Petr Skoumal: Do Vídně to nešlo, jen do Ostravy
Nepublikovaný rozhovor
TÝDENÍK ECHO
Většinu života proseděl Petr Skoumal čelem k pianu nebo syntezátoru. Tentokrát nechal piano za zády. Bylo trochu zamračené únorové dopoledne roku 2011, z údolí Vltavy u Suchdola zmizely barvy, všechno mokré a studené. Petr Skoumal se ale usmíval.
Těšil se na povídání o jiných věcech, než je hudba a skládání písniček. Podařilo se to, hudba zůstala stranou, protože už první otázka, ač její základ byl akustický, odvedla řeč úplně jinam. Prý to tak je v pořádku, řekl Petr Skoumal. O písničkách není potřeba mluvit, ty si lidé mohou pustit.
V jednom z dřívějších rozhovorů jste řekl, že zvukem, který symbolizuje vaše dětství, je zvuk cirkulárky. Který zvuk symbolizuje dnešní dobu?
Mám pocit, že těch zvuků je kolem nás strašně moc a pocit dnešního člověka je utvářený právě touto zvukovou melanží. Kdybych ji měl trochu rozebrat, tak proti dřívějším dobám v ní výrazně ubylo přírodních zvuků a navrch má hluk aut a všemožných dopravních prostředků. Já když jsem byl malý, tak v naší ulici Na Dolinách bylo jediný auto. Měl ho pan Slavík, což byl majitel koloniálu, a jinak tam žádná auta nebyla. Takže tenkrát ty zvuky byly opravdu podstatně jiné než dnes.
Takže pro vás je symbolem současnosti hluk?
Pro mě osobně je nejvýstižnějším zvukem současné doby letadlo. Určitě to je částečně vyvolané tím, že bydlím pod přistávacím koridorem pražského letiště. Jenže zatímco řadě mých sousedů je ten zvuk protivný a obtěžuje je, já ho mám svým způsobem rád.
Co se vám na něm líbí?
Baví mě se na ta letadla dívat. V tom je ve mně pořád dost z malého kluka, který nechápe, jak je možné, že tak těžký stroj letí. A pak je pro mě zvuk letadla symbolem volnosti. Slyším v tom, že můžeme cestovat tam, kam se nám zachce.
Takže akustické vyjádření pádu komunistického režimu je pro vás burácející turbína letadla?
Svým způsobem ano. U mě se to potkává s tím, že odjakživa rád cestuji. Jakékoliv cestování ve mně budí pocit nadšení. Ještě za komunismu jsem občas zašel na nádraží a koukal na ty vlaky, co jedou někam daleko, kam se běžný Čech v té době nedostal. Už jenom ta vůně nádraží a cedulky, kde je napsáno Londýn, Paříž a podobně, to všechno ve mně vyvolávalo pocit zvláštní euforie a dodnes mě to neopustilo. Hrozně rád jezdím kamkoliv.
Dnes je cestování pohodlné a rychlé...
Jenže mě strašně bavilo to dřívější, které zrovna rychlé nebylo. Když jsem byl malý, jezdili jsme do Budislavi, což je asi dvanáct kilometrů za Litomyšlí směrem na Proseč a Poličku, kde už začíná Vysočina. A já jsem tu cestu strašně prožíval. To byla trošku jiná cesta než dnes, kdy je člověk všude za chvilku. To byl celodenní zážitek! Nejprve jsme museli nacpat kufry do vlaku na Hlavním nádraží, které se tenkrát nejmenovalo Wilsonovo, a odjeli jsme do Chocně. Tam jsme přestoupili s nějakou prodlevou na místní lokálku, která nás odvezla do Litomyšle. Tam se šlo na oběd a pak se autobusem jelo posledních dvanáct kilometrů do Budislavi. To byly ohromný zážitky. A k tomu ještě ty staré vlaky s parními lokomotivami, kde člověk nesměl vystrkovat hlavu z okna, protože mu mohla do oka vletět žhavá saze, což se mi párkrát opravdu přihodilo. Dnešní cestování si člověk tak neužije.
Když dnes vidíte na nádraží nápisy Paříž, Vídeň, Hamburk, mají pro vás pořád chuť dálek? Nebo už to vnitřní chvění z názvů cizích měst pominulo?
Vždycky jsem ty nápisy a hlášení strašně prožíval. Čekal jsem na vlak do Ostravy a do toho stále hlásili, že z toho a toho nástupiště pojede vlak do Vídně. A já si začal říkat: No jo, já bych vlastně nemusel do Ostravy, já bych mohl jet do Vídně, tam to není špatný. Jenže já byl na tom nádraží v roce '84, takže jsem mohl jen do té Ostravy. Tyhle vzpomínky mám v sobě pořád, pořád si to všechno představuju a hrozně to se mnou jako něco uvnitř dělá. Neopouští mě chuť cestovat. Nesmírně rád jezdím do Londýna, kde jsem prožil část svého dětství.
Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku ECHO.
APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.
