Stříbrná švanda ve Strakonicích

FOTOBLOG

Stříbrná švanda ve Strakonicích
Největší ozdobou Strakonic je bez diskuse kulatá věž Rumpál. Dále pak výjev z masných krámů čili řeznictví a strašidelná soška Švandy dudáka. Foto: Jiří Peňás
4
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Z okna hotelu Koflík ve Strakonicích jsem se díval na barokní štít s výjevem ze života: dva pohůnci porážejí vola, jeden ho drží za rohy, druhý se rozmachuje sekyrou, kterou má nastavenu tak, aby ubohé zvíře praštil do čela tupou stranou. Chlapům je vidět do tváří, ty se nadouvají námahou a asi i vzrušením. Vůl se naproti tomu jeví klidný. Buď to celé nechápe, nebo ví, že mu nic jiného nezbývá než držet a čekat na ránu. Výjev není metaforický, jde o přímočaré znázornění, že se tady prodávalo maso právě z onoho poraženého dobytka.

Byly to tedy masné krámy, podobné jsou třeba v Plzni nebo v Českých Budějovicích, ty jsou mnohem větší než ty strakonické, v Plzni je z nich galerie, v Budějicích hospoda, ale tak hezkou reklamu na štítě nemají. Tady je to takový domeček vklíněný mezi jiné domy na Velkém náměstí, což je tedy velmi neskromný název pro trochu širší ulici maloměstsko-vesnického charakteru.

 

Reliéf s volem je asi to nejpozoruhodnější, co na ní lze spatřit. Komu z té skupinky, vytvořené ne moc zdatným sochařem kolem roku 1700, patřily mé sympatie, není třeba psát, všichni čekáme na tu palici, jen máme každý svou představu, kdo ji drží v ruce, kdy dopadne a jak se při tom tvářit.

Ale ve Strakonicích jsem se tvářil vesele, asi jako Švanda dudák trochu v letech. Měl jsem tam v knihovně setkání milého charakteru, přišlo na ně pár zájemců o historky z cest s knížepánem i bez něj, já se na oplátku zajímal o Strakonice. Je to totiž, myslím, poněkud zanedbávané město, o němž sice každý jaksi ví, ale ne každý osobně zná: dudy, fezy, motorky, to ano, ale víc obecná známost mimo region, obávám se, již nesahá. Mezery jsem měl i já, amatérský vlastivědec. Tak třeba mi chvíli trvalo, než jsem si zapamatoval, že místní knihovna se jmenuje Šmidingerova, nikoli Schrödingerova, a že tedy když jsem dělal jakoby vtipy o kočkách, vycházely naprázdno – v čemž se nelišily od naprosté většiny mých vtipů.

Až pak jsem se dověděl, že onen Josef Šmidinger byl, navzdory německému jménu, byť počeštěnému, vlastenecký kněz, učitel a pak i otcovský přítel Františka Ladislava Čelakovského, vedle Švandy a pana Skupy, vynálezce Hurvínka a Spejbla, nejvýznamnějšího rodáka strakonického, tedy aspoň co se čítankovitosti týče. Rodný domek Čelakovského, jenž stál kousek od toho „velkého náměstí“, byl v osmdesátých letech zbořen a na jeho místo postaven panelák. Něco podobného se ovšem stalo s půlkou starých Strakonic, nejvíc to odnesla čtvrť u Otavy, kudy nyní vede silnice, která se skoro nedá přelézt, půl hodiny tam stojíte, hodně vody v Otavě proteče, a pořád provoz.

Malebnost té čtvrti s pitoreskními domky zůstala jen na starých fotografiích a v paměti pomalu se vytrácejících nostalgiků. Nyní se dá říct, že Strakonice mají svou magistrálu, něco jako Praha u Národního muzea, ale ještě podobnější jsou v tomto ohledu Strakonice, ano, překvapivě Bratislavě, kde kvůli mostu SNP a silnici také šla k zemi celá rázovitá čtvrť u řeky, dokonce stejný je osud bratislavské a strakonické synagogy, po nichž, tedy po půdě, kde kdysi stály, dnes sviští autodoprava. Čelakovský by tedy už domů, k tatínkovi, mistru tesařovi, netrefil, ale o kus dál má zato pomník ve stylu socialistickém, jeho buclatá tvář se dívá přímo do oken paneláků, jako by šel na návštěvu k nějaké „růži stolisté“, ale jaksi si nebyl jist, jestli se nějak neminul s dobou.

Foto: Jiří Peňás

Největší ozdobou Strakonic je bez diskuse, ne že by se o ni se mnou někdo pokoušel, kulatá věž Rumpál. Myslím, že je po ní pojmenovaná i jedna značka místního piva, jímž mě v knihovně odměnili v dárkovém setu. Další je Dudák a pak, myslím, ještě Švanda. Rumpál, nikoli ale pivní lahev, je skvostně posazen do hnízda, jež jako by si u řeky zřídilo nějaké středověké obří vodní ptactvo. Kdyby tu věž někdo tajně vyšrouboval a pak zas zašrouboval někam jinam, hned by ji bylo poznat podle kulatého ochozu: kdo ho jednou uviděl, tomu se okamžitě vybaví dudy. Jednak se pod ní koná dudácký festival, což je určitě velkolepá podívaná, neboť dudáctví se věnují fotogenická etnika, Baskové, Skoti, Gaskoňci, Cromagnonci a jiní, a pak opravdu ten ochoz připomíná takovou tu švandovskou čapku dudáků folklorního souboru Hrají a zpívají Plzeňáci. Výsledkem toho je, že se&