Jaká společnost, takový fotbal?

KOMENTÁŘ

Jaká společnost, takový fotbal?
Česká fotbalová reprezentace musí hledat nového trenéra. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

V pondělí večer odstoupil trenér české fotbalové reprezentace Jaroslav Šilhavý, stalo se tak po vítězném utkání s Moldavskem, jímž si český tým zajistil účast na mistrovství Evropy příští rok v Německu. Svůj odchod oznámil důstojně, mnoho pozorovatelů – profesionálních i naprosto laických jako já – to ocenilo.

Mohla v tom být i úleva, existuje široká a myslím i odůvodněná shoda na tom, že tým změnu nutně potřebuje. A také účast s člověkem, který to v posledních týdnech neměl vůbec jednoduché, byl vystavený nejrůznějším tlakům, hodně si toho o sobě přečetl a vyslechl a často to nebyly pěkné věci, zhusta je formulovali ti, jejichž srdce po oznámení trenérovy rezignace přetékala účastí. Patří to k věci. Emoce, ehm, fotbalového národa jsou velmi proměnlivé, pokaždé však prožívané dost intenzivně.

 

Nedá se říct, že by univerzálně platilo „jaká země či jaká společnost, taková i fotbalová reprezentace“. To by na tom asi Argentina byla výrazně jinak, než momentálně je. V případě české společnosti, českého státu a zdejšího národního týmu se ale o mnoha podobnostech mluvit dá. Ani jedna ze zmíněných entit nemá moc skutečně zapálených fanoušků, rozšířenějším vztahem je jakési trpně rezignované snášení, občas projasněné nějakým nadějným zábleskem obvykle rychle zaniknuvším navracejícím se pošmournem. I v čele tuzemského fotbalu je barvité bafuňářstvo. Jeho manažerské a intelektuální schopnosti jsou vskutku rozličné a z jeho prostředí na veřejnost unikají různé trapné detaily, příležitostně se pak stává předmětem pozornosti pověstných „orgánů činných v trestním řízení“. Nakonec i ty hráčské excesy mívají „přidanou hodnotu“ značné trapnosti.

Dění na hřišti pak bývá značně nekonzistentní a tím i dost frustrující. Kdyby česká fotbalová reprezentace byla důsledně strašná, žilo by se s tím možná líp. Jenomže není. I v posledních letech mívá období nebo chvíle, v nichž jako kdyby ukazovala nějakou svou lepší možnost, odhalovala příslib, že by vše mohlo být jinak. Skepticky nastavené publikum ten obraz pak má před očima, kdy se připomene realita a o to víc ji to bolí. Může si říkat, jak daleko bychom to mohli dotáhnout, kdyby... Kdyby co? Ten pocit nenaplněnosti, nedostatečnosti vrhá stín i na dílčí úspěchy. Možná je zdejší národní tým něco na způsob té pověstné poloplné/poloprázdné sklenice, přičemž zainteresovaná veřejnost vnímá především tu druhou možnost. A jistě pro to má svoje důvody – všechna ta upracovaná neradostnost, ovšemže „svázaná taktickými pokyny“, často taky jakási podivná začarovanost, kvůli níž se všechno zdá být namáhavější a dosažitelně realizovatelné. Známe i z jiných a asi důležitějších společenských sfér, než je fotbal.

A stejně tak i to, ten český reprezentační je navzdory tomu všemu v mezích možností efektivní, má výsledky, i když cesta k nim je pro fanouška vyčerpávající. I na to Euro jsme se nakonec dostali, Moldavsko v Olomouci zdolali. Teď budeme čekat na nového trenéra, třeba s ním přijdou lepší časy, český reprezentační fotbal konečně a naplno rozvine svůj potenciál. Třeba. V dějinách se staly ještě podivuhodnější věci. Aby se tak stalo, se ale potřebuje zbavit odéru blbé nálady. Kromě lepších trenérů a výkonů by potřeboval i lepší příznivce, ochotné snít a přitom pořád schopné rozeznat rozdíly mezi sněním a realitou.

×

Podobné články