nevládních organizací a následná mediální genocida jedné z určujících politických stran proměnily politickou realitu natolik, že o volné a rovné soutěži politických stran už nemohla být řeč. Naštěstí nedošlo k zákazu ODS po vzoru o 70 let dříve zakázaným Agrárníkům. Myslím, že hlavně proto, že nikdo nečekal, že to ODS přežije. Jak šly měsíce a roky, tak si stále více politiků z ostatních stran uvědomovalo, že je něco špatně. ANO Andreje Babiše, původně si hrající na jakousi alternativu pro pravicové voliče, ve vládě brzy podřadilo a šláplo na levicový pedál. Lidovci do konce volebního období vůbec nepochopili, co se kolem nich děje, a pokud to pochopili sociální demokraté, tak příliš pozdě. Babiš nejdříve zničil pravici, pak vygumoval levici a pak opustil demokratický prostor.

Je tedy celkem logické, že dnes je pro ANO přirozené spojenectví s komunisty a okamurovci, kteří se nikdy s nějakou demokracií nezapletli. Největší z oligarchů vyhrál bitvu proti demokratickým stranám, aniž by to mezi demokratickými stranami vyvolalo nějakou rozhodnou protiakci. Pokus o spojení KDU-ČSL a STANu dopadl trapně, ačkoli už na internetu běhal ten líbivý klip o tom, jak se Bělobrádek s Gazdíkem pustili za Sluncem. Trošku to sice připomínalo scénku ze Zkrocené hory, ale jako začátek racionální fúze to bylo slibné. Kdyby se k tomu přidala i TOPka, byl by to subjekt s dvacetiprocentním potenciálem. Šli do toho sami za sebe a dohromady ztratili asi 15 mandátů, které všechny získalo ANO.

Co vlastně mohou momentálně pravicové demokratické strany nabídnout proti Andreji Babišovi, komunistům a okamurovcům? Spojení s rudozelenou pirátskou alternativou, nebo snad kooperaci s čistokrevnými levičáky ze sociální demokracie? To by nefungovalo ani krátkodobě, natož aby se z toho někdo pokusil udělat nějakou politicky srozumitelnou sílu. Jasně, na úrovni hlasování o důvěře vládě, respektive o vyslovení nedůvěry vládě to fungovat může. Ale to je příliš málo.

Přišel mi nedávno mail, ve kterém mě Rekonstrukce státu prosila o to, abych jako poslanec bránil demokracii. Ano – mě, poslance za ODS! Nenapsali, že si uvědomují svůj díl viny, že i díky nim je dnes poslanců za ODS příliš málo. A protože se spolupodíleli na rozvratu demokratického systému, tak je díky nim příliš málo i poslanců za ČSSD, KDU-ČSL, TOP09 a STAN. Dnešní vláda je i dílem Rekonstrukce státu, Transparency International a Růžového pantera. Tak teda dík.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.