1 Komentář

Raška a Ledecká. Možná má tahle země na víc

Témata: ,

Jiří Raška se mihotá v paměti současných padesátníků jako přelud z jejich raného dětství, kdy jejich okolí cosi vzrušeným způsobem prožívalo. Později se člověk dozvěděl, že to nejspíš bylo jeho vítězství na olympiádě v Grenoblu v únoru 1968, jímž možná začaly skutečné naděje, které mělo přinést jaro.

Raškovo nečekané (ale doufané) vítězství mohlo vytvořit představu, že Češi a klidně také Slováci, což se bralo společně, si přece jen zaslouží lepší zacházení. Když jeden z nich – Raška byl ale striktně řečeno Valach – udělal něco tak výstředního a letěl krásným stylem skoro osmdesát metrů na lyžích, tedy o pár metrů dál než ostatní, uvolnilo to v lepší části národa síly, které sice nakonec nemohly na toho rudého netvora stačit, ale ta snaha dlouho žila v lidech jako naděje, že to bude jednou lepší. Symbolem té naděje byla i ta prostá čepice s malou bambulí, kterou jsem nosil celé normalizační dětství. Podezírám rodiče, že si tak ze mě udělali cosi jako nenapadnutelný politický protest.

Víme samozřejmě, že politika se se sportem nemá míchat a že to bývá i vztah perverzního typu. Sport často sloužil a slouží diktaturám, aby se předvedly, že jsou normální a lidské, když mají své dobré sportovce. Já jsem se za komunismu divil, že se vrcholovému sportu může dařit i v demokratických zemích, když se tam lidé přece mohou zabývat vším možným – a mnohem příjemnějším. U nás to bylo často tak, že sport byl třeba jediným způsobem, jak se dostat do světa nebo jak aspoň trochu vyniknout v něčem, co není amorální – kariéra ve sportu (a snad ještě v přírodních vědách a neideologickém umění) byla jediná, která cti netratila: téma dopingu ponechávám stranou. Lidé ze Západu tyhle ambice mít nemuseli, a přece ti svobodní zápaďáci bojovali jako o život a často vyhrávali a poráželi i ty supermotivované Rusy, nadopované východní Němce a teď třeba Číňany.

Na Raškovi nebo předtím na Zátopkovi, jenž ovšem plnil svůj politický úkol, bylo fascinující, že šlo o individuality, které se popraly se svým kolektivním osudem, jímž je v této zemi průměrnost a pocit, že je všechno tak nějak jedno. Tento český fatalismus, který všechno snižuje do šedi a oprýskanosti, takže česká politika a veřejný život vypadají jako české domy, silnice, kuchyně nebo třeba stav mostů v Praze, má protiklad ve výskytu mimořádných jedinců, kteří jsou schopni světových výkonů. Tak mohl Heyrovský vynalézt polarograf, Wichterle kontaktní čočky, Trnka udělat ty úžasné loutkové filmy, Forman natočit Vlasy a Amadea, Kundera a Hrabal napsat ty své knihy, Havel vést nejlepší opozici, Jágr vystřihnout ten pozdrav, Raška skočit v Grenoblu 79 metrů – a Ester Ledecká vystřihnout zázračný sjezd po kopci, který v této zemi snad ani neexistuje, a pak na to nevěřícně hledět, než jí dojde, že udělala to, co je v Čechách a na Čechách nejlepší – a přitom tak vzácné: sáhnout někam, kde jsou samy hranice lidských možností, a udělat to lehkým a nečekaným způsobem.

Třeba tím chtěla nějaká kosmická síla naznačit, že i lidé v téhle zemi mají na víc.


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.