Jak je to s vývozem demokracie

ÚHEL POHLEDU – Je ruská válka proti Ukrajině výsledkem amerického zasahování do jejích vnitřních věcí? V kladné odpovědi na tuto otázku se ruská válečná propaganda nápadně shoduje s našimi různorodými stoupenci imperiální ruské ideologie nebo některých jejích prvků od komunistů přes SPD a Trikolóru po Institut Václava Klause. Česká republika se tak rovněž na této politicko-rétorické, a tedy i svým způsobem mocenské úrovni stala viditelným bitevním polem mezi Putinovým Ruskem a jeho odpůrci.

Smysl takto vymezeného geopolitického bitevního pole ale ve dvacátém a jedenadvacátém století není vůbec ničím novým pod sluncem. V rozmanitých verzích a kulisách se u nás charakteristicky a souvisle projevuje od časů kolem obnovy státní samostatnosti v roce 1918. Proč asi?

První čitelnou odpověď ukázalo celosvětově intenzivně vnímané vzbouření a vystoupení československé legionářské armády v Rusku proti ruské bolševické státní moci od května 1918 do roku 1920. Tehdejší bitevní pole se stalo jednak konfliktem mezi úsilím o naši demokratickou státní samostatnost a tehdejším velmocenským ruským komunistickým záměrem ovládnout tamní československou armádu, a zároveň tak i umožnit významné posílení v Evropě válčícího Německa a Rakousko-Uherska návratem jejich zajatců z Ruska na frontu. Československé legie ale tento dvojí ruský mocenský záměr úspěšně znemožnily. Jako významný globální činitel tím závažně přispěly k válečnému vítězství demokratických Spojenců nad Centrálními mocnostmi, tedy Německou říší a Rakouskem-Uherskem. Zároveň proto jako hlavní faktor způsobily jednoznačnou spojeneckou podporu Masarykovu, Benešovu a Štefánikovu politickému úsilí o vznik naší státní samostatnosti v podobě demokratické Československé republiky.

Její rozhodující fáze pocházela z USA. Týkala se požadavku amerického prezidenta Woodrowa Wilsona v říjnu 1918 předloženého Rakousko-Uhersku ve věci budoucího osudu jeho národů. Americký prezident, jemuž byly záměry Masarykem vedeného československého vojenského a politického odboje proti Rakousko-Uhersku velmi blízké, kategoricky požadoval rakousko-uherské uznání svobodně vyjádřených národních vůlí utlačovaných národů po samostatnosti. Jakmile Rakousko-Uhersko přijalo požadavek amerického prezidenta a zpráva o tom se 28. října 1918 zveřejnila, ujal se domácí odboj nejprve v českých zemích státní moci, prohlásil vznik Československé republiky a zveřejnil její první zákony.

Tak v uvedených československých souvislostech poprvé razantně vstoupil do dějin geopolitický vztahový vzorec mezi Ruskem, centrálním geopolitickým pásmem střední Evropy ležícím mezi Německem a Ruskem, a USA. Výsledkem byl vznik tří samostatných států: Československa, Polska a Jugoslávie, kdy Polsko a Jugoslávie následovaly československý příklad. Šlo v daném případě o vývoz demokracie cestou amerického zasahování do našich vnitřních věcí? Směšnost a neudržitelnost takové domněnky je nepochybná. Ruským a československým komunistům ale nikdy nebyla vzdálená. Její houževnatý druhý život se v pozměněné podobě, a to nejen ve středoevropském prostoru, viditelně projevuje a zdaleka se netýká jen komunistů.

Geopolitický vztahový vzorec USA – centrální pásmo střední Evropy – Rusko evidentně obnovil svou životaschopnost a perspektivu v roce 1989. V důsledku důrazného amerického mocenského tlaku na totalitní Sovětský svaz se tato ruská komunistická velmoc nakonec stáhla z dosud ovládané středovýchodní Evropy, kde státy dosud vazalské získaly svobodu a mohly začít budovat demokratický systém.

Nyní se trojčlenné geopolitické paradigma osvobození a demokratizace středovýchodní Evropy očividně uplatňuje jako rozhodující skutečnost v ruské válce proti Ukrajině. Ta se jako jeden z demokratických států centrálního pásma střední Evropy obdivuhodně statečně a do značné míry úspěšně brání ruské válečné agresi s pomocí západních demokracií, kde sehrávají hlavní roli USA. Čeští rusofilové tvrdí v souladu s ruskou válečnou propagandou a dlouhodobým předcházejícím komunistickým vymýváním mozků, že válku rafinovaně způsobila zlovolná Amerika zasahováním do ukrajinských vnitřních věcí. S trochou důslednosti by ale totéž měli prohlašovat o naší sametové protikomunistické revoluci z konce roku 1989 a následné obnově demokratických politických poměrů, kdy se americká podpora komunisty potlačované a perzekvované československé demokratické opozice rovněž nedala popřít. Šlo o nežádoucí americké zasahování do vnitřních věcí komunistické totalitní diktatury, a proto o morálně nepřijatelný americký vývoz demokracie do Československa? Sovětský svaz tehdy ale naštěstí vojensky nezasáhl. Zřejmě by tak nicméně učinil později, pokud by se zdařil puč proti Gorbačovovi ze srpna 1991. Československo totiž tou dobou ještě nebylo členským státem NATO.

Ukrajina však letos naše tehdejší dějinné štěstí neměla. V uvedených souvislostech vyznívají houževnaté nářky jistých českých uskupení nad americkým vývozem demokracie na Ukrajinu značně perverzně. Je tomu tak proto, že z geopolitického vztahového paradigmatu USA – středovýchodní Evropa – Rusko jednoduše vyřazují jako rovnocenného činitele demokratické státy středovýchodní Evropy, v daném případě Ukrajinu. V souladu s ruskou oficiální propagandou jí upírají nárok na demokratickou občansko-národní a státní samostatnost. Tím se ovšem dostávají mimo realitu a pohybují se ve fiktivním ideologickém světě propagandistických konstrukcí ruského původu. V něm je pak vše průzračně jasné a přehledné až na to, že se světem reálných fenoménů a jejich smyslem nemá nic společného.

A netýkají se jen Ukrajiny. V globálním rozměru západní, tedy v první řadě americký vývoz demokracie údajně nerespektuje jiné civilizační okruhy, než je ten bezprostředně náš. Zde se ze zastánců takto globálně pojatého velkého zavržení domněle nepřirozeného exportu demokracie rázem bezděčně stávají zapálení šiřitelé neomarxistické ideologie multikulturalismu, kterou ale jejich libertariánská část vedená Václavem Klausem již v roku 2005 zcela oprávněně veřejně odmítla. Že do jejich ideologického schématu nezapadají demokracie Jižní Koreje, Čínské republiky (tedy Tchaj-wanu) a Indonésie (pokud nemluvíme o Japonsku, kde v defenzivě a opět marxisticky argumentují tamějším kapitalismem.), je významný holý fakt, jejž nelze obejít. Na druhé straně oprávněně kritizují výsledek nedůsledných demokratizačních intervencí v Iráku a Afghánistánu. Ideologické zobecňování těchto skutečností bez ohledu na mnohá jiná fakta jako údajných důkazů globální nepřijatelnosti demokratické civilizace je nicméně zjevným příkladem krátkého myšlenkového spojení ryze ideologické povahy.

Takový myšlenkový postup sice pohodlně usnadňuje pohled na svět a jeho dějiny, ale ty jej záhy usvědčují z nepříjemného omylu. Jsou snad nynější neočekávané masové demonstrace proti čínské totalitní komunistické diktatuře, vyvolané jejími rigidními covidovými nařízeními, opět oním plíživým západním vměšováním a nepřirozeným vývozem demokracie? Čínská totalitní propaganda to jistě prohlásí. Přidají se k ní i čeští multikulturalisté všech vyznání od komunistů po libertariány? Řekl bych, že opět nezklamou.