Když je na co se dívat

Když je na co se dívat
Komentáře

Editorial

Dalibor Balšínek

O České televizi se mluví hlavně v souvislosti se zpravodajstvím a publicistikou. Vyhraněně. Pochopitelně. Česká společnost se stále více polarizuje, stejně tak se vyhraňují média, která se snaží uspokojovat a nacházet své publikum. Česká televize to má ale složitější, je to veřejnoprávní instituce a všichni koncesionáři žádají, aby reprezentovala jejich názor na Evropu, Trumpa, Rusko, Babiše, Zemana, Okamuru. A to dost dobře nejde.

Z logiky věci nemůže vyhovět všem, a proto to bude mít stále těžší. Sám mám řadu výhrad, ale její postavení chápu, a když si odečtu to, kde se logicky nemůžu s některými reportážemi sejít, celkově mi stále vychází, že v této disciplíně plní svou funkci dobře, a vedle míjení vidím práci s velmi slušným profesním standardem, který je vidět na zvládání velkých událostí, zpracovávaných především na ČT24.

Debaty o zpravodajství a publicistice, na něž nejde ani dvacet procent z ročního rozpočtu ČT, ale spolehlivě zahlušuje něco skutečně unikátního, co vzniká na Kavčích horách v hrané tvorbě. Už dlouho nesleduju český film a televizní dramatickou tvorbu jako kdysi, možná i pro velkou nadprodukci průměrných českých snímků jsem ztratil zájem, ale z apatie mě vyvedlo to, co v posledních dvou třech letech opravdu na tomto poli Česká televize vyrobila. A to je podivuhodné, ne-li dokonce hodné obdivu. Vezmeme-li v úvahu, že není možné neustále vytvářet přelomová díla, pak často stačí dobrý, řemeslně zvládnutý film, takových v ČT vzniká v poslední době nebývale mnoho. Začíná to angažmá tvůrčích hlav a herců z asi nejprogresivnějšího (pozor, neplést s progresivistickým) současného českého divadla z Dejvic, kteří se předvedli seriálem Čtvrtá hvězda nebo Dabing Street, kde po delší době filmově zaujal Petr Zelenka sice se svými oblíbenými fintami, ale v dokonalé podobě. Poetice Dejvického divadla není vzdálená ani dvojice Prušinovský–Kolečko, jež prozářila obrazovku s Trpaslíkem (ten mimochodem běží právě v těchto dnech v repríze). A letos do éteru výrazně vstoupila se svou prací producentská skupina Michala Reitlera, nejprve s Metanolem, ale hlavně s dramatem Dukla 61. Především David Ondříček, který se proslavil filmovým vykreslením pražské bohémy a zlaté mládeže přelomu tisíciletí, se ukázal jinak, jako citlivý vypravěč bezručovského typu. Kdo by do takového Pražáka řekl, že to svede a že mu někdo uvěří vrt do hlubinné duše havířů Ostravsko-karvinských dolů.

Ve světle aktuálních událostí nečekanou polohu ukazuje Jan Hřebejk v dramatu Rédl z období dělení československé federace. Trefil se do podzimních ponurých časů, kdy v čele vlády stojí bývalý agent StB, o kterém se objeví informace, že jeho syn na čas zmizí na Krymu, ve stejnou chvíli se na scéně objevuje šéf komunistické Stb Alojz Lorenc, jenž v posledních letech pomáhal budovat Pentu, jednu z největších československých finančních skupin, a k tomu už šest let máme na Hradě prezidenta, který nachází největší útěchu v Moskvě a Pekingu. V tom přichází syrový, nečekaně fatalistický Hřebejk, jak ho neznáme. Zpracoval scénář mladého autora Mira Šifry. Ten sepsal příběh vojenského prokurátora Rédla, který se utkává a zároveň i spojuje s generálem Ferencem, jehož předlohou není nikdo jiný než Alojz Lorenc. Ukazuje se, že minulost není minulost, že posledních třicet let nesmazalo předchozích čtyřicet let „rusáckého“ vlivu, který v jiné formě žije dál. V pondělí poběží poslední díl.

Související články