Prezident se postavil proti „svým“

KOMENTÁŘ

Prezident se postavil proti „svým“
Prezident Miloš Zeman Foto: Twitter/Jiří Ovčáček
Komentáře

Ondřej Štindl

V pátek večer vysílaly vybrané televizní stanice záznam projevu prezidenta Zemana. Je obvyklé, že po jeho veřejných vystoupeních zaznívají pobouřené hlasy lidí, kteří se prezidentovými slovy cítí být uraženi. Stalo se to i tenkrát, jenom to vypadá, že ti uražení a pobouření patří do jiné společenské „bubliny“ než obvykle.

Za „nehorázný“ ho třeba označil ředitel redakce internetových Parlamentních listů, periodika, které to na Hradě má velice dobré a o prezidentovi taky píše (nebo psalo) se značnou sympatií, sdílí s ním společné nepřátele. V pátek se ale Miloš Zeman v jistém smyslu postavil proti svým, jeho slova brali úkorně také lidé z virtuálního polosvěta, jímž se šíří nejrůznější konspirační teorie, kteří v prezidentovi viděli člověka, který stojí na jejich straně. Je terčem kritiky těch zlých – oficiálních médií a veřejnoprávní televize –, dokáže jim pořádně zatopit, nazývat věci pravými jmény a tak dále a tak podobně, má zdravé názory, šije do pražské kavárny, je spojencem Ruska. A hlava státu také těmhle vrstvám dopřávala uznání, jejich zástupce zvala na Hrad, brala jejich slova vážně. A najednou ten Zeman mluví jako Česká televize. To muselo bolet. A navíc označil „antirouškaře“ za lidi, kteří poškozují českou společnost, a vyzval policii, aby pokutovala ty, kdo roušky nenosí.

Asi nemá smysl hledat za Zemanovými slovy vyjádření nějaké dlouhodobé politické strategie. Jistě, ve druhém volebním období už nemusí brát ohledy ani na tábor svých příznivců. Navíc je možné, že ti dotčení mezi nimi jsou dnes sice lépe slyšet, většina ale s prezidentovými slovy souzní. A že je Miloš Zeman na straně vlády a jejího předsedy, taky nemůže nikoho překvapit – možná nejvstřícnější vůči Babišovu kabinetu v Zemanově vystoupení bylo, že role vlády v současném vývoji epidemie nebyla nijak zmíněna.

Je ale zbytečné prezidentův projev nějak přeinterpretovávat, nejjednodušší vysvětlení je, že v něm řekl, co si myslí. A to, že apeloval na hodnoty, jako je ohleduplnost a odpovědnost, je hodno ocenění – také proto, že u Zemana to není pravidlem.

V jednom ohledu pak prezident splynul s duchem české debaty v časech pandemie, pro nějž jsou charakteristické mytizace a zrcadlová démonizace roušky, té „jediné zbraně“, kterou v boji s koronavirem podle Zemana laická veřejnost má. „A jestliže se zbavíme představy, že tento kousek látky sundáme kvůli své pohodlnosti, a ohrozíme tak své blízké i sebe sama, jestliže vydržíme, pak zvítězíme a pak každý z nás přispěl k záchraně vysokého počtu lidských životů.“ Prezident v něčem souzní s „rouškovým heroismem“ dob počátku pandemie. Proti tomuhle pohledu stojí vnímání roušky coby nástroje totalitářské kontroly. Docela zvláštní pohled, protože nošení roušky člověka o svobodu nepřipravuje, neohrožuje jeho svobodu pohybu, nenarušuje svobodu projevu. Při delším nasazení může být nepříjemná, člověk se s ní snáz zadýchá. To je asi tak všecko. Ale jako symbol je lákavá masovostí užití – na určitých místech by ji měli mít všichni.

Pokud někdo lpí na vnímání sama sebe jako člověka, který není součástí „stáda“, „myslí vlastní hlavou“ a tak dál, rouška se nabízí coby téma, na němž je možné se předvést a radostně se vzdát racionality, nahradit ji proměnlivým dogmatem (podobným způsobem uvažuje i „woke“ levice). Prezident v českém kontextu výrazně napomohl mainstreamizaci tohoto stylu myšlení, jeho uvedení do salonů nebo aspoň do vyšších pater faktické moci. Současná rozepře na těchto jeho „zásluhách“ nic nemění.