1914: scénář neobstojí, ale Wilson je atrakce

Po představení 1914 ve Stavovském divadle někdo vedle mě ironicky přirovnal inscenaci Roberta Wilsona k Maroldovu panoramatu bitvy u Lipan. Bylo to míněno jako bonmot, ale koneckonců - obě díla jsou „plátna“ ohromující velikosti a i když mluví velmi odlišným jazykem, obě ukazují absurditu válečné situace velmi spektakulárně. Dokonce způsobem, v němž moment podívané může snadno převážit nad sdělením a umělecké dílo se stát atrakcí.

Tou je už sám režisér. Jméno Roberta Wilsona platí stále za světovou značku, i když je na divadelním „trhu“ od 70. let minulého století. Tehdy se mimo jiné proslavil inscenací opery Phila Glasse Einstein on the Beach. Jdeme se podívat na Wilsona, říkává se dřív, než se vysloví titul, který režíroval. Jeho divadelní rukopis je nezaměnitelný a režisér svou magii světelných a barevných ploch, stylizovaných hereckých gest a bizarních kostýmů, všelijakých rastrů a geometrických tvarů rozehrává v obdobných variacích všude na světě, ať je předloha jakákoliv.

Inscenace 1914 byla ještě před premiérou „koupena“ do pěti evropských divadel. Přiznejme si, že něco podobného by se s běžným repertoárovým titulem Národního divadla přihodit nemohlo. Přitažlivost značky tentokrát násobila dramaturgie. Sto let od začátku 1. světové války se vzpomíná po celé Evropě a chuť slavit výročí uměleckými díly rozhodně nebyla jen výsadou socialismu. Člověk by skoro mohl podezírat činohru Národního divadla z konjunkturalismu. Ale za nápadem vzpomenout 1. světovou válku i znovu oslovením režiséra stála téměř devadesátiletá herečka Soňa Červená. K její touze potkat se při práci znovu se svým režisérským guru a s dílem milovaného Karla Krause Poslední chvíle lidstva se nejdřív přidal skladatel Aleš Březina, který už také s Wilsonem spolupracoval, a navrhnul ke Krausovi Haškova Švejka. Tak se podle Červené narodili i průvodci inscenací 1914: Pesimista inspirovaný Krausem a Optimista, který má původ ve Švejkovi. V inscenaci ale tyto postavy ze všeho nejvíc připomínají Voskovce a Wericha. Možná pro radost Soně Červené, která si před lety s Werichem zahrála v muzikálu Divotvorný hrnec.

Inscenační text nakonec připravila dramaturgyně Národního divadla Marta Ljubková. Navazovala na práci zesnulého Wolfganga Wiense, který z obou děl vytvořil první scénosled. Inspirace Haškem a Krausem se nakonec proměnila v kultivovanou koláž. Té ovšem chybí myšlenka nebo záměr, který by jednotlivé scény sevřel a poslal Wilsonovy efektní „Divadelní pohlednice z pohnuté doby“, jak zní podtitul inscenace, jako vzkaz do současnosti.

Scénář, bohužel, neobstojí ani jako literatura ani jako inscenační východisko. Slova ve Wilsonových přesně rytmizovaných divadelních obrazech překážejí. Silně stylizovaným postavám, jejichž pohyb a gesta se blíží tanci, by slušela řeč, kterou bychom mohli vnímat jen jako hudbu. Takhle se ve slovech snažíme najít nějaký smysl nebo aspoň pointu, ale ony tam nejsou.

Až na pár hospodských strkanic a jeden výstřel se divadelní obrazy amerického režiséra se obejdou bez násilí. Wilson nezobrazuje bitevní scény ani hrdiny. Soustředí se na „všední“ tvář války, na její každodennost prostřednictvím abstrahovaných postav jako Sestra, Matka, Servírka, Doktor, Branec, Dobrý voják, Důstojník, Maloměšťák, Voják… Sledujeme epizody z nevěstince či lazaretu, dětského pokojíčku nebo náměstí. Je tu obraz krajiny po bitvě i cesty vlakem na frontu a z fronty. Z odstupu sta let se 1. světová válka, tehdy nejničivější konflikt v lidských dějinách, jeví Robertu Wilsonovi jako výstupy z pokleslého šklebivého kabaretu nebo skličující cirkusové panoptikum. Lidé v něm působí jako loutky, které se ocitají v soukolí válečného mechanismu. Osamělé uprostřed scény - vesmíru a vedené bůhvíčím nebo bůhvíkým.

Hudba Aleše Březiny je „wilsonovská“ - vychází z režisérova pojetí divadla a z toho, jak vidí svět a lidskou společnost. Cirkusové nebo kabaretní motivy ženou postavy a představení neúprosně vpřed. Podobné jsme zaslechli už v jiných Wilsonových inscenacích. Vedle flašinetových odrhovaček, které uvádějí postavy do panoptikálního pohybu, jsou v nich také jímavé melodie, v nichž zaslechneme udivený lidský hlas v pustině  vesmíru. Aleš Březina není jediný hudební skladatel, který pro Wilsona skládal „na míru“. Například pro muzikál podle Büchnerova Vojcka složil „kuplety“ legendární Tom Waits.

Chuť vstoupit do nového projektu s Robertem Wilsonem byla autentická. Postupně se ale na projekt 1914, který začal mít kvůli škrtům v rozpočtu činohry ND potíže s financováním, nabalovaly různé účelové kroky, například původně nezamýšlená koprodukce. Ze splněného přání Soni Červené se postupně stala mezinárodní událost. A úměrně tomu narostla i očekávání. Poměřováno bezprostředním zážitkem z představení se zdá, jako by nafouklá bublina jen trapně splaskla. Ale tak jednoznačné to není. Přes všechny výhrady, které můžeme mít ke konceptu inscenace, má 1914 stále vysokou profesionální úroveň.

Výsledkem Wilsonova drilu je povzbudivé poznání, že dostane-li činoherce z Národního divadla do ruky skutečná režijní osobnost, jsou s to odvést výkony srovnatelné se špičkovými evropskými divadelními soubory. Václav Postránecký jako Optimista, Vladimír Javorský v roli Pesimisty, Eva Salzmannová jako Doktor nebo Milan Stehlík jako Důstojník odvádějí brilantní práci. A sošná, monumentální kreace Soni Červené v roli Času může být dávána za příklad herecké profesionality, kterou neoslabí ani pokročilý věk.

Spolupráce s Wilsonem není levná. Nejdřív se mluvilo o pětinásobku nákladů na běžnou inscenaci, později o dvojnásobku, přesnou částku šéf činohry Michal Dočekal zveřejnit nechtěl. Wilson zkouší ve dvou etapách, mezi nimi je půlroční pauza. Deset dní před premiérou chce mít divadlo pro sebe 12 hodin denně. K nákladům na inscenaci je třeba připočítat i peníze, které by jinak divadlo vybralo na vstupném. Jisté je, že bez koprodukční účasti divadel ze Slovenska a Maďarska, mimořádné podpory ministerstva kultury a peněz z Mecenášského klubu Národního divadla, by 1914 nemohlo vzniknout.

Očekávaná událost sezóny má nyní za sebou tři premiéry (poslední zatím v neděli 11. května). Po té první publikum působilo dost nejistě a tleskalo vlažně. Až na vzácnou výjimku Petra Fischera v Hospodářských novinách, kterého představení inspirovalo spíš k eseji než k recenzi, se divadelní kritika shodla: Wilsonovo působivé válečné leporelo postrádá obsah, který by se nás dotýkal tady a teď. Jeho pohled na válku je očima naší zkušenosti banální a představení působí jako efektně ilustrované kapitoly dějepisu… Ale dala se vůbec od režiséra - demiurga, který říká, že na jevišti „vytvořil vlastní svět, který je založen čistě na jeho emocionální odezvě“, čekat jiná inscenace?